Nezdary aneb klíč k úspěchu

Pátek v 15:53 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Existují na světě dva typy lidí. Ti, kteří považují smůlu, či nezdary svého snažení za znamení, že se příště mají více snažit, dát do toho více úsilí než doposud, a zákony vesmíru je za to v budoucnu náležitě odmění anebo můžeme pohlédnout na stranu lidí, které tyto nezdary pošlou k zemi - na kolena

I já jsem nebyla jiná, a stála jsem na straně pesimismu, co se týče mých neúspěchů. "Dostala jsem tři mínus ve škole? Ne, má chyba to nebyla, za to mohla učitelka, že mě špatně opravila písemku, ne? Upekla jsem špatně korpus, je syrový, světlý, bez chuti a s hrudkami, za to může ta stará hloupá trouba!" Takto bych mohla pokračovat do aleluja. Neznám nikoho, komu by se v životě nedařilo. Je tomu těžké uvěřit, ale fakt, že se nám nějaká věc nevyvedla, například že se nám připálilo jídlo na plotně, nebo jsme zazářili dutou hlavou při zkoušení ve škole, tak vlastně můžeme okolnostem poděkovat, a proč? Je to prosté.


Kdybychom nepoznali v životě nezdary a vše by vycházelo jako na drátkách, nikdy bychom se nesetkali s hořkým pocit na srdci při shlédnutí našeho bídného počínání, nikdy bychom si neuvědomili chyby, jež jsme doposud podnikali a hlavně, ztratili bychom motivaci posouvat se dál -zdokonalovat se a překonávat tak své hranice.
Postupem času při studiu na gymnáziu jsem zjistila fakt, že není tak úplně důležité, zda jsem například v německém jazyce napsala test za jedna, (samozřejmě že je to nejlepší možný výsledek mého počínání), ale zda jsem látce porozuměla, a zda pociťuji pokroky v tomto předmětu.
Je nemyslitelné na chyby pohlížet jako na něco, co chceme vymítit ze svého života. Chyby jsou a budou. Jejich přítomnost nás bude provázet do samého konce života a jediné, co na nich můžeme ovlivnit, je jejich množství a velikost. Chyby tu existují od toho, abychom se zamysleli, proč nám zkřížily cestu a proč jsme tak vlastně konali. Dávají nám motivaci se v příštím pokusu zlepšit a eliminovat je tak. Je jednoduché od chyb odejít, vzdát danou věc, protože jsme ztratili chtíč pokračovat. Pokud se ale podíváme na svět v trochu jiném světle, tak uvidíme, že chyby nás mají dokopat k lepším výsledkům, poskytují nám motivaci se zlepšovat.
Na toto zjištění mohu doporučit jeden osvědčení recept, jenž jsem sama vyzkoušela a od té doby pohlížím na chyby jako na něco, co mě jednou či později potká, budu bezradná a vstříc svým chybám budu muset snášet své neúspěchy. Pečení a vaření. Ideální záležitosti, jak si otestovat své nervy a odhodlanost se nevzdávat. V šestnácti letech mě z nějakého důvody "chytlo" pečení. Každý pátek jsem měla naplánováno, co budu v kuchyni vytvářet, co následně předložím svým rodičům, kdy budu poslouchat samou chválu. Pár týdnů mě štěstěna či um kupodivu provázely. Byla jsem "vysmátá" a šťastná jaká to cukrářka jsem. Žila jsem ve fiktivním světe, kde jsem na sebe vzala kabát stoprocentního člověka. Po pár týdnech, kdy jsem pekla jakýsi čokoládový dort, nastal zlom. Korpus byl syrový, i když jsem se dušovala toho názoru, že jsem striktně dodržovala daný recept a nevím, kde se stala chyba. Ztuhla jsem - pocit mé velkoleposti rychle odešel a tělem se mi začal šířit pocit, který říká jediná - mýlila ses, chybuješ a chybuješ, jsi v kuchyni neschopná.
Od té doby jsem na pár týdnů v kuchyni nic nepodnikala. Vyhýbala jsem se jí velkým obloukem a na troubu jsem ani nemohla pohlédnout. Protivila se mi stejně tak jako veš ve vlasech.
Jakmile se mi ale zlostné myšlenky ke kuchyni trochu rozležely v hlavě, pochopila jsem fakt, že nikdo není stoprocentní a bezchybný, každý tyto přešlapy dělá a pouze ten, který se z nich poučí, může pokračovat ve svém zlepšování a jak mnoho lidí rádo říká: "vyvíjet své dovednosti."
Proto říkám jediné: Važme si chyb a učme se z nich.
 

Útok šlehačky

Středa v 14:08 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Kdybych měla vypsat všechny situace, kdy ve svém životě mohu použít sousloví "Když se nedaří", tak bych popsala tisíce stran papírů a možná ani to by nestačilo. Myslím, že na tomto se všichni shodneme - každý může vyprávět ze své zkušenosti, kdy ho tato slova provázela.
Jelikož ale nebudeme věční pesimisté, tak existují tu i hořké chvíle, kdy se opravdu nedaří, ale s odstupem času na ně pohlížíme s úsměvem.


Pamatuji si na to, jako kdyby se vše odehrálo včera. Psal se datum 19. 8. 2017 a s kamarádkou bydlící v sousedící vesnici jsme měly domluvenou malou "akcičku", však to znáte. Kamarádky si naplánují do puntíku, co budou podnikat při přespávání u kamarádky a nakonec všechny plány skončí před počítačem, kdy na youtube běží faily nejrůznějších oborů a nakonec si večer pustí horor, u kterého usnou - typická přespávací akce, alespoň u nás :D
Tentokrát jsem já přespávala u kamarádky a bylo mi hloupé přijít s prázdnou, respektive nic nepřinést na oplátku poskytnutí střechy nad hlavou, jídla a péče mamky od kamarádky. Rozhodla jsem se pro upečení jednoduchého čokoládového dortu - čokoládový korpus s tvarohových krémem a na vrhu politý hořkou čokoládou.
Suroviny jsem měla přichystané a mohlo se jít na věc. Jako první šlo na scénu těsto. Začala jsem oddělovat žloutky od bílků. Celkem jsem musela takhle rozdělit čtyři vnitřky vajíček. Pekelně jsem se soustředila, div se mi nezačalo kouřit z hlavy. "Dokonalý," pomyslela jsem, když už jsem měla rozdělená tři vajíčka a do ruky jsem brala poslední. Opatrně jsem ho uchopila ze stran do svých prstů a jako každé jiné vajíčko jsme i s tímto jemně narazila do hrany misky na bílky. Prasknutí. Mé prsty měli v úmyslu pomalu rozdělit skořápky od sebe, ale jakmile jsem tak učinila, tak jak ten nejjemnější papír se skořápky zřítily do útrob mísy plné bílků. Nežádoucí žloutek se v bílkách roztekl a bylo po sněhu z bílků. V ruce držíc blánu vejce a papírovou skořápku jsem shlížela na dno mísy. Ihned na celý dům jsem začala nadávat, jaké to nám babička dává vejce, jakým humusem je krmí, že mají tak nepevné skořápky, které mi momentálně zhatily veledílo. (Mluvila jsem pravdu, babička totiž krmí slepice zbytky ze školní jídelny, tudíž je už zázrak to, že nějaké vejce vůbec snášejí) Nakonec má vroucí mysl zchladila své stupně naštvanosti a mohla jsem začít rozdělovat další čtyři vejce - tentokrát se už nic nepřihodila a bylo úspěšně odděleno. Dokonalý vyšlehaný sníh ručním robotem jsem zamíchala do tmavě hnědé hmoty a následně jsem hotové těsto nalila do dortové formy a dokončení jsem přenechala na troubě.
Na řadu přišla tvarohová vrstva. Korpus se pekl v troubě a já jsem začala z ledničky vyndávat jednu šlehačku, polotučný tvaroh a dále jsem na stůl přihodila ztužovat a nějaký ten cukr. Začala jsem šlehačkou, pro upřesnění se jednalo o šlehačku na šlehání, pochopitelně, ale nemluvím tu o té v plastovém kelímku, nýbrž o té v papírovém čtyřhranném obalu. Opatrně jsem ji rozdělala a okamžitě vnořila oči do jejího obsahu. Fascinoval mě - přímo uchvátil. Předpokládala jsem, že budu pohlížet na bílou tučnou tekutinu, ale můj zrak zaznamenal dočista něco jiného. Celý povrch vypadal jako tvaroh, ale datum spotřeby byl v pořádku, šlehačka měla projít až za devět dní. Nechápala jsem. Šlehačku jsem pevně stiskla do svých rukou a přenesla ji blíže k obličeji. Jakmile můj stisk zpevnil a příčil se síle krabičky - deformoval ji, ztuhlý povrch šlehačky se dral na povrch. Stále žádná tekoucí šlehačka. "Copak tohle můžu šlehat?" pomyslela jsem si a dále jsem stisk rukou nepovolovala. Po nějaké té chvíli se se šlehačkou něco začalo dít. U strany krabičky se objevily malé puklinky. Nejlépe bych chování šlehačky mohla přirovnat k vystupující bublině při začátku varu vody - bublina věstí, že se bude něco dít a asi tušíte, co se děje s bublinami ve vroucím hrnci. Jako neškodné a mírumilovné vyplují na povrch, tam nás uchvátí svým dokonalým kulatým tvarem a následně, kdy to nejméně čekáme, prasknou, zmizí a pokud jsme u jejich povrch blíže než je zdrávo, tak to nedopadne moc dobře.
Bohužel si má dospívající mysl tento fakt neuvědomila a byla tak za to náležitě odměněna. Šlehačka mi explodovala přímo před obličejem - ozvalo se malé prasknutí a bylo po všem, bylo vymalováno, doslova. Zdi naší kuchyně kdysi oranžové, avšak po mém malířském umění abstraktně strakaté. Mé brýle jako kdyby na sobě nesly bílé pruhy čehosi a tričko černé se pyšnilo bílými skvrnami - noční obloha posázená tisíci hvězd. "Za tohle mě zabije," uvědomila jsem si. Polkla jsem strachem a podívala jsem se z okna na mamku, která díky bohu ještě měla v koši plno prádla na pověšení.
Neváhala jsem ani na vteřinu a do ruky jsem vzala papírové kapesníčky a jako o život jsem začala gruntovat kuchyň. Kapky šlehačky, jež dostřelily až na opačnou stranu kuchyně a dopadly na prosklenou skříňku se skleničkami, jsem utřela, kéžby. Místo toho jsem je na čirém skle rozmázla a skřínku jsem přetvořila na skříňku s matným sklem.
Nakonec ale i přes všechny nezdary v kuchyni vše dobře dopadlo. Kuchyně jako nová, možná trochu zdi byly stále poskvrněné útokem šlehačky, ale bylo uklizeno, já převlečená, druhý tvarohový krém bez problému umíchaný a kuchyní se nesla vůně spáleného čokoládového korpusu, počkat, spáleného?

Kamenná louka

5. července 2018 v 16:59 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Říká se, že život je plný nespravedlnosti - lidé nedosáhnou na stejné jmění, na štěstí v životě, nepotkají vždy ty nejlepší lidi, anebo někomu jsou přisouzené špatné nemoci a beznaděj, jež je provázena nechutí k životu. Avšak život má své hranice spravedlnosti pečlivě promyšlené. Start našeho života započíná spatřením světla světa a my ho oslavujeme pronikavým a mnohdy naříkajícím křikem - brekem. Následně nám dává život možnost dělat si, co chceme. Už nemá předepsáno ve svých instrukcích, co nám neprodleně musí darovat, aby splnil normy spravedlnosti. Nás život se ubírá nekonečnou větvící se větví možností, ale každá větévka oné pomyslné větve života má svůj konec - cíl, jenž je striktně předepsaný.


Dnes za krásného slunného dne jsme se s mamkou vydaly do padesáti kilometrů vzdálené vesnice, kde na jejím nejvyšším bodě dominuje starou zídkou obestavená louka kamenného kvítí. Ze shora na těžké a časem poznamenané kusy kamenů shlíží vysoká a mohutná kaple. Stejně tak jako matka tisknoucí své dítě k hrudi, tak i kaple dbá na ochranu svých svěřenců.
Místo posledního odpočinku našeho dědy leželo na samém vršku tichem pohlcené louky. Nekonečné řady kamenných desek nemile uchvátily mou pozornost. Nešlo nevnímat ten smutek, klid a mír zároveň. Lidé tu spící již nevlastnili to, co vlastnili, co si vybojovali za ty roky svého života. Pouhý kus kamene a umělá květina s vyhaslou svíčkou jim byla svěřena do vlastnictví.
Jindy má osoba výřečná, dnes mlčky kráčející po štěrkem vysypané pěšince. Nechtěla jsem tu nikoho rušit. Nikdo nebyl zvědavý na mou přítomnost, na mé kroky, jež bušily do vrstvy hlíny. Pouhé listí šumící ve vzdušných vlnách větru rušily nekonečné ticho a motýli připomínající můry tvořili společnost vyhaslých duší. Vyhaslých? Ne, duše nemá tu vlastnost dohořet, ale právě naopak. Lidé jsou plně zaneprázdnění hmotnými věcmi, svým měním, majetkem a sami sebou po stránce fyzické - hmotné, že často zapomínají na své skutečné já - duši. Celý život ji necháváme svázanou, a nezasloučíc sebemenší pozornost ji pohazujeme do kouta.
Teprve až v moment, kdy naše nohy doběhnou do cíle, protrhnou suverénně cílovou pásku a strhnou nás tím do temné nicoty, se pouta duše uvolní - má volnost, a život před sebou. Je skromná, protože nic nemá, je chápavá, protože objevila smysl života a je klidná, protože už jí nebrání nic v cestě za pokojným životem.
Má to opravdu nějaký smysl? Hnát se za nějakým životním cílem, který je našima očima zobrazen jako něco hmotného? Co když je cíl úplně někde jinde? Můžeme mít miliony korun na úctě, koupený ostrov kdesi v Tramtárii, ale jak se lidově říká: ,,Do hrobu si pak stejně nic nevezmeme," a je to pravda.
Cíl našeho života netkví v bohatství a životní úrovni po stránce finančních hodnot, ale vše je založeno na duchovních hodnotách. Pilíře naší existence byly postaveny čistou myšlenkou, skutky, pocity a duší. Není nic čistějšího, než je lidská duše. Tam musíme začít hledat náš cíl, naplnění našeho života, na který pohlížíme mnohdy jako samozřejmost.


I mé kroky se zastavily, i oni dospěly k cíli, nikoliv k tomu pohlceného smutkem a zármutkem, ale spočinuly u hrobu mého dědy. Možná se můj koutek úst trochu nadzvedl po promítnutí vzpomínky na jeho historky, jež neustále opakoval dokola a dokola. Dříve mi to přišlo jako mrhání časem, jako něco, co už jsem jednou slyšela, ale dnes bych je vyslechla s radostí v očích znova. Čas se však nedá vrátit zpátky - otočit pomyslné přesýpací hodinky života, ale jde neúprosně vpřed. Můj děda proběhl cílovou rovinkou jako vítr na bouřícím moři neštěstí a protrhl černou cílovou pásku - stuhu. Doběhl do svého životního cíle a…
Myšlenka pochopení mi proběhla hlavou - přímo prolétla či probleskla. Naším životním cílem není umřít, zbavit se fyzické schránky, ale zanechat za sebou nehmotnou část sama sebe - vzpomínky na sebe v myslích druhých, v myslích těch, které jsme tak milovali...
 


Jaký cíl, takový život

3. července 2018 v 16:31 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by neměl cíle, sny, ambice a odhodlání překonávat své hranice, jít si za svým, nevzdávat se a jen tak si nenechat vzít si svůj názor. Možná už někdo z Vás vstává od počítače a jdete mi povědět do očí, že znáte plno lidí, jež nemají žádnou motivaci něco kolem sebe vylepšovat a postrádají ambice, které vedou k vytouženému cíli. Dovolím ale namítat názorem, že záleží na úhlu pohledu, co dotyčný za cíl považuje. Jsou tací, kteří si stanoví za cíl přežít do dalšího dne, kdy tu můžeme mluvit o lidech žijících v chudobě, ale naším světem se potulují i tací, kteří si své cíle představují trochu jinak - velká vila, sbírka aut, a na účtu sumu, jež obsahuje minimálně sedm desetinných míst před desetinnou čárkou.
Stejně tak jako sportovec, jenž zaujímá startovací pozici, tak i nevinná bytost stvořená pouze ze dvou prvotních buněk se prvním nádechem - vtažením kyslíku do svých plicních sklípků, připravuje na svůj dlouhý závod. Zda bude bez překážek, nebo se trať lusknutím prsty promění na nepropustný prales těžkých životních událostí, nikdo neví, ale kde je začátek - start, musí být i konec - cíl. Dnešní doba je bohužel taková, že pravost cíle nám uklízí kamsi do skříně s pletenými svetry od babičky, které si v životě nikdy neoblékneme. Média, zpravodajství, škola, a další instituce nám do hlavy vštěpují předem určený cíl, který máme naplnit. "Když budete mít vysokou školu, budete mít následně větší uplatnění na trhu, copak chcete skončit někde na lince?" pronese učitelka češtiny. "No, jedině že by si klovla nějakého bohatého," může pronést blízká kamarádka, jež s Vámi probírá budoucí život a jeho úskalí.
Naše mysl je natolik zmanipulovaná pomíjivým životním cílem - ve většině případů kanceláří jakésiho úřadu, že zapomínáme, respektive jsme již zapomněli, co životní cíl obnáší, kdy ho dosáhneme, a jak se při něm budeme cítit - jaká vlna emocí nás jako blesk z nebe zasáhne.
Skromnost, uvědomění, spokojené manželství, zdravé dítě, rodina. Jedním slovem řečeno - domov. Má slova znějí tak nějak růžově, "přibarveně" a přehnaně básnicky a… jako kdyby je pronesla paní učitelka češtiny, ale než Vám takovéto pochybovačné myšlenky vstoupí do hlavy, tak se zamyslete nad tím, zda má cenu a smysl hnát se za dobrou prací, myslím tím hodně dobrou prací, kdy ale v ruku v ruce budete žít samotářský život, nebo budete mít neshody s partnerem či partnerkou, nebudete mít dostatek času sami pro sebe, vaše hlava bude pukat stresem a to díky povinnostem, které musíte dotáhnout do konce, jen aby jste na výplatní pásce dostali o 20 000 korun českých více, protože pak budete spokojení. Spokojení? Nebude spíše spokojená vaše chamtivá část mysl toužící po bohatství? A co zbytek mysli? Ta bude také spokojená? Nebylo by lepší se uskromnit, a podívat se na svět jinýma očima?
Je smutné jak rychle a drasticky ztrácíme pojem o pravých lidských hodnotách, o cílech, které nám paní matka příroda do naší kolébky nadělila. Pokud je člověk skromný, jeho cíle jsou jiné, sice skromnější a ne tak světoborné jako zaujmout post kdesi v Evropském parlamentu, ale člověk s jejich dosažením bude šťastný. A právě o tom život je. Proběhnout cílovou páskou, za kterou na nás bude čekat otevřená náruč štěstěny, jež nás pohltí svou velkolepostí a štědrostí…

Za debila aneb kazivost zubů

1. července 2018 v 16:56 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Už na samém počátku dětství je nám do hlavy vtloukána skutečnost, že pokud si nebudeme čistit zuby, budeme se vykrmovat sladkými potravinami, jež následně budeme zapíjet přehnaně sladkými limonádami, tak si zaděláváme na nekonečné množství návštěv u pana zubaře. Je tomu ale tak? V následujícím článku jsem se pokusila přijít na odpověď.

Ráno jsem se probudilo s malým úšklebkem na rtech, jenž ale v zápětí ihned zmizel. Úšklebek proto, že dneska nejdu do školy a tudíž nebudu psát písemku z matematiky - díky bohu. A proč zmizel? Díky jedné nemilé události na pořádku dne - zubař.
"No, jsem zvědavá, co ti na ty zuby řekne," povzdechla si mamka, podívala se na mého čtrnáctiletého bratra a pokračovala, "když si je nečistíš normálně, tak si je aspoň teď vydrhni, ať se ti nemusí koukat na to bláto," nakáže bratrovi. Ten avšak, jelikož se nachází v samém středu puberty, ohrnul nad mamčinou radou nos, a šel si hledět svého. Já jsem pouze mlčky seděla u stolu, dojídala ovesné vločky, jež se mi dostávaly do děr zubů a začala jsem si promítat dění u zubaře. Polkla jsem. Zubaře nesnáším, to Vám říkám s čistým srdcem. Máme neschopného zubaře, a proč? To je nadlouho, povím někdy příště.
Rafičky hodin avšak neúprosně postupovaly vpřed, nedaly mi spát, ale právě naopak. Nervozita se ve mně začala vařit jako kotlík vroucí smůly. Nasedli jsme do auta - já, mamka, a mí dva bratři. Cesta do města, která jindy trvá příjemných dvacet minut, a člověk má čas relaxovat v pohodlně vypolstrované černé sedačce, se nepříjemně zkrátí. Nakonec mamka zaparkovala kdesi před ordinací - mezi pouliční lampu a červenou oktávku.
"Dobrý den," sborově naše rodina vypustila z úst, jakmile jsme vkročili do prosklené recepce. "Dobrý den," odvětila příjemně manželka pana zubaře, kdy v zápětí se z boční chodby vynořil zubní laborant - jejich syn. Jednalo se tedy o malý rodinný podnik, jak milé.
Nakonec jsme se po ohlášení našich jmen odebrali do útulné čekárny, jíž dominovala kožená pohovka kaštanové barvy. Mí bratři se mohli poprat o post na pohovce, avšak já jsem byla rychlejší. Dopřála jsem svému "objemnému pozadí" příjemné zázemí - netrvalo ale dlouho.
"Tak, Aneta Burešová?" nesměle pronesla ve dveřích hnědovlasá sestřička - ta už nepatřila do rodiny zubařů. Má duše, jež se teď strachem z vrtačky choulila kdesi v rohu místnosti, se na tu hrůzu, která mě bude čekat, nemohla dívat. Projevila jsem alespoň malý náznak statečnosti, respektive jsem se svůj strach pokusila zamaskovat falešným a nuceným úsměvem, jenž mi rval koutku úst na kusy.
"Dobrý den," vytrousila jsem po vstupu do samotné ordinace - vstoupila jsem na místo činu. Zubař v letech těsně před důchodem si mě změřil od hlavy k patě a mile se na mě usmál.
"Tak jak je ve škole?" začal konverzaci.
,,Ale jo, jde to, bude za chvíli konec roku, takže dobrý,"
,,Takže všechny písemky už máte za sebou?"
,,Ne ne, to teprve ještě budou, vždycky poslední týden se učitelé zblázní a dají nám tam všechny písemky," pověděla jsem. Doktor se nad mými slovy nepatrně zamyslel, humor zmizel a do rukou si vzal cosi kovového. V hrdle se mi vytvořil knedlík strachu - doslova. Nemohla jsem polknout. ,,Sestři…tady dolní dvojka bude chtít zpravit,…pak…"

Zvuk vrtačky, …vypláchnutí úst,…další vrtačka,…vyfoukaní vzduchem,…vypláchnutí,…další vrtačka…vypláchnutí…a…

"Tak co,?" ihned se tázala mamka, jakmile jsem vyšla z ordinace - div nevyskočila z křesla. Než jsem ale stačila podat hlášení, zubař vyšel ihned za mnou a začal své vědecké mínění.
"Zpravili jsme tři kazy, kdy z toho jeden, dolní stolička měla opravdu velký kaz. Nevím, zda to výplň vydrží, jelikož plomba vyplňuje nejméně třetinu zubu. Vidím to do budoucna tak, že pokud to plomba nevydrží, tak budeme muset dát dovnitř kolík a ten pak zadělat. Uvidí se, ale každopádně Anet, být tebou, tak bych zvýšil hygienu a možná i upravil jídelníček, co se týká sladkých věcí a sladkých nápojů, jelikož je patrné, jak máš na některých místech sklovinu už trochu rozleptanou, kdy vlastně je otázka času, než se začnou tvořit kazy," a odešel. Pohledy pěti čekajících pacientů, mé mamky a dvou bratrů se upínaly mým směrem. "Za debila," pomyslela jsme si v duchu. Ano. Onen doktor ze mě udělal debila, jenž neví, co je to kartáček na zuby a jenž se láduje od východu až do západu slunce brambůrky,"skitlskami" a zapíjí to coca-colou. V očcích přihlížejících v čekárně jsem byla téměř plnoletá dívka, pro niž je hygiena cizí slovo a její stravování nemá se zeleninou nic společného.
Po usednutí do pohodlného křesla jsem se pro sebe pouze trpce pousmála a s mírně skloněnou hlavou - zoufalostí a nechápavostí, jsem si pomyslela: "Změnit životosprávu? Dva roky jsem si neosladila kávu ani čaj, piju čistou vodu, do úst si nevložím ani kousek čokolády, "skitlsky" jsem měla v puse snad před třemi lety, žádný sušenky, bonbony, nepiju pepsinu, nechlastám alkohol, nekouřím, můžu se ujíst k smrti zeleninou a ovocem, zuby si čistým ráno a večer, kdy u toho strávím asi patnáct minut mého drahocenného života, a jemu se to pořád zdá málo?"

Myslím, že tady je můj názor na kazivost zubů zřejmý - dědičnost zubů hraje nesmírnou roli, co se týká kazivosti, o tom žádná.

Stinná stránka sousloví ,,Být tebou"

29. června 2018 v 21:53 | Aneta Burešová |  Téma týdne
"Být tebou, tak bych to udělala takhle,… být tebou, tak bych řekla tohle,…být tebou, tak…" byla bych tu asi do konce svého života, kdybych měla vypisovat všechny poučky, které se vážou se souslovím "být tebou".
Většina lidí je názoru, že tato fráze je užitečná, neškodná, výjimečná, skromná a zároveň lidem pomáhající, ale je tomu skutečně tak?

Beze sporu se jedná o radu, protože chceme dotyčnému pomoct, a proto mu vyložíme svůj názor, ale zároveň vzkazujeme něco ve smyslu: Omyl, děláš to blbě, měl bys ses nad tím zamyslet, a dělat to, co bych udělal já, protože jsem o mnoho chytřejší než ty. Stručně řečeno: neuvědomujeme si to, ale užitím slov "být tebou" dotyčnému srazíme sebevědomí na kolena, zbavujeme ho pocitu, že je v něčem dobrý. Namísto toho se dmeme pýchou, jací nejsme velikáni - div se nevzneseme do oblak.
Obzvlášť u malých dětí bychom měli toto sousloví používat velice opatrně, protože se může stát, že si dítě bude připadat jako hloupé a budiž k ničemu. Uvedu příklad:
Malá pětiletá holčička sedí u malého žlutého stolečku. Její oči se upínají na papír, jenž byl poznamenán tahy pastelek. Holčička v ruce drží růžovou pastelku a je odhodlána malovat mráček, avšak jeden dospělý stojící v její blízkosti pronese: "Být tebou bych použil modrou, podívej se na oblohu, copak jsou mraky růžové?" Holčička se zamyslí. Přelétává pohledem od papíru k dospělému a po chvíli odkládá růžovou pastelku mezi ostatní - ztratila chuť malovat. Připadá si hloupě a bez talentu. Uvědomí si fakt, že pokud se její myšlenky a názory neztotožňují s těmi dospělými, tak je TA špatná.


Další krušné chvilky s tímto souslovím můžeme najít v každém úseku lidského života. Jak jsem řekla před chvílí, v dětství špatné použití těchto slov může vést k pocitu méněcennosti, v dospělosti anebo v období dospívání má ale "být tebou" již jinou vlastnost - vymývání mozků, a proč? Je to prosté. Jsem si jistá, že jste se již setkali se situací, nebo jste alespoň o tom slyšeli anebo viděli v televizi, kdy máme jeden hlouček holek - kamarádek, a ty si vzájemně žádají o rady. Zní to chvályhodně, ale pouze do určité míry.
"Co myslíte holky, měla bych tu práci vzít?" táže se jedna dlouhovlasá brunetka. Kamarádky, její vrstevnice, se zamyslí a jedna po druhé vyřkne svůj názor: "No, na tvým místě bych spíše hledala něco lukrativnějšího, než je toto,…přesně tak, být tebou tak bych zkusila tu firmu v Pardubicích,…jojo, můžu s Katkou jenom souhlasit, být tebou, tak bych hned nebrala první práci, na kterou narazíš,…" konec rad. Naše tázající se slečna už ani nemusí hluboko přemýšlet a ví, co je správné - práci nevzít, vzdát se jí. Ve skutečnosti, kdyby si ale tuto nabídku práce nechala rozležet v hlavě, a nedožadovala se okamžitých kamarádských rad, tak by nakonec třeba přišla k závěru, že je to její šance na její budoucnost. Stručně řečeno: naše hlavní hrdinka ztratí vlastní uvažování, schopnost rozhodovat se sama za sebe a namísto toho svěří svůj osud do cizích rukou.
Sousloví "Být tebou" nese s sebou kousek kouzla a psychického umu. Vyslovením "být tebou" dáváme dotyčnému najevo, jak jsme se plně vcítili do jeho situace a nestranně jsme se tak rozhodli na základě objektivního pohledu, co je pro něj nejlepší.

Na závěr mohu říct jen a pouze jedno a to sice: "Nejdříve mysleme my za sebe, a teprve potom se dožadujme rad."

Žádné hořké zklamání, ale gerbera

23. června 2018 v 7:31 | Aneta Burešová |  Příhody
Hořké zklamání je často spojováno s negativními záblesky života, ale popravdě řečeno, někdy tomu tak úplně není a mými slovy mohu potvrdit fakt, že občas dostat hořké zklamání může být opravdu milé.

Ráno jsem se probudila s klidnou myslí - psal se datum 19.6.2018, středa. Jakmile jsem si ale připravila snídani a poklidně zasedla ke stolu, jako kdyby mi někdo rozsvítil mozkovou žárovku. "Dneska máš absolventský koncert," hlásila má mysl. Málem jsem z této informace spadla ze židle. A proč se tak málem stalo? Mám z koncertů strach, respektive mé ruce, jež polije chlad a pot, a jelikož hraji na klavír, tak se tento koncertní hendikep jeví jako velice nepraktický. "Den je však ještě dlouhý," uchlácholila jsem se - mylně jsme se uklidnila. Nevím ani jak, ale hodinové ručičky sprintovaly vpřed, až se zastavily na 17:00.
Neochotně jsem se začala strojit do svého koncertního úboru, upravovat si účes, chystat noty, psychicky se uklidňovat. O půl šesté mě mamka vysadila autem před hudební školou. Při vystupování z auta jsem si málem dala na pusu, když se pod podpatek černočerně páskových svátečních bot na klínku připletl jeden neomalený kamínek. Byla to předzvěst něčeho špatného? Možná. Každopádně jsem statečně nekráčela až do učebny mé učitelky na klavír. Přeměřila si mě ze svého bílého koženého křesla od hlavy až po paty a tázala se: "Chceš si to zkusit?" Já jsem pouze mírně kývla a zasedla za klavír. Malé překvapení se ale přeci jen dostavilo. Mé ruce zůstaly nadále příjemně teplé a neprojevovaly náznak stresu a nervozity - zkouška proběhla bez komplikací.
Nestačila jsem se ani napít vody a hodiny odbíjeli 18:00 - koncert začal. Odebrala jsem se tak do chodby spojené s jednou učebnou, kdy chodba sloužila něco jako zákulisí pro hlavní sál, kde se konal koncert. Po přečtení programu jsem zjistila, že jsem napsaná jako 8 ze 16 v pořadí. "Dobrý, mám čas," pomyslela jsem si, ale mé ruce byly trochu jiného názoru. Chlad je začal zalévat, kdy v ruku v ruce se vyrojil nesnesitelný studený pot, který mi ničil ruce natolik, že konečky prstů se jen stěží daly ohýbat. Po tomto zjištění div jsem si nezačala okusovat nehty. "Nesmím to zkazit, nesmím to zkazit," dušovala jsem se. Dodávala jsem si sebevědomí, jež pomalu pohasínalo. Mé oči sklouzly k notám. "Cože? To mám jako hrát? To jsem v životě neviděla!" panikařila má umělecká mysl. Vyjeveně jsem začala studovat řádek po řádku nelogické seskupení not, které se mi v tu chvíli jevilo jako něco cizího. Než jsem ale stačila dojít k nějakému názoru s hlubší myšlenkou, sedmé číslo dohrálo a mé jméno bylo vypuštěno z úst ředitelky, jež komentovala čísla před publikem. Polkla jsem. "Usmívej se," radila mysl.
Rozvážným krokem jsem vstoupila do koncertního sálu a imitující dívku beze stresu jsem se uklonila, div mi nespadlo ramínko šatů a zasedla jsem ke klavíru. Ruce se mi třásly - div jsem noty nevyhodila kamsi do vzduchu a můj výraz v očích mluvil za vše - slova by tady byla zbytečná. Jakmile jsem si připravila noty k první skladbě, nadechla jsem se, přiložila prsty na klávesy a pokusila se vytěsnit myšlenku publika za sebou pryč. Povedlo se tak? Uvidí se.
Po první stisknuté klávese - prvním tónu, nebylo cesty zpět. Ocitla jsem se v rozjetém vlaku, jak se lidově říká. "Dobrý, si za polovinou, to dáš," povzbuzovalo mé vědomí. Avšak na poslední straně si mé prsty řekly své a jeden takt mi zkazily. Celá rozhozená a vykolejená jsem se pokoušela chytit, ale nešlo tak. Teprve až na pátý pokus jsem se chytla. Poslední tón skladby jsem zahrála, poctivě ho dodržela a bylo po všem. Po všem? Ne, to by nebyla ta pravá sranda. Mé vystoupení pokračovalo. V rukávu jsem měla ještě jednu skladbu. Byla kratší, ale o to nebezpečnější. Mé ruce se jako kdyby zhrozily ze skladby - znehybněly a studený pot je začal obalovat stejně tak nemilosrdně jako pavouk, když omotává svou oběť.
Vše vypadalo dobře, slibně a malebně. Ve svém srdci jsem stále držela naději, že nic nepokazím, ale na scénu přišly prsty. Jako kdybych se ocitla na kluzišti, respektive mé prsty, které po klávesách klouzaly jako po rozteklém másle. "To nebude dobré," pomyslela jsem si panicky a v zápětí se má prognóza nemile vyplnila. Z nejsilnější a nejvyšší noty, jež byla vrchol celé skladby, jsem sklouzla, tedy můj prst sklouzl jako po skluzavce o notu výš - tak falešné a tak drásající pro uši, až jsem z toho přivřela oči.
Nakonec jsem se ale nějakým způsobem dobelhala na samý konec a ruce dala od klavíru. Oddechla jsem si, vstala, sebrala si noty ze stojanu, uklonila se a v zápětí za mnou přišla paní ředitelka v kostkovaných šatech, kdy v ruce nesla květinu. Počkat, květinu? A co zbytek věcí? Mé vědomí se podrbalo na bradě - nechápalo. Po pogratulování mi skutečně předala jednu krásnou, stuhou zdobenou gerberu červené barvy a odešla jsem ze sálu.
Místo zklamání ze svého špatného vystoupení jsem začala rozebírat něco docela jiného. Všichni, jež se na absolventském koncertu podíleli, dostali malé balení hořkých bonbonů značky lindt, včetně květiny. Byli obdarováni dary kakaového ráje. Dostali něco, po čem jsem tak toužila a proč jsem absolvovala koncert - pro čokoládu. Celá zklamaná a znechucená jsem si sedla na schody a očima namířila na květinu. "Tak, a to mi chceš jako říct, že ten stres jsem podnikala jenom kvůli tobě?" Červená gerbera mlčela.

Příběh mléka aneb ,,Past sklapla, holčičko"

18. června 2018 v 11:11 | Aneta Burešová |  Příhody
Ve vlastní pasti? Krásné téma, dalo by se o tom napsat plno knih, jak lidstvo pomalu směřuje do své vlastní pasti - záhuby, ale to je trochu přenesený význám a také globální. Dneska ale žádné vážné téma, nýbrž spíše něco na pobavení, když už máme ty prázdniny za dveřmi :D


No, když opomenu fakt, že bych někde v lesích lovila zvěř, nalíčila na ni past a následně se do ní chytla, tak mě napadá jen jediná věc. Lednička. Námi všemi známá a mnohými opjevovaná nejrůznějšími ódami o jogurtech, šunkách, sýrech, dortech a různých dalších pochutinách. S ledničkou je spojováno tisíce příběhů jedné noci, jedná se o věrného přítele, který dokáže člověku po náročném dni ihned zlepšit náladu.

Ráno v šest hodin mě u hlavy začne teroizovat budík. Možná něco nehezkého zamumlám a po hmatu se snažím budík vypnout, kdy při plácání rukou kolem sebe stihnu shodit na zem mobil, brýle, knížku a nabíječku, ale nakonec,... budík !
Jako zombii jsem postupovala skrze byt, ale na chodbě do jídleny mou myslí proběhla jedna myšlenka, jež ráno od základu změnila - snídaně. Tuto část dne považuji za celkový začátek budoucí me existence školního dne, a proto si na ní dávám vždy záležet. Celý dům spal, každý ve spánku ještě počítal ovečky a sebemenší zarachocení v kuchyni mohlo vše pokazit. Jako myška jsem vklouzla do kuchyně a tímto začal můj snídaňový rituál. Ovesné vločky jsem na gram přesně odměřila v misce, následně je vysypala do hrnce, dala ho na plotnu a šla pro mléko do ledničky. Instinktivně jsem krabicí mléka ztřásla, zda je ho dostatek - mléko nezklamalo. V mezičase, co jsem v mléku vařila vločky, jsem si nakrájela banán a jahody, nasypala je do misky a teď už se má pozornost soustředila pouze na bublající hmotu čehosi. Potrpím si na opravdu velmi měkkých uvařených vločkách, tudíž jsem párkrát do kaše přidala mlíko,...no,...pak ještě trošku,....a.....ještě tři kapky. Jakmile bylo uvařeno a vločky smíchané s ovocem, tak jako poctivá hospodyně jsem vrátila věci na své pravé místo. Avšak při uklízení krabice mléka jsem si uvědomila, že v ní vlastně už skoro nic není - nanejvýš jedna polévková lžíce bílé tekutiny, nic víc. Možná bych tu krabici vyhodila, a nebo bych ten drtek dopila, ale do mé mysli vstoupila škodolibost, která veškeré dobro z mé hlavy vytěsnila. Trochu jsem se pro sebe škodolibě pousmála a prázdnou krabici mléka jsem vrátila do ledničky. "To se bude někdo divit," poymslela jsem si při zavírání dveří. Dotyčný bude nejdříve muset jít do ledničky, aby vlastně zjistil, že mléko není a následně bude muset absolovat schody do sklepa pro nové.
Následující den byl vlastně úplně totožný.Ráno jsem rukou kolem sebe vše shodila, naštvala jsem se na sebe, a opět jako tělo bez duše jsem kráčela domem a jak jinak, v kuchyni ze mě špatná nálada opadla, protože bude jídlo :D
Odměření vloček, hrnec, plotna, pár jahod a jeden banán, a pak mléko.
Otevřu ledničku, kdy z jejichž dveří vytahuji krabici mléka, avšak mé stále rozespalé oči se v ten moment zamění s těmi vytřeštěnými. Lehká krabice, už na půl zmačkaná, nikým netknutá a z lednice podezřele lehce vyjmutelná. Se strachem v hrdle krabicí zatřepu. ,,Prázdná," pomyslým si jedním slovem.
,,Past sklapla, holčičko," prohlásilo mé svědomí.
A takto započal můj bezchybný den, chycena do své pasti a nucena absolovat shody do sklepla. Tomu se mi ale panečku říká lenost!

Klubko stresu a žádné Maledivy

15. června 2018 v 18:07 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Budoucnost. Budoucnost? Má budoucnost. Počkat, jaká vlastně bude, ta má budoucnost? Dobrá? Nebo špatná? A vlastně, bude vůbec nějaká? Také bych ráda znala odpověď.

Přesně za jeden týden, sedm dní, budu slavit další krůček vpřed ke své smrti, jež se bude odehrávat někde v daleké budoucnosti, tedy doufám, že v daleké. Na mém dortu bude plápolat neškodných osmnáct svíček, které budou oznamovat číslo plnoletosti. Mnoho optimistů v tento den často prohlašuje něco ve smyslu, že: ,,Máš život před sebou,… Dveře do světa se pro tebe právě otevírají,…jsi volná,…čeká tě velkolepá budoucnost." Avšak mé myšlení se u těchto výroků pozastaví, ale pouze na kratičký okamžik, přímo na jednu nanosekundu, protože pozitivní myšlenky vytěsní hromada stresu, stresu,...a dalšího stresu.
Udělám vůbec maturitu? Samozřejmě, že ano. Na čtyřku to vždycky "uhraju", snad, tedy za předpokladu, že nebudu v mezičase přítomnosti a maturity "vymetat" párty, které se mi dostanou pod ruku, a nebudu plavat kdesi v pomyslném bazénu, jenž je naplněn tekutinou, jako je: vodka, rum, víno a k tomu trocha toho tabáku.
Proč vlastně dělám tu maturitu? No, protože se chci dostat na vysokou školu. Lidmi opěvovaná maturita je něco jako potvrzení dospělosti a zároveň klíč, jenž nám otevře bránu univerzity. To ovšem nestačí. Po neskutečném stresu z maturitních zkoušek přichází další vlna stresu, o to větší a mohutnější - přijímací zkoušky na vysokou školu. Na tyto zkoušky se dostavím s pocitem zoufalosti, protože pokud zkoušky neudělám - nedostanu se mezi ty nejlepší, tak mám rok promarněného života před sebou.
Budu ale předpokládat, že se mě ten den natolik drželo štěstí, že jsem byla přijata. V tu chvíli jsem vykopla klubko stresu z mé hlavy a začala si užívat život studenta vysoké školy. Pocházím z malé vesnice, tudíž Praha se pro mě jeví jako nový svět, jenž kvete nespočtem možností a příležitostí. Na půdu školy vstupuji s klidnou myslí, s myslí, jež se těší z budoucích pěti let - bakalářské a magisterské studium. Avšak vzápětí se má dětská naivita poklidného a úspěšného života střídá s krutou realitou, kterou jsem před tím nebyla schopna vidět. Jelikož jsem se nenarodila se zlatou lžičkou v prd… no však víte kde :D, tak jsem si plně uvědomovala, kolik taková vysoká škola stojí - hodně. Každým dnem a nocí, kterou jsem strávila, respektive jednou budu trávit, jsem cítila, jak si mí rodiče škubou peří, jak já jim ho škubu. Uskromnili se, odřekli si plno věcí, jen aby mi umožnili studium, udělali opatření, aby mi poskytli možnost lepší budoucnosti, kterou oni neměli. Vím, je tu brigáda, ale jelikož mám zdravotní problémy se svými zády, kdy nemůžu více jak hodinu sedět a následně hodinu stát, tak se tento zdravotní problém jevil jako největší problém u dosažení slušné brigády. Budu ale počítat s tím, že si malý přivýdělek přeci jen najdu, ale stále to nebude stačit na pokrytí nákladů studia. Celých pět let budu žít v neustálé skromnosti, budu si odříkat plno věcí a místo oveček před spaním, budu počítat korunku po korunce, které se mi sypou z poloprázdné peněženky. A to tady ještě nemluvím o nepříjemných učitelích a zkouškách, které jsou na vysokých školách na denním pořádku.


Pět let nakonec uteče jako voda v řece a na mém dortu, na němž plápolá 25 svíček a za předpokladu, že úspěšně dokončím studium na vysoké škole, se mi až teď otvírá svět plný možností. Možností? Trochu zkreslená představa, ne? Radostná nálada z dokončení vysoké školy jen tak nepoleví, nezmizí, ale mé koutky způsobené širokým úsměvem pomalu začnou klesat po zjištění, že nemůžu sehnat práci. Nemám žádné uplatnění a mí rodiče už na sobě začínají pociťovat následky svého sebeobětování.
Z každé strany se na mě vhrnou hladoví a rozzuření vlci strachu, úzkosti, zoufalosti, beznaděje, stresu a slabosti. Nebudu vědět, co mám řešit jako první. Samozřejmě, že práci, musím si zajistit stálý příjem peněz, a jak se říká: zoufalá situace vyžaduje zoufalé činy. Proto neváhám a popadnu první příležitost práce, jež mi probleskne před očima. Není sice zrovna dvakrát dobře placena, ale pokud ve firmě setrvám více jak pět let, tak se dostanu na lepší post - větší příjem peněz. V tu chvíli opět ze mě vše opadne, ale následně začnu zjišťovat, že jsem sama.


Počkat, to už mi je 32? Kde se to číslo vzalo? Nějaká chyba, ne? Ne, není, ale kéž by byla. Vedle stresu v práci, který mě neustále provází, mi občasné chvilky zpříjemňuje můj protějšek. Nebudeme žít v žádné iluzi a naivitě pohádkových a romantických příběhů, ale budeme se držet předpokladu, že ho potkám kdesi v obchodním centru, když si půjdu koupit něco k snědku.
Když si myslím, že vše běží jako na drátkách, tak se mi život otočí o tři sta šedesát stupňů. Místo toho abych si užívala svých těžce vydělaných peněz, tak se mi dostane zprávy, že jeden z mých rodičů leží kdesi v nemocnici, kdy prodělal srdeční infarkt. Hrdlo se mi stáhne obavami z budoucna a mé myšlenky zabrousí kamsi, kde si uvědomím, že rodiče tu nejsou nastálo.
Avšak i tento stres pomalu odejde. Než ale stačím rozevřít křídla a s přítelem někam odcestovat, například na nějakou dovolenou, tak si mé ženské myšlení začne uvědomovat, že mé biologické hodinky mají za pět minut dvanáct a chtíč něco za sebou zanechat - biologickou zprávu, je někdy prostě silnější než dvoutýdenní dovolená na Maledivách.
Od této chvíle se v pronajatém bytě uskromním, své peněžence nastolím pevnou a přísnou dietu, kdy začnu plánovat první dětské roky mého potomka. Práce se zřeknu a zanedlouho začnu vychovávat svého nejmilejšího. Ve dnech šťastná, po nocích unavená a psychicky vyčerpaná. Mamka mi zemřela při autonehodě, táta na tom nevypadá zrovna dvakrát nejlíp a já sedím u stolu a přemýšlím, na čem bych mohla ještě ušetřit, protože začínám zjišťovat fakt, že pokud se mému příteli něco přihodí - nebude schopen provádět dál svou prácí, tak jsme bez koruny. Nemáme žádnou finanční rezervu,… nemáme vlastně nic, když nepočítám, že máme jeden druhého.


Nakonec se rok sejde s rokem, a já slavím své kulaté narozeniny. Je mi 70 let, a až teď rozevřu křídla. Své poslání života jsem splnila - mám dítě, zázemí, nějakou tu slušnou kariéru a manžela. Bohužel zdraví přestává sloužit,…a já se obávám, že na Maledivy se už nestihnu podívat...

Jídelní lístek pánů politiků

9. června 2018 v 21:13 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Tento týden se mi na internetu dostalo článku, o kterém jsem pochybovala, zda jeho informace jsou pravdivé a zda se nejedná pouze o laciný vtip, jenž by byl ideální použít 1. dubna - na "apríla".

Přemrštěné ceny?


Možná jsem byla naivní, když jsem si dřív myslela, že tam nahoře, tam kam se asi nikdy nedostanu - do poslanecké sněmovny, se jídla pohybují v cenách srovnatelných normálních hospod. Avšak když jsem spatřila jídelníček poslanecké sněmovny, respektive jsem se zaměřila na sloupce s cenami, tak mi naši milí poslanci hnuli se žlučí.
Jestli se jim zdá o čertech, že za vídeňskou kávu dají 12,- korun českých, tak nevím, co se tedy má zdát mně, když si dám tu samou kávu na kraji malého města za 40,-. Vím, někdo možná namítne, že to mají jaksi dotované, a já si vlastně kávu kupuji u soukromého podnikatele, ale proč tedy i já nemám dotovanou kávu? Copak jsem podřadná bytost, kterou většina lidí vidí jako chodící peněženku? Musím se ale přiznat, že v mém okolí se prodává káva i za 11,-. Tuto kávu najdete vedle hlavních dveří mé školy, kdy Vám automat nabízí téměř 20 druhů kávy, avšak ve finále jsou všechny stejné a krom toho, nejsem si jistá, zda se jedná o kávu anebo o výplach jakési cisterny.
Ono je jednoduché a celkem prosté si v poslanecké sněmovně odhlasovat cenu svých jídel. Pokud se bude jednat o zlevnění, tak poslanci nasadí výrazy, že nechtějí, ale musejí, protože jiné cesty není. Ve skutečnosti ale s nadšením zvednou ruku pro schválení nižších cen, protože jejich peněženka na tom bude profitovat. V druhé situaci, kdy se bude diskutovat o navýšení cen, tak celá řada politiků bude namítat, protože: "Je to nelidské,… každý má nárok se najíst za rozumné ceny,…. Je to diskriminace,….copak mají jít vydělané peníze jen na jídlo?" Na první pohled to vypadá, že se ceny jídel zvednou o astronomické částky, ale ve skutečnosti se bude jednat o dvě tři koruny a s platem 60 000,- to je vskutku veliký problém.


Copak my, jejich poddaní, máme tu možnost si diktovat ceny? Nikoliv. Nikdo se nás neptá, zda jsou ceny přijatelné a nám dostupné. Nikdo se neptá, protože to nikoho nezajímá. Buďto na to máte, anebo táhněte - zjednodušený pohled výrobců na zákazníky.
Možná by poslanci namítli názorem, že vše je možné, jelikož obchodní řetězce v dnešní době nabízejí nepředstavitelnou škálu sortimentu, kdy například mlíko můžeme sehnat za 10,- nebo ten "stejný" výrobek i za 30,-, tudíž z toho vyplívá, že si můžeme vybrat mezi dražším a levnějším. S tím souhlasím, ale z 99% se kupuje v té levnější variantě pouze jméno dražšího výrobku. Uvedu příklad.
Člověk bude chtít ušetřit na šunce, tudíž šáhne po té nejlevnější variantě, která stojí např. 10,- za "deka", místo toho aby si vzal např. šunku, za níž by zaplatil 19,-. Nikdo nemůže vyvrátit fakt, že člověk opravdu ušetří, ale na druhou stranu nikdo nemůže vyvrátit fakt, že je tady někde háček.
Šunka, již si člověk nekoupil, je opravdu šunka, chtějte tomu věřit nebo ne, tak obsah masa v šunce může být i 98%, slušný ne? A co v druhém případě? Obsah masa levné varianty se může pohybovat i kolem 50%, a teď si položme otázku, co je těch zbylých 50%?
To jsem trochu odbočila, ale právě tímto srovnáním jsem chtěla dokázat, že politici mají i pravdu, když prohlašují, že člověk nemá problém sehnat suroviny na jídlo za téměř mizivé ceny, tudíž ve finále jejich ceny jídelníčku jsou tedy v pořádku, ale teď si položte další otázku. Myslíte si, že v kuchyni pro poslance budou vařit z takto nekvalitních surovin? Pochybuji.


Závěrem nemohu nic jiného říct než, že,… vlastně ani nevím. Postrádám slova nad hanbou našich politiků, a nad skutečností, že oni mají právo se najíst levně a kvalitně a my musíme často draze a nekvalitně.

Kam dál