Každá bytost nese břímě zodpovědnosti

Neděle v 7:19 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Lidé se spíše zodpovědnosti vyhýbají, než aby ji přijímali a brali ji vážně. Když se člověku naskytne možnost odmítnutí zodpovědnosti, přijme ji, ne tu zodpovědnost, ale možnost se od ní oprostit.

Teď je ale otázka, co se vše definuje pod pojmem zodpovědnost a zda máme možnost odmítnout pocit zodpovědnosti a následky s ní spojené.
Vedení firmy vyžaduje kus zodpovědnosti, hlídaní mladších sourozenců, zacházení s penězi, dbání na pořádek v okolí a plnění úkolů druhých. Toto vše si žádá nepředstavitelnou dávku zodpovědnosti, které bychom se nejraději zřekly, protože zodpovědnost vyčerpává, šlape nám na nervy a na pocit volné mysli.
Co kdybych ale řekla, že se zodpovědností jsme se již narodili, provází nás celý život a nikdy v životě se jí nezbavíme, kdy každý den dohlížíme na onu věc a dbáme, abychom ji opatrovali a starali se o ni jako o oko v hlavě? Že takovou věc neznáte?
Na zodpovědnost se pohlíží jako na něco, co se nutně musí týkat nějaké věci nebo další osoby, ale ve skutečnosti je zodpovědnost namířená i k nám samotným.
Každá živá bytost dostala při narození úkol starat se sama o sebe, dbát o sebe a chránit sama sebe. Na první pohled se na tato zodpovědnost může zdát být trochu přehnaná, ale copak není zodpovědnost dbát o své zdraví?
Nezodpovědný člověk sám k sobě vykouří denně dvě krabičky cigaret, zodpovědný jedinec se zřekne koupě tabákového výrobku. Není nic těžšího než být přísný sám k sobě. Jedná se o ten nejtěžší druh zodpovědnosti, který jen může existovat. Byl nám pouze přidělen jediný pokus, jak tuto zodpovědnost interpretovat do podoby skutečnosti.
Pokud selžeme při vedení firmy, nevadí. Další den se probudíme do nového dne, kdy se před našima očima promítne tisíce možností cest, po kterých se můžeme vydat. Pokud ale selžeme se životem, nebudeme si ho vážit, nebude ho opatrovat a budeme vůči němu nezodpovědní, druhá šance už nemusí existovat. Do dalšího dne se nemusíme ani probudit, protože už nemáme proč.
Tisíckrát mé uši zaregistrovaly větu ve smyslu: "Žijeme jen jednou, musíme zkusit vše, musíme,…" Slova mají pravdu. Dar života máme pouze a jen jeden. Na druhou stranu musíme opravdu zkusit vše, jen abychom uspokojili naši nekonečnou touhu po nových věcech? Má slova momentálně nejsou namířená proti všedním činnostem a zážitkům s přáteli, ale mám na mysli okušení zakázaných bílých prášků, drog, které v našich tělech budují opevněni závislosti, znehodnocují náš život a podkopávají naší zodpovědnost k našemu tělu.


Pokud avšak uspějeme a budeme svůj život brát zodpovědně a ne jako samozřejmost, která nám vběhla do cesty, máme zaručenou šanci, že i ve všedních denních činnostech budeme plně zodpovědní a lidé v našem okolí se na nás budou moci spolehnout. Učení zodpovědnosti nezačíná v plnění proseb druhých, ale začíná v nás samotných.
 

Lovec proužků

2. září 2018 v 11:50 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby

Konec prázdnin je za dveřmi, a to doslova. Přípravy před vkročením do nového školního roku vrcholí na všech frontách, rodiče si trhají vlasy při nakupování školních potřeb prvňáčkům, řidiči kamiónů se klepou na rušení zákazů, obchody se klepou na vysoké tržby a studenti středních škol si koušou nehty nervozitou, protože co nový rok, to o krok blíže k maturitě.


Naše rodina má vždy takovou tradici a to - těsně před začátkem školního roku koupit jedny rifle, nějaké ty boty, nějaké to tričko a možná i mikinu. Mamka vždy říká: "Nesmíme nechat vše na poslední chvíli, jako každý rok." Planá slova, vskutku.

Tuto středu jsme podnikli cestu do města a mamka tak nabídla mému čtrnáctiletému bratrovi, že by si mohl koupit boty, a to za peníze, které dostal k narozeninám určené právě na koupi bot dle vlastního výběru.

Slunce svítilo, teploměr ukazoval příjemných 24 stupňů a já, mamka a můj bratr jsme vstoupili do pobočky jednoho obchodního řetězce - Hervis. Nijak jsme se nerozmýšleli a vydali jsme se cíleně k pánské obuvi. Můj bratr jindy tvářící se nerozhodně, dnes kvetoucí rozhodností. Překvapilo mě to. Neváhal ani sebekratší vteřinu a hned si to mířil k jedněm vystaveným botám. Vzal je do ruky a vyhrkl: "No, tyhle vypadají dobře." Mamka zpozorněla a boty přeměřila pohledem. "Dva tisíce tři sta," hlesla. Bratr se zarazil, jelikož měl na útratu "pouhých" 1 500 korun českých. Boty odložil. Popošel o metr vlevo a v ruce vítězně držel další pár bot. "Se podívej na cenu," hlesla jsem a prstem jsem ukazovala na visící štítek pyšnící se částkou 2 299 korun českých.

Netrvalo dlouho a mě blýsklo před očima. Bratr nevybíral dle
"No, tyhle,… tyhle vypadají dobře." Vítězoslavně v rukou svíral jakési tmavě modré boty s oranžovou podrážkou, jež na kilometry svítila svou jasnou září. Zhrozila jsem se. Jen kdyby na sobě nenesly natištěné proužku, tak z úst bratra by mohlo vypadnout: "No to ne, podívej se, jak vypadají, barevný, svítivý, sotva drží podrážka a …nejsou Adidas" Ale oni byly Adidas.zdravého rozumu, ale dle proužků, respektive dle značky. "Adidas, jedině Adidas, nic jiného nechceš, buď Adidas anebo nic," nabádala ho mysl. Všechny další boty mu byly ukradené a to i přes fakt, že byly levnější a mnohdy i Čínou kvalitněji ušité a slepené. Jako papírový čert létal sem a tam a pátral po botách, jež by splnily dva základní parametry a to: Aby na sobě nesly nápis Adidas a aby se vešly pod cenu 1 500 korun českých.

Cena bot se zdála být pozitivní, 1 199 Kč, a tak začala honba za padnoucím číslem. Bratovými oči se již mihla trocha zoufalství v očích - čísla byla malá, ale pak se jeho oči jako dvě světlušky rozzářily. Vytáhal úplně nejspodnější papírovou černou krabici a bez ostýchavosti si začal zkoušet pravou botu. "No, akorát," zmohl se na tyto slova. "Ukaž," špitla mamka a podívala se jakou má mezeru v botě. Zdravá mezera by měla být tak na prst, bratr se však šeredně sekl - tři centimetry volného prostu mezi botou a patou. "To snad nemyslíš vážně," zhrozila se mamka. "Ne, vždyť jsou, však víš, porostu," argumentoval. Já jsem nic nedodávala a pouze jsem se snažila potlačit úšklebek. Jemu bylo zcela jedno, zda mu budou nepohodlné, ale hlavně že byly Adidas,… Adidas, co víc si přát.

Bylo mě do smíchu, ale zároveň do breku. Můj bratr byl ukázka kruté skutečnosti, jak reklamy fungují, jak zasévají své semínko do mladých mozkových tkání dětí a mládeže, a že se semínkům sakra dobře dařilo. Není důležité, zda bota drží pohromadě, zda je opravdu kvalitně ušitá, ale hlavně aby měla na sobě přilepenou značku, a o to tu jde, nebo snad ne?

Nakonec se po další půl hodině dohadování odkudsi z jasna vynořily jedny černé "adidasky" splňující velikost i cenu. Bratr byl šťastný, jako kdyby v ruce držel trofej. Už jsme si s mamkou myslely, že jde platit, ale on zabočil do jakési uličky. Nechápavě jsem k němu vzhlédla. Vybíral si ponožky a jak jinak - Adidas ponožky. Tři páry za 270 korun českých. Mně se protočily šokem panenky.

"Podívej se, jak jsou šitý, mají i patu silnější," chvástal své ponožky v autě na cestě domů. Věřil tomu. Věřil, že ulovil za své peníze odpovídající kořist, jež mu dala důstojnost a zevnějšek říkající: "Teď můžeš s těmito botami a ponožkami v nich vyjít na světlo světa veřejnosti, protože už jsi její právoplatným obyvatelem."

Skutečnost ale hovoří něco jiného. Své peníze odevzdal do kasy obchodního řetězce s faktem, že si koupil sériové boty slepené a vyexpedované Číňany, kdy jejich výrobní cena stála dejme tomu nanejvýš dvě stovky, ale jelikož jakýsi dvacetiletý čínský chlapec s rouškou na puse na ně nalepil jakýmsi lepidlem značku Adidas, tak tento obchodní řetězec mohl díky jakési smlouvě s firmou Adidas prodat boty za lepší peníze.

Kořist tedy může klamat. Můj bratr se tedy zachoval jako pradávný lovec, jenž vykonal svým hozeným oštěpem zásadní chybu. Vysvětlím…


Před očima se mu v lese mihli dva jeleni. Ten první měl zlomený jeden paroh a tvářil se tak nějak "ušláple", ale za to byl dobře živený, kůži měl krásně čistou, nepotrhanou a jeho kosti byly pevné a silné. Druhý jelen však svými mohutnými parohy vyhnal toho prvního a jako manekýn se procházel před bratrovou maličkostí. Rohy krásné, symetrické a impozantní, avšak jeho kůže již postrádala zdravou barvu a podkožního tuku pod ní také neskrýval mnoho.





Rozum by pravil lovit toho prvního - zásoby masa na zimu. Můj bratr ale vrhl oštěpem po tom druhým. Byl zaslepen svou pýchou, kdy se bude ostatním lovcům vytahovat se svou trofejí - parožím, které nabyl a fakt, že s trofejí nezískal kvalitu a pravou kořist, to přeci nikoho nezajímá, ne?

Pasivní lovci nehladoví

28. srpna 2018 v 22:08 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Za opaskem pazourek, v pravé ruce oštěp, nohy omotané lýkem, tělo zabalené do kabátu zvěře - vydělané

Přenesme se ale o pár tisíc let vpřed, do dnešní doby.kůže. Těmito slovy se dá stručně popsat tradiční představa lovce - člověka z doby kamenné, jenž se živil jen a jen lovem, dále sběrem darů přírody -bobule, ale především jeho ch
uťové pohárky žíznily po šťavnatém a dobře prorostlém kusu masa.

Oči se napnuly, sítnice se přizpůsobila světelným podmínkám, zorničky se rozšířily, chtíč lovu polapil mysl jako pavučina nebohou mouchu. Koutek úst se nepatrně nadzvedl - nedbalý úsměv. Svaly v oblasti stehen se napnuly, žena se naklonila o to více nad stůl - cíl byl zaměřen, lov mohl započít...Řeč tu byla o letácích plných slev.





V minulosti se o obživu starali především muži, to oni zajišťovali nasycení žaludků své rodiny. V dnešních dnech ale tuto iniciativu pomalu přebírají ženy, to oni se vyznají ve spletitých uličkách obchodních domů, hlídají náhodné akce a mají široký přehled o stavu domácích zásob potravin. Může se zdát, že jsme zapomněli lovit, zapomněli jsme chování správného lovce, ale omyl je pravdou.

"Od kdy je ta akce?" táže se mamka.

"Hmm,…ode dneška," hlesnu.

Mamka upije se zamyšleným pohledem trochu ze své kávy a vyřkne verdikt: "Tak to nevím, jestli tam bude ještě máslo," a zahledí se na obrázek v letáku - přes celou stranu vyobrazení žlutého tuku, kdy v pozadí se pyšní svou krásou rozkrojené rajče, nad nímž stojí: Máslo - 32,90 Kč. Sleva jak poleno a poptávka jak vichřice ničící města a vesnice.

Už v tento okamžik instinkt lovu započal. Člověk si je vědom, že kořist je na svém místě, ale lovec není sám, nýbrž je obklopen dalšími lovci s jinými zvyky, kulturou a úmysly. Nachází se ve vlně konkurence, a je si vědom, že kdo dřív přijde, ten dřív mele.



Už pouhé zaparkování autem na parkovišti před obchodním domem vyvolá pocit napětí, chtíče a nejistoty. Obchodní dům se jeví v našich očích jako pravěký les, jenž je plný nástrah a člověk neví s jistotou, zda kořist na lovce stále čeká a zda nebyla již někým před námi ulovena. Uchopením nákupního košíku započíná lov. Naší mysli se košík jeví Jako oštěp s ostrým pazourkem na konci předělaným. Jednotlivé uličky a regály mohou v našich pradávných duších vyvolat pocit nepropustného pralesu, a pro toho, kdo se v tomto moderním pralese nachází poprvé, se tato skutečnost může stát i osudnou.

Po chvíli si uvědomíme si, že se v moderním lese nenacházíme sami, ale jsme ze všech stran obklopeni tisící dalšími dušemi, jež žízní po potravě- kořisti, jež se nám bez žádného náznaku odporu vystavuje v regálech.

Člověk je natolik zaslepen svým lovem kořisti - másla, že opomene další potřebné věci a bezmyšlenkovitě kličkuje mezi regály, jež mu stojí v cestě, až nakonec stane před svou kořistí, a teď pozor, máme tu dva scénáře.

Ten první vede k uspokojivému pocitu - kořist nalezena a ulovena, tedy vložena do nákupního košíku.


Druhá možnost je ale o to kyselejší a trpčejší. Lovec spatřuje pouhý prázdný regál s pouhou zmínkou své kořisti - štítek s názvem "máslo" a jeho cena, a to vše pro efekt podtržené červeným vykřičníkem - akce. Tentokrát koutky úst nepoklesnou vzhůru, ale dolů. Lovec selhal, byl ochuzen o svou kořist a jeho úsilí přišlo nazmar, stejně tak jako když pravěkému lovci před očima uteče pěkně vypasený divočák a za sebou zanechá pouze nedbalé otisky kopyt v měkké zemině.






Jeden rozdíl mezi dnešním lovem a tím prvotním tu přeci jen je. Pokud dnes selžeme, a naše lovecké schopnosti nebudou řádně odměněny, nevadí, vždy můžeme kořist zaměnit za jinou, sice ne už tak žádanou, ale stačí pouze šáhnout rukou dva metry vedle a místo másla v kostce si vezmeme nějaký ten margarín - svůj účel splní.

Lidé minulosti ale toto štěstí neměli, buďto uspěli při svém prvním pokusu lovu anebo stáli nad propastí hladovění, protože selhaly.



Mám takový dojem, že se jim říkalo "aktivní lovci", dnešek se tedy může pyšnit zcela něčím jiný a to sice "Pasivními lovci."
 


Aplikace, dvacet jedna hodin mého života

22. srpna 2018 v 10:57 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Jak téma týdne napovídá, tak ze zbytečností se časem vyšlechtily věci, které se staly neodmyslitelnou součástí našeho všedního dne, a už si asi nedovedeme představit, že by prostě nebyly - neexistovaly.


Nejdříve, než si začneme jmenovat zbytečnosti, tak si musíme na začátku ujasnit kritéria, které splňují věci nepotřebné k plnohodnotnému žití. Dobrý příklad je rychlovarná konev. Z jednoho úhlu pohledu se může zdát jako zbytečná, protože pokud zapátráme dobře v paměti, tak dříve neexistovala - pochopitelně. Hospodyně musely položit hrnec nebo konev na plotnu a čekat, až se voda pomalu ohřeje až na bod varu. Teď stačí nalít do konve tolik vody, co hrdlo ráčí, zapnout přívod elektriky, a než do hrnku dáme pytlík čaje, můžeme zalévat. Pohodlné a praktické. Nemusíme dlouho čekat, konev nám čas ušetří a nemusíme manipulovat se sporákem, nedej bože s plynem.
Mezi zbytečností a užitečností je jen tenká hranice, sotva viditelná. Může se zdát, že rychlovarná konvice je jakýsi přepych, zbytečnost každodenní potřeby i nepotřeby, ale opak se může zdát být pravdou. Konev je užitečná a pro nás tolik potřebná, protože nám daruje drahocenné vteřiny navíc, šetří nám práci a nervy a tudíž rychlovarná konev spadá do skupiny užitečnosti.
Mezitím, co si ale připravujeme náš zelený čaj, konev začíná ohřívat vodu a hrnek s pytlíkem čaje již čekají na horkou lázeň, tak si do rukou vezme placaté zařízení, uděláme na něm pár kouzelných ťuknutí a jsme spokojení. Čas, který nám byl konví svěřen, často mrháme aplikacemi v našem tenkém kovovém zařízení. Instagram, facebook, schnapchat - jedná se pouze o kratičký výpisek aplikací ale často s globálními důsledky. Proč vlastně jmenované aplikace používáme? Proč se stali tak neodmyslitelnou součástí našich životů?


Lidé tyto aplikace nepoužívající pronesou: "Neužitečné," a mají pravdu. Sama nejsem zastánce jejich používání, a to z jednoho prostého důvodu. Aplikace mi nic nedají, obzvláště ty na trhu nejpopulárnější (zmíněné výše). Asi před čtyřmi lety, kdy aplikace byly teprve v plenkách, jsem každý den, každý večer a vlastně i každé odpoledne trávila ve fiktivním světě - na sociální síti, facebooku. Čas se pro mě stal relativní a i vše kolem mě. Nikdy mi nepřišlo, že bych trávila na mobilu déle než je zdrávo, ale po zhlédnutí jednoho videa kdesi na internetu, kde se pojednávalo o nadměrném používání sociálních sítí, jsem si jen tak pro zvědavost každý den, po dobu jednoho týdne, měřila čas strávený na facebooku, (jistě bych k tomu mohla započítat i instagram a snappchat, ale v tu dobu neexistovaly, naštěstí)
Sedm dní uběhlo jako voda v řece, a já jsem seděla u sebe v pokoji na posteli s nechápavou myslí, jež nemohla vstřebat končené číslo při součtu veškerých minut strávených na mobilu v předchozím týdnu. Dvacet jedna. To nezní tak špatně, nemám pravdu? Dvacet jedna minut, to je skousnutelné číslo, ne? Bylo by, nebýt nepatrné změny. Nejednalo se o minuty, ale o hodiny.
Dvacet jedna hodin jsem pravidelně týden co týden darovala mému mobilu, respektive sociální síti, abych živila její naivní představu, že je tolik potřebná pro můj život.
Od té doby nepoužívám ani jednu aplikaci podobného typu, protože co je na nich sakra tak užitečného? Co mi dají do života? Když ji nebudu mít, tak snad umřu? Ano, umřu, ale pouze ve virtuálním světě, a namísto toho dám svému životu v reálném prostředí možnosti, jak konat užitečné věci.
Lidé jsou avšak zaslepení malinkými ikonkami na displeji, a považují je za střed dění, protože díky nim jsou všude, ale zároveň nikde. Lidem dávají pocit, že jsou ve spojení s dalšími lidmi, s dalšími komunitami, a mají svět jako na dlani.
Ve finále ale to vše sklouzne k faktu, kdy člověk pouze posouvá palcem displej, roluje ho, a sleduje tak nekonečné množství přidaných příspěvků, a to vše na úkor svého času, který může přeměnit v něco užitečného. A o tom jsou zbytečnosti, které tak k životu mnoho jedinců potřebuje.
Vývojáři těchto aplikací jistě neprohlásí něco ve smyslu, že jejich aplikace lidem nic nedá, akorát je okrade o čas, o fantazii, nápady, vygumuje jim mozek a ještě k tomu dostanou jako bonus reklamy, které nám vytvářejí zkreslenou představu o světě. Ne, to nepoví, namísto toho budou hlásit, že: "Spojte se se svými přáteli, navažte nová přátelství v zahraničí, objevte nepoznané a sdílejte se svými přáteli své nadšení do života, juhů." Lidé těmto slovům často věří.


A je jen a pouze na jedinci, co bude považovat za zbytečnost, a co ne, protože co by se tak mohlo stát, kdyby instagram a spol prostě nebyly? Dotyčný připravující si sobě zelený čaj by si možná místo žhavení aplikací v klidu naplánoval svůj den, nebo si vzal knížku, nebo prostě jen tak pozoroval přírodu za oknem - dotyčný by byl obklopen realitou a ne fikcí.

Televizní maniačka

18. srpna 2018 v 7:33 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Názory na zbytečnost a užitečnost televize mezi lidmi jsou velice pestré a odlišné, a to kolikrát o sto osmdesát stupňů, ne-li více. Jeden člověk kolem televize projde a ani si jí nevšimne - člověk nejevící zájem o televizi a bere ji v potaz jako zbytečnost. Druhý jedinec, jenž se nachomýtne před obrazovkou televize, se pozastaví, podívá se, co tam tak pěkného dávají. Když mu nic nepadne do očka, odejde, pokud však objeví svůj oblíbený seriál či film, shlédne ho, a pak od televize odejde. Nakonec přijde třetí člověk. Posadí se před televizi do pohodlného křesla a začne listovat pořady. Tohoto člověka ani tak vybraný seriál či film nezajímá, ale bude se na něj dívat, protože má kontakt s televizí. Má pocit, že mu nic neuteče a krom toho, po daném seriálu následuje jeho oblíbený.
Stručně jsem tu vypsala tři typy lidí - tři názory na televizi a její zbytečnost. Víte, jaký je ale největší problém? Když se setká typ prvního člověka se třetím typem - potká se člověk pokládající televizi za čistou zbytečnost a člověk projevující k televizi nevídanou úctu, jako k božstvu.


Byl pátek, ani hezky a ani ošklivo. Mraky zatažené bránily slunečním paprskům projevit svou sílu a krásu. Člověk by řekl, že existence venku je stavena na mikinu, nedej bože na slabou bundu, avšak teploměr ukazoval příjemných dvacet sedm stupňů.
S rodiči jsem seděla u jídelního stolu a vychutnávala si večeři - chleba s plátkem šunky a k tomu šťavnatá rajčata. Náhle cosi vyrušilo mou v poklidu si vychutnávající večeři. Zvonek u vchodových dveří se rozléhal celým bytem - babka přišla. Mamka protočila trochu oči, táta docela zvonek ignoroval a já jsem vstala a šla otevřít dveře.
"Tak co, chceš udělat kafé?" zeptal se rozjařeně táta - vždy optimista. "Néé, to néé,…já hned zase půjdu, mám chleba na plotně," zdráhala se babička. Táta se na ni nechápavým pohledem podíval, kdy vyžadoval vysvětlení, co se děje u ní na plotně. "Dědovi dělám obalovaný chleba ve vajíčku," objasnila. My jsme pouze mlčky přitakali, protože se nedalo říct, zda mluví pravdu anebo ne. Vždy, když k nám přišla, nebo když jsme ji potkali na zahradě, tak pokaždé měla něco na plotně - polívka, mléko, těstoviny, omáčka anebo ten chleba. Hloupá a ohraná záminka jak odejít z návštěvy kdykoliv se člověku zachce.
"Tak, a copak vlastně děláš?" zeptal se táta. Babka se trpce a falešně pousmála a postrádala slova. Avšak netrvalo dlouho, a jakmile usrkla trochu ze své kávy, kterou i přes ne-chtíč dostala, jako kdyby se jí v očích cosi rozzářilo. Jako když do ní blesk praští. "No, V Zakázaných láskách," (tady se omlouvám, hned deset vteřin po vyřknutí názvu, jsem zapomněla, co vlastně řekla, tudíž jsem si název vymyslela, snad se nezlobíte :D) trochu se nadechla pokračovala: "Ivet se měla vdávat za už předem domluveného ženicha, Romana, ale ta rodina byla opravdu bohatá, měla kolik vil, jednu na Floridě a jednu ještě v Alpách. Jejich otec se bohužel rozvedl se svou ženou a tak ztratil půlku majetku, tudíž se museli přestěhovat a…blablablabalbala…no a jako svatební dar dostala jachtu, za kolik milionů….balbalbalbala….no a pak tam přišla nová služebná, Sára. Ta se zamilovala právě do něho…balbalbala….onemocněla. Musela až do nemocnice, ale zároveň se narodilo dítě Kateřině…balbalbala….nakonec se ale dali do kupy, ale dlouho to nevydrželo, protože se zamilovala do zahradníka….a…." Myslím, že jako úryvek stačí. Babka se nezastavovala, mlela, mlela a mlela. S mamkou jsme se na sebe podívaly pohledy, kdy jsme se navzájem tázaly, zda to myslí vážně. Táta se díval do počítače, protože prostě táta, stále byl ve spojení s prací. A tak babička nám dvou, mně a mamce, přednášela jakési schéma jakésiho seriálu o jakési rodině prožívající jakési změny v sociálních vztazích.
Pro zajímavost jsem se podívala na hodiny - půl hodiny od příchodu návštěvy, tudíž dvacet pět minut nám předkládala svůj monolog, kdy jsem se ztratila hned u páté věty na začátku. Mamka jen přitakala a nasadila úsměv - jemné zvlněné rty, které neurazí, ale ani nijak zvlášť nepotěší. Babka věděla, že nás to nezajímá, vůbec nemáme tucha, o jaký seriál se vlastně jedná, o co tam jde a hlavně, byly jsme plně šokováni jejím konáním. Svá slova nám předkládala jako něco, co se opravdu stalo, byla u toho, nic nepropásla a hlavně, byla tam romantika, jak by řekla. Náhlé vzplanutí lásky provázené mnoha nezdary, kdy se nakonec ukáže, že dotyčný byl mizera, podvodník a žena se tak musela vypořádat se zlomeným srdcem. Ano, babička nasadila svůj "všeználkovský" výraz, měla navrch, ale v čem?
Pro televizního maniaka, jak vidíte, se televize pojí s božstvem, je to smysl volného času, jenž má tisíce tváří. Ulice, Ordinace v Růžové zahradě a tisíce dalších seriálů typu tzv. mýdlové opera, jsou pokaždé jiné, ale v jádru stejné.
Nakonec babička dopila kávu a s tím i dopověděla poslední větu o daném seriálu, avšak jakmile se nadechla, nastalo druhé kolo, tentokrát Ulice.


Usnesla jsem se proto nad názorem, že televize není jen zbytečná, ale i zařízení, které dokáže na neurčitou dobu vymýt mozek, vytěsnit člověku z hlavy vše smysluplné a místo toho nahraje do hlavy svůj vlastní software, který brání člověku v produktivitě, kdy sedí kolik hodin v podvečer před televizí a sleduje kolik druhů seriálů.

Televize jako nůž

14. srpna 2018 v 8:01 | Aneta Burešová
"Že je zbytečná? To jako tu mluvíte o televizi? Tak to je mi ale pěkný nesmysl. Televize je vše, je to otevřené okno do světa plného možností, poznatků a zábavy. Ne, mýlíte se, televize není zbytečná, ale právě naopak," …


Tak nějak bych reagovala na toto téma týdne před šesti lety, kdy by mi bylo dvanáct let. Televizí jsem totiž žila.
Přišla jsem vždy domů ze školy, hodila aktovku do kouta pokoje, nedej bože do kouta na chodby, a šla jsem, kolikrát i nepřevlečená do domácího úboru, do kuchyně, vytáhala ze skříně jedny kuřecí čínské nudle, ty jsem si patřičně zalila vařící vodou, přisypala koření plné glutamátů, a s miskou plných zdravých věcí jsem se přesunula do obývacího pokoje, kde na mě čekala má kamarádka - televize. Místo toho, abych dělala něco užitečného, něco, co mi něco přinese, tak jsem ležela na gauči divně kroutíc si záda, vychutnávala si čínskou polívku a překlikávala ovladačem programy -hledala jsem něco, co upoutá mou pozornost. Nevěřím tomu ani teď, ale kdysi pro mě nebyl problém třeba celé odpoledne strávit u televize - byl to můj koníček.




Teď, když se mihnu obývacím pokojem, tak pohledím na obrazovku, na co se vlastně mí mladší sourozenci dívají, ale většinou svou pozornost upínají na displeje tabletů a mobilů - jiná doba, jiné mravy. To je ale jiný příběh.

Dovolím si říct, že televize je zbytečná, možná to nejzbytečnější v našem domě. Před pár lety však slovo zbytečnost neznala. V minulosti lidé, neznající internet a další vymoženosti s ním spojující znali pouze jediné místo, kde mohli zažívat obrazové vjemy ze sféry kultury, politiky, světa a zábavy - před televizí. Lidé se scházeli, mnohdy jedna celá čtvrť, u jednoho souseda vlastnícího pověstnou černou krabičku vydávající zvuky a tím tak mohli utužovat své vztahy a společně se těšit na film či zprávy. Netrvalo avšak dlouho a přední příčky oblíbenosti ve využívání moderních technologií začaly obsazovat telefony, počítače a v neposlední řadě internet, který za sebou táhl vlek naložený instagramem, youtubem, facebookem, twittrem a miliony a miliony aplikací a možností jak se spojit se světem.

Důležitost televize o to poklesla a pomalu se díky této skutečnosti z ní stává opět další místo, kde se dá propojit se světem, a místo prvotní funkce televize - vysílání, se z ní stává další větší mobil opatřený větším displejem - výrobci sázejí na funkce youtube a klasického používání internetu. Avšak generace důchodem obdarované stále věnují pozornost čistému účelu televize, především ženy staršího věku neopovrhnou seriály typu: Ordinace v růžové zahradě či třeba Uilce.


Televize tedy není zbytečná, nebyla, záleží pouze na úhlu pohledu. Já ji ovšem vidím jako zabijáka času. Kdybych mohla, vrátila bych čas zpět a tvrdě bych domluvila jedné holčičce ládující se čínskými nudlemi. Tolik času a tolik možností využití právě onoho času jsem dobrovolně věnovala televizi. Co mi dala za to na oplátku? Ztuhlé nohy z nepohybu, vypasené bříško, dále ledabylý přístup k životu, unuděnost, sebrala mi ambice a vymyla mi mozek.

Nic. Nic mi neposkytla, pouze ubrala ve všech směrech. Televize ve správných rukou je neškodná, neublíží ani mouše, ale ten kdo spadne do jejích spárů, nechá se zlákat jejím vábícím pohybujícím obrazem, nemusí již najít cestu zpět.





Zbytečnost televize netkví v současné době ani tak ve skutečnosti, že nás okrádá o čas, ale není nám žádným přínosem. Díky ní se učíme pasivně přemýšlet, a náš mozek se začíná pomalu balit do obalu prachu - je již nepotřebný a nemáme nutkání ho jakkoliv použít. Upřímně nesnáším aktivity, které k ničemu nevedou, nevidíme žádné výsledky a žádné pokroky na sobě samých, mluvím tu například o prohlubování vědomostí, či zlepšování cizího jazyka. Pustit si dokument o vzniku Země je kolikrát přínosnější než se šprtat věty vypsané v učebnici. Dívat se na seriál, či film nebo zprávy v cizím jazyce je kolikrát přínosnější, než se šprtat slovíčka ze slovníku.

Záleží tedy na úhlu pohledu, záleží na pozorovateli, jek se k televizi přikloní a za jakou nitku jejího pochopení zatáhne. Je to stejné jako s nožem. V dobrých rukách se díky němu dokáže připravit kulinářské umění, které lahodí naším chuťovým pohárkům, na druhé straně ale dokáže síla nože způsobit bolest, nedej bože může být viníkem vyhaslé duše.

Poprvé na úřadu práce_první dojem

6. srpna 2018 v 20:55 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Říká se, že první dojem je rozhodující. První okamžiky našeho střetnutí s neznaným rozhodne o tom, jaký názor si na danou věc vytvoříme.
Tento fakt se netýká pouze lidských bytostí, ale i institucí a či dalších větších korporací. Už mnohokrát jsem slýchala, jak jsou prý úřady strašné, úřednice v nich neochotné a celé to prostředí zavání nějakou tou nechutí k zákazníkovi. Nebudeme si přeci nalhávat, protože kdo z nás se těší na návštěvu úřadu? Jakož to čerstvá "osmnáctka" nemám tolik zkušeností s pobíháním po úřadech, tudíž vyprávění o úřadech jsem brala jako přehnané a velice zkreslené.


Minulý týden jsem ale obdržela obálka, výzvu, abych se dostavila na úřad práce v nedalekém městě, a předložila tím tak jakési prohlášení kde se píše: kam dětské přídavky poputují, zda domů na složenku a nebo se rozhodnu pro zasílání na můj účet.
"A co to klientské číslo?" tázala jsem se mamky a ukazovala jsem na prázdnou kolonku.
"No, nevím jestli to je tohle číslo nebo tohle, radši se zeptej, však se to na místě vyplní, to už svět nebude,"
"Dobře," přitakala jsem nejistě.
"No, a jestli dobře chápu, tak nejspíš tam budeš chodit každý čtvrt roku, jako já,"
"Cože?"
"No, Přesně tak, však můžeš po škole, když tam nebude moc lidí, třeba nebudeš tak dlouho čekat, jako já, když jsem čekala tři hodiny," uklidnila mě mamka.
Následující týden jsem se vybavená instrukcemi od mamky vydala na úřad. Dveře tohoto úřadu na kraji města se otvíraly v osm hodin, přede mnou byl pouze jeden člověk.
V osm hodin a pět minut se z ulice vedle úřadu vyřítily jako husy za sebou tři mladé úřednice. Nevím, z čeho se tam vzaly. Otevřely dveře a vydaly se do svých komnat, kanceláří. Z přístroje na vydávání pořadních lístků jsem obdržela číslo dva. Muž přede mnou se dostal na řadu až v osm hodin a dvacet minut - dávaly si na čas. Jelikož mám problémy se zády, tak jsem pokukovala po židlích, které tu nebyly. Stála jsem jak solný sloup a čekala, až se objeví na televizní obrazovce číslo dva. Nakonec jsem se dočkala, ani jsem nečekala dlouho a nesměle jsem otevřela dveře od velké místnosti, jež sídlily ony úřednice. "Pamatuj, až vejdeš do místnosti, tak jdi k té napravo," rozpomněla jsem si na další mamčinu radu. Uposlechla jsem a tělo jsem nasměrovala napravo. Za tmavě hnědým pultem stála jakási žena. Nebyla nejhubenější, ale díky své obtažené halence se nejspíš tak cítila. Nezasmála se. Pod brýlemi, jež jí pomalu sjížděly z nosu, zářily oříškové oči pohaslé vstřícností a ochotou. Ztuhla mi krev žilách. "Dobrý den, já jsem se tu dostavila na výzvu, kterou jsem obdržela," vykoktala jsem, ale zároveň jsem se snažila tvářit jako plnohodnotný dospělý jedinec - neuspěla jsem. Nevím, zda žena pozdravila, možná ano, ale s čím si jsem jistá, byla fakt, že na mě ani nepohlédla a chňapla rukou po papírech v mé pravé ruce - studovala mé vyplněné formuláře.
"Jo a pak jsem se chtěla zeptat ohledně…," už jsem na jazyku měla klientské číslo, ale žena usekla má slova: "Počkejte." Zarazila jsem se. Její slova jsem respektovala. Po chvíli se odebrala ke svému počítači a cosi v něm začala hledat. Tvářila se jako všestranný vědec, jako kdyby mi chtěla svým pohledem naznačit, že jsem nic. Náhle zvedla telefon a s kým si začala hovořit. "Sakra, něco jsem asi vyplnila špatně," zhrozila jsem se. Ale proč? Co jsem mohla vyplnit špatně na: Jméno, příjmení, trvalé bydliště, číslo účtu?
"Tady slečna se dostavila na výzvu kvůli své plnoletosti, no a já nevím, co mám tam vyplnit,…blablabla,…a pak ještě tady." Radila se přes telefon, jenž se snad vedl pět minut, ale nakonec jsem zaslechla jeho vypnutí a žena vstala ze své židle a odcházela kamsi do zadní místnosti. Cestou mi však ještě stihla říct: "To je vše." Nechápala jsem a tak jsem jak solný sloup stála na místě. Nereagovala jsem. "To bylo vše?" pomyslelo si mé vědomí. Žena zaregistrovala mou nehybnost a zvýšeným tónem a rozmávnutím rukou řekla "To je vše," na každé slovo si dala patřičný důraz. "Dobře, a to budu muset přijít za čtvrt roku?" opatrně jsem se tázala. "No jistě, každé tři měsíce," vyštěkla ostrou arogancí. Už se opět otáčela, a já také. Ale jakmile jsem sáhal za kliku, rychle jako na podpatku jsem se otočila a ještě jsem dodala. "A jestli bych mohla poprosit o tiskopisy na příští čtvrtletí," nesměle jsem k ní vykročila. Ona však zvýšila naštvaně hlas a řekla nasupeně. "No to ne, nemám to vyplněný," a odešla. Ani se nerozloučila a já zmatená jsem opustila kancelář, kdy jsem za sebou nechávala rozhovor dvou zbývajících úřednic, které se celou tu dobu bavily, co budou podnikat ve svém volném čase po práci, kam si zajdou na nehty, anebo zda si nepůjdou někam sednout.
"Tak co?" tázala se má mamka před úřadem, kdy se vrátila z nákupu. Já jsem na ni pouze s prázdnou myslí vzhlédla a odpověděla. "Nic nevím,"
Můj první první dojem českých úřadů se vybarvil do těch nejpestřejších odstínů. Kdyby mi mamka neřekla, na co se mám zeptat, a jak to chodí, tak se vlastně z mé návštěvy nic nedozvím. Copak jsem se narodila s věděním, že na tento úřad budu muset chodit každý třetí měsíc? Tedy dvakrát za tři měsíce, protože si budu muset chodit pro papíry. Nedávno se chodilo pouze dvakrát ročně, a tiskopisy se dostávaly ihned na místě, ale teď ne, chodí se dvakrát tolik a ještě k tomu zvlášť pro papíry a to kvůli směšným pár korunám, které mi tak nanejvýš vystačí na cestu do školy.


Jsem si jistá, že tu mezi námi kráčí i ti úředníci, kteří nespadají do tohoto příběhu, člověk k nim jde s věděním, že se nebude cítit jako žebrák a jako chudák, z něhož by peří nejraději všichni oškubali - do posledního pírka. Proto si jich važme. Važme si dobrých úředníků, kterých je tak málo, málo pro nás všechny.

Pravé přátelství? Aneb devastace předsíní a komor

30. července 2018 v 17:52 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Téma týdne přímo navozuje na romantické prostředí plné těch nejrudějších růží, jež jsou doplněny čokoládovými pralinkami a plyšovým medvídkem v ruce svírajíc vyobrazení růžového plyšového srdce. Jen blázen by pomýšlel nad tímto tématem (Komu dát místo v srdci) jako na něco, co se nemusí nutně týkat svého vysněného protějšku, navazování důvěrnějších vztahů a cesty za svým panem dokonalým.


Lidé často mají tu tendenci se dostat do cizího srdce, tam se na chvíli usídlit, a když uznají za vhodné tak ho rozervou těmi nejšílenějšími způsoby na kusy, kdy srdce následně ještě zašlapou dva metry do země - rozbité přátelství, rozchod, hádky, nevěra, nedůvěra, podrazy anebo prolhanost. Jedná se pouze o drobný výpisek situací či vlastností, které stěny komor a předsíní zdevastují a jejich obnova trvá někdy několik let. Naší povinností je chránit náš do hrudi zasazený cenný dar. Klíč od brány - osrdečníku - jež chrání onen dar, bychom měli věnovat pouze jedincům, u kterých víme, že klíč neztratí, do našeho srdce vstupují s čistým úmyslem a myslí to s námi jen a pouze dobře.
Těm, kterým jsem klíč svěřila, mi na srdci způsobili nádor, jež se jen tak nezahojí. Nepoučila jsem se a klíč jsem svěřila dalším lidem - vkládala jsem do nich svou čistou důvěru. Oni se však zachovali barbarsky a nádor nabral nevídaných rozměrů. Ironií je, že i pouhé přátelství dokáže zanechat na duši nekonečně táhnoucí se jizvy, které mě uvedou do reality, že lidem se nedá věřit a čím víc se pokouším najít v lidech trocha světla, tím více se spálím.
Možná nemám tisíce přátel a možná nikdy ani mít nebudu, ale copak na tom záleží? Den co den usínám s vědomím, že mé srdce může spát klidně a tiše, aniž by se děsilo z budoucích zvratů sociálních vztahů, jež by vedly k dalšímu rozdrobení jeho stěn. Dobrému člověku se nedává druhá šance na udobření přátelství, protože takoví člověk ani neexistuje. Dobrý kamarád člověka nezradí úmyslně, protože k tomu nemá důvod. Však proč by měl člověk zradit či obelstít osobu, ke které nechová zášť, ale přátelství či náklonnost?
Pravý kamarád nemá odvahu vykonat podraz, protože se jedná o dobrého člověka. Pokud ale člověk i přes tento fakt přidělí milost a druhou šanci jedinci, jenž vykonal podraz a jinou křivou zákeřnost, tak člověk může vyčkávat pouze na další podraz. Lidská bytost je neskutečně adaptivní organismus, jenž se neustále vyvíjí a v průběhu let mění, ale lidská povaha je jako prvotní semeno rostliny - zůstává. Je naivní myslet si, že se člověk může změnit po dlouhé promluvě a vyříkání si problémů mezi čtyřma očima. Možná se tak první dny, týdny, a možná i léta může zdát, ale místo nově přetvořeného kamaráda vedle neseme tikající bombu, kdy je pouze otázka času, kdy dojde bombě trpělivost a svou rázovou vlnou opět zboří základy našeho obnoveného srdce - nově vybudovaná důvěra se zhroutí jako domeček z karet - opět.


Pamatujme, že srdce máme jen a pouze jedno a neposkvrněnou důvěru také jednu, proto bychom neměli hazardovat s takto cennými věcmi a měli bychom pečlivě zvažovat, komu dámě přístup k těmto cennostem, protože se může také stát, že za naše mylné konání draze zaplatíme.

Nehubnu, co dělám špatně?

23. července 2018 v 21:27 | Aneta Burešová |  Hubnutí
"Nehubnu,… vážím pořád stejně,…jsem tlustší!,…žiju na sucharech a váha stejná…" vypsala jsem krátké fráze, které občas za život prohodí kde jaká dívka, žena či jiná věková kategorie něžného pohlaví.
Rada tisíců doktorů na efektivní hubnutí je následující: "držte dietu, sportujte, pijte vodu, a mějte dostatek spánku" - rady k nezaplacení. Fungují? No, stručně řečeno: tisíc lidí znamená tisíc druhů postav, metabolismů, spalování tuků a dalších jiných předpokladů.


Před dvěma lety jsem se podívala do zrcadla. Každý centimetr mého fyzického já jsem před zrcadlem studovala a následně jsem vyřkla verdikt: "Tak takhle to nepůjde, bude to muset jít dolů" A tímto dnem započalo mé snažení za lepší postavou, jež nám společnost předkládá - dlouhé štíhlé nohy, úzký pas, jemná viditelnost žeber, malé boky, ploché břicho a hubeňoučké ručičky. Nastolila jsem si zdravou stravu, nikoliv dietu, ale jídelníček, jež neobsahoval žádné koupené sladkosti a jinak industriálně připravené pokrmy. Přepalovaná jídla se stala pro mě tabu a o sladkých limonádách ani nemluvě. Začala jsem se více zajímat o složení toho, co jím a v neposlední řadě jsem se začala věnovat sportu - od volného běhu v lese až posilování vlastní vahou.
Byla jsem na sebe přísná, ale po půl roce jsem začala sklízet své vysněné ovoce. Necelých deset kilo mé hmotnosti bylo kdesi pryč. Ručička na váze mi oznamovala číslo 61 kg - byla jsem spokojená. Domů ze školy jsem se vracela mnohdy v šest hodin odpoledne a po nějakém tom čase mě omrzelo denně trávit 2 hodiny cvičením a dalším fyzickým namáháním. Nakonec jsem svůj sport ve volném čase přeorientovala pouze na posilování vlastní vahou a na rehabilitační cviky na má záda a co se týče konzumace cukru, tak jsem ho mimo ovoce konzumovala nanejvýš v domácích moučníkách.
Netrvalo dlouho a za půl roku jsem nabrala zpět svých 10 kilo. Kde se stala chyba? Ve škole o přestávkách pozoruji spolužačky, jak si k svačině dopřávají "margotky" a zapíjejí je energy-drinky, jak se jim brambůrky a další jiné fritované potraviny do rukou dostávají a v neposlední řadě - nesnídají, nedodržují absolutně žádné pravidla řádného stravování a jsou hubené. Jejich břicha jako z posilovny a o nohách ani nemluvě. Co jsem dělala špatně? Kde jsem udělala chybu, že najednou má váha opět vystřelila kamsi do výšin?
Pro odpověď nemusím chodit daleko. Pro uvedení do kruté reality mi postačil můj čtrnáctiletý bratr, jehož byste zaměnili s dvoumetrovým Somálcem, jenž váží kolem 60 kg. Myslíte, že drží dietu? Omyl. Sepere, co se do něj vejde, pytlík "jojo" bonbonů na posezení, k tomu vypít dva litry coca-coly a zajíst to jogurtovou rýží. Dále si ráno vzít tak čtyři rohlíky, k obědu něco pojíst a večer si dát takové dva hrníčky mléka oslazeného "grankem". Tomu říkám recept na hubnutí. Že by sportoval? Ne, to také ne. Sedí doma od rána do večera a hraje počítačové hry.
Jsem si jistá, že mnoho dívek či žen potkal stejný problém a to: Pokud chceme, abychom alespoň trochu reprezentativně vypadali pro tuto společnost, tak musíme být na sebe přísní jako psi, protože se mám jinak každý kousek nekvalitní čokolády nebo přepalovaného jídla krásně zakomponuje do těla ve formě dalšího podkožního tuku. Kdežto druzí si mohou dopřát cokoliv, a nikdy nepřiberou.
Do teď mě tyto pocity sžírají. Stále si kladu otázku, kde dělám chybu?, proč vypadám, jak vypadám?, proč si nemůžu dovolit toto k jídlu, a zpít toto tímto?. Pomalu si ale začínám uvědomovat, že vlastně nikde nedělám chybu. Pokud mi nevěříte, tak poslouchejte:
Je lepší být ženská krev a mlíko, jejíž organismus je zdravý a orgány si zpívají blahem jaké to výživné a zdravé jídlo jim poskytujeme, než být hubení jako tyčka a dopřávat si kdejakou dobrotu v obchodech zakoupenou, kdy náš organismus by pod samotnou kůží hnil v návalu palmového tuku, cukru, konzervantů a dalších jiných látek, které jsou pro naše správné fungování doslova nežádoucí.


A z toho všeho vyplívá jediná: "Nedívejme se na sebe do zrcadla, ale namísto toho věnujme svůj pohled svému talíři, věnujme svému tělu plnohodnotné jídlo, protože pouze tehdy budeme zdraví. Vnější vzhled je pomíjivý, kdežto vnitřní je stálý."

Falešná narozeninová návštěva

19. července 2018 v 8:22 | Aneta Burešová |  Příhody

Můj nejmilejší a nejmladší bratr, Kuba, slavil 12. 6. své sedmé narozeniny, ale jelikož se ten den vezl s tátou v kamionu, oslava musela počkat.
Jak "na potvoru" tátovi práce nevycházela, jak by měla, a tak jejich příjezd byl z pátka přesunut na sobotu v sedm hodin odpoledne.
"Jestli přijdou, tak zalezu do pokoje," panicky vyřkla mamka. Mluvila o mé babičce a dědovi nad námi bydlící - tátovi rodiče. Naše vztahy nejsou nejrůžovější - stručně řečeno: čistokrevná přetvářka doprovázena průvodem jízlivosti a nucenosti. A proč? To někdy jindy.
S mamkou jsme společně upekly dort - školní taška, vyzdobily fábory strop jídelny, připravily jednohubky a chlebíčky a samozřejmě zabalily dárky. Nakonec o půl osmé před domem zatroubil mohutný kamion s dvěma řidiči - tátou a naším malým oslavencem. Už z okna jsme jim mávaly a těšily se na oči Kuby až vejde do jídelny a uvidí narozeninový dort, dárky, šampus a prostě tak :D
Avšak do našeho zorného pole za oknem se vpletla jakási osoba - babka, jak jí říkáme. Bosá a celá rozjařená utíkala ke dveřím kamionu. "Ahoj Kubi," zápach přetvářky a jízlivost se nedal jen tak přehlédnout.
Nakonec oslava proběhla tak, jak měla - v kruhu mé nejbližší rodiny, což znamená: Já, mamka, táta a oba bratři. Mamka si také oddechla, ale zároveň trpěla v očekávání ze zítřka, kdy dopoledne byla naplánovaná návštěva z hořejšího patra - babky a dědka.
Další den ráno si mamka obrnila nervy a už v osm byla na nohách, převlečená a přichystaná nasadit tvář přetvářky. "Stejně jdou sem jenom proto, aby vyzvěděli, co se dostalo," pronesla a ukousla si z krajíce chleba se šunkou. Já jsem jen přitakala.


Návštěva nikde.


Hodiny avšak odbíjely čas oběda, tedy 11:45. Venku bylo relativně hezky, proto jsme se rozhodnuli pro venkovní grilování pod pergolou. Celá rodina se přičinila a v mrknutí oka bylo venku rozestavených pět židlí okolo malého kovového stolu, jenž se pyšnil pečivem, hořčicí, tatarkou, a samozřejmě den předem naloženým kuřecím masem v marinádě. Táta zaujal post před grilem a začal na rozžhavenou kovovou mříž pokládat prvotní kusy masa.
Asi po půl hodině, kdy každý už dostal svůj příděl masa, se za rohem pergoly kdosi objevil. "Ahoj," smála se "přitrouble" babka, její nucený úsměv byl zjevný - koutky sotva držela silou vůle zvednuté. "Ahoj, jak žiješ!?" pronesl táta s hlasitým a pevným tónem. To víte, táta je věčný optimista a svůj rozjařený úsměv daruje, komu jen může.
"Vy snídáte?" zeptala se se stále tak hloupým úsměvem. Z její otázky mi málem sousto uvízlo kdesi v útrobách trávicí soustavy - v hltanu. Zmateně jsem se podívala na mamku, a ta se následně podívala na tátu. Ten zvedl v údivu obočí a odpověděl: "No to víš, teď právě snídáme, v tuhle dobu." "No, tak co by, když se pozdě vstává, tak se pak všechno posouvá," a přešlapovala nervózně svýma bosýma nohama na místě. "Anebo to je jako předkrm?" tázala se opět hloupě. Mé další sousto mi málem zatarasilo cestu v hltanu. "No určitě, a pak si dáme ještě vepřové a nějaký ten zákusek," vtipně pronesl táta s mírným podtónem sarkasmu.
"No, tak proč ne,…no, tak pak přijdeme s dědou nějak odpoledne," ohlásila nám tak svou návštěvu, otočila se jak na pod patku a zmizela za rohem domu.
"Kolik je?" tázala se zvědavě mamka. Já jsem se podívala na hodiny a hlesla jsem: "No, tak prý snídáme v 12:45,"
Jelikož venku bylo opravdu hezky, respektive sluníčko natolik pražilo, že jeho paprsky se zdály být přímo vražedné, odklidili jsme se domů - zpátky do stínu. Než jsme všechno stihli uklidit a přivést trochu do kulturního stavu, hodiny začaly odbíjet přesných 15:00. "Kubíčku, přijdou ti za chvíli další gratulanti," hloupě utrousil můj druhý bratr, Jirka. Mamce přeběhly přes tvář obavy a nechuť, ale co zbývalo, musela se všemu postavit čelem.
Vchodové dveře horního patra, jež jsou viditelné z našeho jídelního okna, se zabouchly. Tupá rána dřeva o dřeva se začala šířit mým ušním bubínkem. Mamka zpozorněla. Před našimi okny se objevila babka v rukou držící dvě papírové dárkové tašky, které jim přivezla jejich dcera z města na spálení a v těsném závěsu se za babkou kdosi kolébal, dědek. Jako kulička se bosými nohami posouval vpřed jako tučňák trpící obezitou. V rukou cosi nesl. A to cosi bylo…

Pokračování příště… :D

Kam dál