Vymírání snílků

Úterý v 16:20 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Mezi a nebem a zemí? Co tam tak krásného nalezneme? Pokud opomeneme čistě náboženské úvahy a plně se ponoříme do současného světa vědou obehnaného, tak chtě nechtě musím konstatovat, že tam prostě nic není, tedy jak se to vezme! Najdeme tam hodně, ale vskutku tuze moc neuronů a tuny šedé hmoty - náš mozek.

Z astronomického a jiného vědeckého hlediska, nevyjímaje toho fyzikálního, je nebe pouhý výmysl našeho smyslového orgánu - očí. Sice nejsem žádný fyzik - když se píšou na tabule vzorce a různé jiné matematické klikyháky chytám závratě-, tak ale z teoretické části těchto hodin vím, že lom světla s naší čočkou a s naším mozkem dělá úplné divy. A nebe tak vidíme jako cosi blankytně modrého, co mnozí básníci tak milovali a neopomenuly ve svých milostných dílech.


S taškou prvňáčka na zádech a s culíčky od ucha k uchu jsem při vzhlédnutí k obloze pociťovala cosi nadpozemského. Nikdy mi do hlavy nelezlo, co to tam vlastně je, na tom nebi - mraky. A z čeho to nebe vlastně je? Je to nějaké plátno? Nějaký modře natřený kámen? Nebo voda?
A tak pořekadlo, že je něco mezi nebem a zemí, mi přišlo obzvláště příhodné k vyjádření neznámých jevů a situací, kterým jsem čelila. Teď však tato slova postrádají smysl, tedy jestli se nad nimi vskutku zamyslím, a neplácám je pro nic za nic - zela automaticky.
A člověku se s tím zákonitě i současně rozplývá jedinečná fantazie. Možná dříve lidé nevlastnili tolik spisů, tolik informací a tolik zpráv o světě. Nevěděli o něm zhola nic, natož pak, že existuje cosi, jako je červí díra, ale na druhou stranu se pyšnili svou jedinečnou fantazií a kreativitou.
Popravdě,… mou duši těší spíše teze, že to bůh hromu se zlobí a posílá nám ony blesky (bouřka), než že jakési záporné částice za předpokladu určitého tlaku a určitých podmínek udělají výboj, jenž má tolik a tolik wattů, anebo voltů? Ach ta má fyzika.

Snílci vymírají, a každým novým vysvětleným jevem se jejich čas odchodu do věčných lovišť blíží.


 

Absence dětství

4. září 2019 v 6:16 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Rosteme vzhůru. Myslíme stále výš - až do oblak a cestujeme stále dál! Až na Měsíc - doslova.

Křivku svého života rádi vidíme jak rovnou polopřímku, jež letí kamsi pod úhlem 45 stupňů vzhůru - za lepšími podmínkami k žití. Možná si to ani neuvědomujeme, ale kolikrát za svůj život z křivky sklouzneme. Vytvoří se parabola a z ní pak kruh.
Říká se, že dětství máme pouze jednou, jak z něho vyrosteme, vyrosteme z něho nadobro - je pro nás již nemyslitelné. Chvíli tak setrváme. Jak největší dospělí se chováme - společenská etiketa na vysoké úrovni -, pak ale přijde jakýsi popud zvenčí, nostalgická vlna nás dožene, kruh se uzavře, a jsme zpět v dětství.
Mě se stačilo podívat na tátu. Stalo se tak o Vánocích, kdy sourozenci byli obdarováni legem a dalšími jinými stavebnici. Nehrnuli se k nim jako první, ba ne. Elektronika a moderní vymoženosti u nich vyhrály na plné čáře. Táta zasedl za stavebnici, a zkoumavě začal pohlížet na jednotlivé dílky a návod k nim přiložený.
Sami o sobě vzpomínky na své dětství tvoří neuvěřitelné krásné obrazce v naší mysli - spoje, jež se neustále pojí a pojí, až z nich vypadne jeden dokonalý spojnicový kruh. Čím více krásných vzpomínek na dětství máme, tím je kruh uzavřenější, celistvější, pevnější a náš život je tím zákonitě správně zakotvený.
Obávám se, že dnešní generace bude mnohdy trpět syndromem prázdné duše, protože nebude schopna vytvořit spoje mezi svým dospělým já a svým dětstvím. Proč? Prosté. Budou trpět absencí dětství. Statisticky vzato - dnešní mladé generace tráví více času s chytrou elektronikou, než se spánkem. Tato propast se razantně prohlubuje a k jejímu zpomalení zatím v nejbližší době nejspíš nedojde.
S údivem poslouchám svou mamku, když mi vypráví, jak se svou kamarádkou skákaly po kamenech v řece, sbíraly céčka a šplhaly do korun rostlých kaštanů. Samozřejmě, že se v dnešní době jedná o zcela uskutečnitelné aktivity, avšak za doprovodu placatých dotykových destiček.
Do popředí se v tu chvíli dostane například pořízená fotografie jak kamarádka sklouzla po kameni a zahučela do ledové vody řeky, kdy si za svůj neatletický čin vyslouží velkou pozornost přátel na sociálních sítích. I fotografie pomalu ztratí lesk vzpomínky a pozornost dívek sedících na břehu řeky se přeorientuje na vlnu komentářů, které je rozesmějí a pobaví.

A jsem si docela jistá, že takovéto povrchní radosti nevtisknou do paměti tak silně emoční zážitek, jenž by mohl překlenout propast dospělého a dětského já. Kruh se neuzavřené, duše zeje prázdnotou.


Stín revoluce_část 6.

3. září 2019 v 16:31 | Aneta Burešová |  Stín revoluce
Pro lepší a pohodlnější štení doporučuji příběh přečíst na wattpad :) přikládám odkaz :) a přeji pohodové čtení :)

Jedli jsme mlčky, hleděli na obzor a nenechali se ničím rušit. Avšak jeho přítomnost mě nenechala klidnou.
,,Jsi nervózní," nedbale prohodil a zakousl se do chlebu.
,,Neznám Vás," špitla jsem.
,,Ale to nebude vše, nemám pravdu?" Následoval jeho nedbalý úšklebek.
Já jsem mlčela a nesměle k němu prohlédla. On však mi pohled nevěnoval, a namísto toho plnou pozornost věnoval svému předloktí, z kterého se z ničeho nic vynořila dýka - čepel diamantem broušená a hedvábím leštěná. Neuvědomovala jsem si to, ale poposkočila jsem na místě. Nohy velely ,,Uteč! Zmiz! ", avšak trup zůstal přikovaný.
,,I mně se zdá být odpudivá a plná hněvu." Hleděl na ni, jako když si dítě prohlíží zákusek v tamní cukrárně - byl jí zcela fascinován.
,,Ona však neví, co dělá. To majitel má její zodpovědnost ve svých rukách," vyhrkla jsem.
,,Možná," hlesl.
Mírně trhl předloktím, a ostrá čepel zmizela.
,,Dnes ale svého majitele mohla ztratit," mluvil v otázkách. Bavilo ho to. Záblesk hravosti mu proběhlo bělmem.
,,Ale jenom malém."
,,A to díky Vám, mademoiselle." Pohlédl na mě. Já jsem tvář odvrátila.
,,Mohu se nějak odvděčit? " naléhal.
,,Stačí, když se zřekněte na pomyšlení ohavných činů."
Nastala dlouhá odmlka postrádající konec. Pouze šramocení kosáků na druhém konci střechy mým uším bylo ponecháno.
,,Rád bych Vám slíbil, ale nemohu," prohlásil na rovinu. Trochu mě tím naštval, respektive obsahem jeho odezvy. Na druhou stranu byl alespoň upřímný.
Přemýšlela jsem, zda mám na to něco říct, on mě ale trápení ušetřil. ,,Vaše matka,..." jemně volil slova. Já jsem zbystřila. ,,Není nejdravější," zkomoleně mu vypadlo z úst. Mírně jsem svěsila hlavu. Opět mluvil pravdu. ,,Pokud byste neměla nic proti, mohl bych jí zařídit doktora." Vzhlédla jsem k němu. Jeho očí plály ochotou a něhou.
,,To nemohu přijmout. Tyto služby v dnešních dnech jsou příliš drahé," zdráhala jsem se. Dobře jsem věděla, že pouhá jedna návštěva lékaře do domu by mě stála více jak můj dvouměsíční platu.
,,Beru na vědomí. Zdraví je ale přednější než papíry v kapse a mince u opasku," pronesl filozoficky. Jeho tón hlasu mi pozvedl koutky úst.
,,Jak vidím, má slova Vás velice pobavila," hlesl. Než jsem ale stačila cokoli pronést, vyhoupl se na nohy. Mírně se uklonil a s úšklebkem řekl: ,,Rád jsem Vás poznal. A přeji brzké shledání."
Možná má mysl již sepisovala myšlenku a posílala ji na jazyk, než jsem ale rozevřela rty, jak člověk zbaven rozumu skočil ze střechy. Jako střela jsem se odmrštila od země. Už jsem dobíhala k okraji střechy, ale než jsem se stačila předklonit, pravé oko zaznamenalo pouhý letmý pohyb na protější střeše.
Neohlédl se. Nezastavil. Pouhý tmavě modrý háv se vznášel ve vzduchu jako vlajka vlající na tom nejvyšším stožáru.
Jako ochromená jsem pohlédla na talíř. ,,Jedl z něho vrah," pomyslela jsem si. Měla jsem se děsit, měl mě v poutech svírat onen pocit strachu, ale duši zalilo cosi jiného - klid.
... ... ...
Další den jsem šla jako ty předešlé do práce - vydělávat na chleba. Mamka spala tvrdě a zařezaně. Ani večer nekašlala, což mi vneslo do života trocha naděje. Než jsem ale za sebou zavřela červotočem prolezlé dveře - její plíce zaskučely, a mamka byla vytržena ze svého místa odpočinku - spánku.
Ulice se hemžili vzbouřenci, lidmi, bytostmi, jež si žádali být slyšeni těmi nejvyššími. Ti je však ignorovali. Ovšemže, byli jsme nevzdělaní. Narodili jsme se do špíny a plísně. Na suché pečivo jsme dřeli hodiny, oni ne. Stačilo lusknout prsty, a chod na zlatém podnose se nesl. Přemýšlela jsem tak při utírání nádobí.
Na pronikavý povel - jako bych snad byla pes - jsem se otočila jako na podpatku, odložila utěrku, a šla roznášet jídlo. Neměla jsem ráda tuhle práci. Vždy mi způsobovala palčivou bolest v oblasti břicha - žaludek kručel, žádal si být nasycen.
,,A přesně o tom mluvím, " ozvalo se od jednoho stolu se dvěma muži - objednali si dva šálky kávy s kusem mrkvového dortu. ,,Chodíme ulicemi ve strachu! Člověk aby měl strach si navléknout zlatý prsten!" muž s parukou pravil. ,,Ovšemže, ta spodina, ta chudoba je jako mor," již klidněji druhý řekl. Mlčky ke mě pohlédl. Já jsem pohledem ucukla. ,,To je ale to nejmenší, čeho se náš stav může obávat," pokračoval. Jeho společník nechápavě pozvedl obočí. ,,Dnes mi strýc řekl, že jeho nevlastní syn jen se štěstěnou vyvázl smrti," dramaticky uvedl.
Nenápadně jsem se motala kolem stolu dvou zámožných mužů - zvídavost mi tak kázala. Jako otravná moucha jsem se držela jejich hlasů. Majitel podniku mě však zahlédl. ,,Tak kde to vázne? Copak si myslíš, že se talíře sami umyjou?" Prskal kolem sebe jako vzteky pes.
Už jsem si to mířila zpět do kuchyně, avšak kus rozhovoru jsem přeci je stihla zachytit.
,,Kdosi se jim vkradl do vily. Prý byl sám. Dostal se do jeho pokoje a chtěl ho zabít nožem v rukávu. Naštěstí se za ním byla zeptat, ohledně budoucí cesty do zahraničí, jeho tří-členná stráž. Jakmile je muž uviděl, utekl oknem. To mu zachránilo život."
,,A kdy že se to stalo? "
,,Včera večer."
,,Copak ho nechytli?''
Muž zakroutil hlavou.
,,No jak pak by ne, když ti dnešní vojáci jsou na tom tak mizerně s kondicí," hořce hlásal světu.
,,To je pravda, ale prý ten muž trochu kulhal, o to větší hanba naší stráži. Za co je vlastně platíme?"
Jako šíp se mi slova zarazila mezi žebra. Nemohla jsem do-dechnout. Plíce ztratily šokem funkci. Současně se mi po hrudi rozlila příjemně teplá tekutina - med. ,,Žije," s úlevou jsem si pomyslela, a šla jsem mýt nádobí.
... ... ...
Doma jsem tentýž den mamce připravila horký čaj z bylinek a sobě si nalila vodu. Večeře nebyla. V práci se žádným zbytkům nedostalo a v pekařství měli můj chleba vyprodaný. Ostatní druhy jsem si nemohla dovolit.
Šla jsem uklízet do kuchyně - srovnávat hrnky.
Zaklepání.
Zarazila jsem se. Klepání pokračovalo. Něco mi říkalo, že zvuk dveří nepatří našim dveřím. Pokračovala jsem v uklízení, nebýt mamky. ,,Isabell, někdo klepá," a odkašlala si. ,,No opravdu," vzala jsem realitu tuze skutečně. Šla jsem otevřít.
,,Přeji příjemné odpoledne. Můj pán mě sem posílá."
 


Zákonitosti dějin - v kruhu

2. září 2019 v 17:23 | Aneta Burešová |  Téma týdne

Bloudit znamená tápat, tápat znamená nevědět, a nevědět znamená žít v iluzi.
Kruh je uzavřený, kruh je dokonalý, ani jedna hrana, a ani jedna nerovnost - tak hovoří geometrie.

Sled událostí našich dějin jde vpřed jak polopřímka - je začátek, a konec nikde. Ani za horizontem událostí není konec v dohlednu! A nikdy také nebude.
Vzdalme avšak lupu od mikro-dějin naší populace a podívejme se spíše na dějiny lidstva z makroskopického úhlu.


Vidíte to také? Ten kruh?

Správně implantovaný čip dějin do šedé mozkové kůry našich rosolovitých mozků ručí, že se vyhneme právě onomu bloudění v kruhu - opakování chyb předků.
Lidská povaha je statická, nevyvíjí se zdaleka tak rychle jako naše technologie a vymoženosti futurismu. Jistě, na dnešní konflikty pohlížíme zcela jinak, než na ty staletí zpátky. Před tím se mydlily dýkami, meči, kušemi, a tarasnicemi, kdežto teď se mydlí naváděnými raketami, bezpilotními letouny a chemickými zbraněmi. Ovšem jádro věci zůstává stejné - strůjce barbarského konfliktu - člověk. A jsme opět v tom kruhu!

Náboženské důvody válek se vystřídaly s důvody o boj za prosazení určité politické ideologie - copak není ideologie také určitý druh náboženství?
Jindy lámající vázy kvůli zlatému pokladu, teď prostřelené hrudi kulkou kvůli podzemnímu jezeru černého moku - ropy.
Pokud avšak kruh pochopíme, pochopíme i myšlení naší společnosti. Pochopíme konsekvence činů našich předků a co je závažnější, nebo také stěžejní, je skutečnost, že s pochopením minulosti dřímáme v rukou určité okénko k nahlédnutí do budoucnosti. A že ta je v dnešní konstelaci tuze nijaká!
To avšak neznamená, že nabiflováním tisíců dat a jmen pochopíme dějiny správně. Však posuďte sami, zda je přínosnější odrecitovat datově nazpaměť události například Velké francouzské revoluce, nebo převyprávět zákonitosti, které se v té době odehrály.

Uvědoměním zákonitostí kruhu nedostaneme pouhé vědomosti našeho mravního a etického chování, ale současně klíč k docela novému světu - lepšímu, krásnějšímu a bezpečnějšímu.


Bio-kleptomani

2. září 2019 v 12:00 | Aneta Burešová |  Příhody

Ovoce je zdravé, tuze zdravé. Lidé ho pěstují pro svou spotřebu, pro radost ze života, pro krásu své zahrady, a kradou ho. Kradou? No jistě, dítě přeleze plot mezi vesnickými chalupami a do vytahaného trička si natrhá pár těch třešní či jablek, anebo také švestek. Pak tu je má rodina, respektive její starší odnož.
"No podívej, to jsou ale jahody!" vřítila se babka nám na zahradu jako tajfun nejvyšší kategorie. V míse červené plody přírody - jahody. Mamka i já jsme pozvedly obočí. "To ti ale pěkně rostou," kývla na respekt babiččina zahrádkářského umu mamka. V ruce držíc kýbl s plevelem a v druhé ruce gilotinu nezbedného plevele - motyčku.
"Ale prdlajs! To mám od Hradecký." Paní Hradecká je naše sousedka naproti a shodou okolností také příbuzná přes koleno. Vztahy avšak trochu skřípou jako vrata stodoly, jelikož jí má babička s dědou odcizily černé uhlí na zimu, a na svých srdcích cítí obzvláště velkou křivdu, že jí ještě mají za to uhlí zaplatit! Neslýchané! Paní Hradecká na chatu jezdí pouze na prázdniny, tudíž pro babku ideální příležitost jak zrentgenovat každičký kout jejího obydlí. No řekněte sami, kdo by nechtěl osobní soukromou službu monitorující Váš pozemek, kdy je očesání plodů Vašich těžce vypěstovaných rostlin součástí služeb? A k tomu všemu je to všechno gratis! Ani haléř nezaplatíte!
Jelikož jsme s mamkou v přijímání kradených věcí trochu zdrženlivý, svědomí nám tak nakazuje, tak jsme zdvořile odmítly. Babka se jak na podpatku otočila a s nechápavým výrazem ve tváři odkráčela brankou pryč - za dědkem - jejím manželem - mým dědou.

Další den…

"Teda Any!" vyzpíval dědek. Potkali jsme se na příjezdové cestě, když jsem přicházela ze školy. Celá zmatená jsem k němu vzhlédla. On se smál jak sluníčko a svým lalokem pod bradou připomínal velkého pelikána.
"No?" - hrdlo ze sebe zdráhavě vydalo.
"Ty jahody nestály ani za pendrek!" vznesl pohrdavě se smíchem. "Sakra, o jakých jahodách to k čertu mluví? Jahody? A kde?" zmatek mě pohltil - zardousil.
"A jaký?" nemohla jsem se nezeptat.
"No ty od Hradecký!" Žárovka pod mozkovými plenami sepnula. V zápětí mě zvláštní stuha paranoii začala omotávat hrdlo. "Vždyť babka říkala, že jsou dobré, nebo jsem blbá já?" mysl dumala nad celou situací.
Dědek na mě chvíli civěl jako marťan z planety, kde lidé k snídani servírují bůček s knedlíky a k obědu mají vařené koleno se zelím.
"Byly tovární," promluvil marťan kosmickým jazykem.
Nejisté kývnutí. Nechápala jsem, co tím chtěl říct.
"Byly bez chuti, tovární," upřesnil.

To víte, dokud mu byly na očích a ne v žaludeční kyselině, byly dobré, avšak jak zmizely v hltanech zlodějů, kritika se nad kradeným zbožím vznesla jak bouřka po týdenních tropech.


Můj bestseller

1. září 2019 v 15:52 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Sedím ve svém pokoji, před zrcadlem, sluchátka na hlavě a uši paralyzované pod zvukovou vibrací skladby: Subeme la radio.
Má kniha. Má kniha? Má kniha! Copak já ji mám? Začala jsem ji vůbec psát? Kdo ví. Už od narození je nám vštěpováno do našich mozečků poučka, že dobrá kniha je originální, výjimečná svým obsahem, a mnohdy je konec vybarven do toho nejkrásnějšího, jenž i po duši pohladí.

Tento rok nastupuju do svého posledního ročníku na gymnáziu, a pak? Půjdu na ,,vejšku", avšak za předpokladu, že se tam dostanu a pokud úspěšně zdolám horu jménem Maturita. A po hypotetickém dostudování vysoké školy? Půjdu do nějaké práce, a pak? Když se mi poštěstí, ulovím udicí muže mých snů a pokud to vyjde, bude rodina, anebo kariéra? Jedno nebo druhé?
A pak? Šetřit si na důchod a sem tam si zajet k moři na dovolenou. No a nakonec, ejhle! Mozková mrtvice jak blesk do mě uhodí! Místo aby mě jen tak neškodně probila a možná tak nabudila k lepšímu přístupu k životu, tak mě zbila jak řezník prase palicí.
Hrob nebo zpopelnění? To už mi bude jedno, ne?
Trochu morbidní a stručný obsah knihy, že? Není to vlastně ale už taková odrhovačka? Tato osnova mých budoucích let není tuze originální, a jedná se o seskládání kombinací, které mi dnešní systém podstrkává. Ono samotná věta ve škole: "Vy budete zastávat přední posty zahraničních firem, postavíte si barák a pak budete jak vzteklí šetřit na vkladní knížky svých potomků," nezní nějak, jak to říct? Nějak duchaplně.

A právě z toho mám strach. Nevím jak vy, ale já ano.

Pokud bych vydala takovouto knihu, myslíte si, že by ji někdo kupoval? Samozřejmě že by se pár jedinců našlo, o tom ani pochyb, ale bestseller by to nebyl, nebo snad ano?
Můj strach tkví v tom, že život nechám tak, jak již mám nastavené koleje - zařadit se do stáda oveček konzumní společnosti. Vydělávat, vydělávat, odevzdávat daně, různé poplatky, šetřit na imaginární budoucnost, a sem tam si koupit hmotnou věc, jíž si koupím i krátkodobé štěstí.
Čas běží, přímo utíká nadzvukovou rychlostí, a pokud člověk včas nezačne pokládat vlastní koleje, je už mnohdy pozdě.
Snad napíšu knihu, na kterou budu pyšná, jež se bude vymykat zákonům dnešní společnosti a budu si ji po nocích číst jako manuál dobrého života.

Zítra ráno budík ve 4:00 středoevropského času mi zdevastuje sluchové buňky. První školní den, první přejetí pražce veřejných kolejí.


Stín revoluce_část 5.

1. září 2019 v 11:51 | Aneta Burešová |  Stín revoluce
Pro pohodlnější čtení doporučují zde, wattpad, kde jsou ostatně všehcny kapitoly krásně pohromadě :) přeji pohodové čtení :)
,,Dokážete se postavit?" tázala jsem se. ,,Snad," špitl. V jeho v sametovém hlase byla zřetelná porážka, či přiznání pravdy - bez pomoci by byl ztracen.
Opatrně jsem ho chytla pod ramenem, kdy jsem mu vlastně pomohla se zvednout. Zakolísal a zaskučel. Prudce zalapal po dechu a levou ruku zatnul v pěst natolik silně, až mu zbělaly kloubky. Kulhal a jelikož byl vysílenej , tak přenesl téměř veškerou svou váhu na mé rameno. Jako kdyby mi někdo drtil záda, jako kdyby mě někdo chtěl rameno nemilosrdným způsobem utrhnout.
Možná si to neuvědomoval, ale měl štěstí. Ulice zely prázdnotou, pouze tma vládla světu a všem dávala na vědomí, kdo je tady pánem. Dozajista bych se v těchto uličkách, které dobře znám, ztratila, nebýt pouličních petrolejových lamp.
Cestu jsem tedy volila bočními uličkami - tím jsme méně riskovali a hlavně,...bylo to rychlejší.
Asi po deseti minutách nekonečného zkoušení sil mého já jsme stanuli před vchodem bytovky. Pohlédla jsem na muže, jenž sotva jevil nějakého vědomí a svou hlavu měl volně položenou na hrudi.
,, Proč to sakra dělám?" pomyslela jsem si a mé plíce se připravily na nejhorší, zhluboka se nadechly, zatnula jsem svaly v oblasti rukou a začali jsme stoupat vzhůru po schodech. Teprve až teď jsem si uvědomila, jak je jeho tělo těžké. Chvílemi jsem měla pocit, že mě povalí. Nebo jsem byla tak slábá? Možná spíše to.
Nakonec jsme se úspěšně dobelhali před dveře mého bytu. Mamka, jak jsem tušila, tak spala. Naštěstí. Assassína jsem převedla přes jídelnu a matčino lože, až jsem nakonec zavřela tiše dveře od mého pokoje.
Nijak jsem se nerozmýšlela a s pokusem o něžnost a opatrnost jsem assassína položila na mou postel. Zakašlal. Já jsem sebou trhla. Avšak svou pozornost si vyžádala jeho rána. Stále krvácela, proto mi nezbývalo nic jiného, než ji vyčistit, převázat a zkontrolovat. To vše jsem udělala celkem rychle. V tu chvíli jsem děkovala bohu za to, že jsem půl roku sloužila jako výpomoc v tamní nemocnici, když řádila epidemie tuberkulózy.
Teprve až teď jsem zaregistrovala, jak je mé čelo pokryté od potu stresu, starostí a zoufalosti. Klekla jsem si před postel. Mým tělem projel nával úlevy. Mé oči začaly bedlivě zkoumat onu osobu, jež mi zabrala postel. Bílá košile se stříbrnými knoflíky a tmavě hnědym obšíváním kontrastovala s rudě červeným šátkem na krku. A to vše bylo zahaleno do tmavě modrého kabátce, jenž byl součástí tajemné kápě. Můj pohled skončil na jeho obličeji, tedy kápi, jež mu stále ukrývala záhadnou identitu. Pouze rty mi byly odhaleny. Upřímně abych řekla pravdu, tak mi stačil pouze tento oční vjem a mohla jsem s klidnou duší a bez výčitků prohlásit, že se jednalo o tvář anděla.
Nutkání a zvědavost mě k tomu donutily abych tmavě modrou látku sejmula z jeho obličeje. Jemně jsem uchopila látku mezi mé dva vyzáblé prsty a zatáhla jsem směrem nahoru.
Dech se mi zastavil. Mé srdce pocítilo něco, co jsem nikdy před tím nezažila. Začala jsem pochybovat nad realitou. To, co jsem viděla, co se mým očím naskytlo, by se dalo zaměnit se snem, představou a iluzí.
Hádala jsem na začátku správně - tvář anděla. Jeho oči zatím skryté pod oponou víček zdobené dokonalým obočím vypovídaly o dobrých úmyslech majitele. Jeho rysy v obličeji jako kdyby vymodeloval ten nejlepší sochař a barvu tváře, stínů a záhybů volil ten nejlepší malíř.
Vše bylo podtržené tmavě čokoládovými vlasy sepnutými červenou stuhou. Nevím, co mě to popadlo, ale jako kdybych se neovládala a má pravá ruka jemně neznámého muže pohladila po líci.
Při kontaktu s jeho kůží jsem si začínala uvědomovat realitu, která mě pohltila - mám doma vraha, pomáhám mu a stala jsem se tak odpůrcem vlády. Koledovala jsem si o gilotinu - polkla jsem.
Mamce jsem o tom samozřejmě neřekla, jelikož už tak měla plno problémů a tímto nemalým problémem jsem ji rozhodně nechtěla zatěžovat. Celý den jsem strávila ve svém pokoji. Respektive jsem musela, protože co kdyby se probudil?
Ten den jsem se ale žádné velkolepé události nedočkala a chtě nechtě si má únava vyžádala svou daň. Nevím jak, ale židle nahradila postel, stůl nahradil polštář a vše mi v tu chvíli bylo jedno. Odebrala jsem se na dlouhý spánek do neznáma. Alespoň tam jsem utekla od chudoby a úzkostí, které můj život provázejí jako dva poslušní hlídací psi.
Sluneční paprsky mi začaly dráždit spící oči. Probudila jsem se. Záda mě bolela a krční páteř ztuhla jako voda zamrzající v rybníku.
Malátně jsem se rozhlížela po pokoji, až jsem očkem zavadila o prázdnou postel. Počkat, počkat....vždyť.
V momentu jedné vteřiny se mi vybavily veškeré věci, co se odehrály předešlý den. Přejel mi mráz po zádech, protože se naplnily ty nejčernější představy. Začala jsem panikařit. Jak hurikán jsem vylétla od stolu a začala procházet byt. Byla jsem jak nepříčetná. Matka stále spala, vše stálo na místě, nic, co by nasvědčovalo o přítomnosti vraha.
Nakonec jsem výhledla z okna pokoje na střechu vedlejší bytovky.
Byl tam. Respektive seděl opřen o široký mohutný komín. V jeho tváři jsem viděla tvář zabalenou do pláště starostí. Avšak jeho oříškové oči planuly klidem. Mohla jsem se na něj dívat od východu až do západu slunce a i přes to bych se nedokázala vynadívat. ,,To nejde dohromady, tak pohledný muž a je to vrah, zločinec," pomyslela jsem si chmurně.
Nerušila jsem ho - chovala jsem k němu nevídaný respekt, ale mou duší zavanul chtíč poznání i přes možné nebezpečí.
V kuchyni jsem proto přichystala míchaná vajíčka, k tomu jsem přiložila na talíř dva krajíce našeho posledního chleba a vydala jsem se na střechu. Neohrabaně jsem se dostala z okna a celá rozpačitá a nervózní jsem pomalými krůčky postupovala kupředu.
Neotočil se.
Byl stále tak klidný a vyrovnaný.
Jako kdyby si mě nevšiml.
Polkla jsem. Pomalu jsem před něj položila talíř se snídaní jako kdybych jídlo pokládala nějaké agresivní šelmě - byla jsem obezřetná.
,,Děkuji," špitl a nespouštěje oči z obzoru před sebou se pousmál. Mně zahřálo u srdce. Cítila jsem, jak mám nohy ze želé. Jako kdyby se měly každou chvíli podlomit, až tak jsem byla nervózní.
Možná jsem se už otáčela ve znamení odchodu, ale mladý assassín mě zastavil.
,,Proč si to udělala?" Věnoval mi pohled. Já jsem ztuhla. ,,Jak jako myslíte?" ,,Pomáháš vrahovi. Kdyby si mě včera udala, byla by si náležitě odměněna," hlesl. ,, Asi máte pravdu, ale je mi nelidské nechat někoho trpět a ještě ho k tomu udat." V ten moment mi věnoval úsměv, jenž mě dovedl k němotě. ,,Máš hladové oči a tuhle porci sám nesním, " přívětivě nabídl, že se o jídlo se mnou rozdělí. Mně samozřejmě chvíli trvalo, než jsem pochopila oč mě žádá, ale opatrně a obezřetně jsem se vedle něj posadila. Záda jsem si stejně jako on opřela o zídku komína a pokrčila nohy. Jediné, co nás rozdělovalo, byl talíř se smaženými vajíčky.

,,V čem jste nejlepší?" - Země

31. srpna 2019 v 20:32 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Volné pokračování k článku: ,,Ó ta Vaše inteligence!" - Země (doporučuji přečíst pro ucelené pochopení děje)

"A jsem opět zpět! Fuj, to jsem se ale zapotila! Ale viděli jste to? Ty smaragdy na obloze tančící nespoutaným tancem přírody? Dech-beroucí nitě polární záře vykouzlí úsměv na rtech i tomu nejzarputilejšímu člověku.
Avšak to jsem opět odbočila od myšlenky, jak mám ostatně ve zvyku. Jak už jsem předeslala, Vaše rasa, respektive momentální rozpoložení Vašeho vývoje, je velice soutěživé, až mě to dohání k slzám. Člověk se nespokojí s druhořadným místem, nedej bože s třetí příčkou a o nižších postech žebříčku ani nemluvě! Proto stojí za zmínku, abych Vám prozradila, v čem je ta Vaše rasa nejlepší.

Možná jste nejlepší v konstrukcích staveb? Myslím, že ne. Však hleďme na korálové útesy anebo na strukturu sítě pavouka. Ti bili průkopníci stavitelství.
Skáčete nejdál a nejvýše? No, po zhlédnutí výkonů antilop, klokanů a pum, si nejsem touto tezí zdaleka tak jistá.
Chápu, vy jste tvorové moderní, tak třeba elektřina! Ta je přeci moderní, ne? Jak se to vezme, protože pokud se vnoříme do hlubin oceánu, tak narazíme na tvory, jež si elektřinou bezstarostně obstarávají svou večeři.
A co třeba první ve vesmíru? No, to také ne. Však podívejte se na octomilku, jak předčila Vaše očekávání!
Ani nejrychlejší nejste. To takový gepard anebo sokol stěhovavý jsou v tomto oboru borci.
Nebo nejsilnější? A co takový mravenec? Unesete také 30 x těžší já na svých bedrech? Asi ne.
Snad mě teď neosočujete, že jsem Vám trochu pochroumala sebevědomí. Chápu, fakta jsou kolikrát silnější než samotné očekávání, avšak já Vás teď potěším a prozradím Vám, v čem jste ti první, nejlepší, nepřekonatelní, nenahraditelní, neskonalí, výjimeční a názorní.

Ničení.

Že se mé hlasivky překlepy? Ne, tím jsem si již tuze jistá!
Nepamatuji si tvora, a ani rostlinu, která by dokázala napáchat více škody než užitku. Stromy v Amazonii svých 50 let života vkládaly do svého růstu, aby mi přilepšily v plicních lalokách, a pak přijde dvounohý savec, nastartuje ozubené monstrum a během hrstky minut se dřevina bez duše ukládá k poslednímu spánku.
Korály jindy pestré jak spektrum duhy a překypující životem jako samotné mraveniště, teď šednou a nechávají se omotávat závojem smrti.
Půda tisíce let se na sobě vrstvící se chtě nechtě nechává balzamovat asfaltovými stuhami. Šupinatí tvorové o dechu žáber jen aby měli strach rozevřít svá ústa. Ve špatný čas na špatném místě a krk zardoušen plastovou igelitkou obchodního řetězce Tesco.

Síla paradoxu však ani tady nenechává nic chladným, a zástupci Vaší rasy se navzájem ničí a chladnokrevně devastují samotné vlastní hnízdo. Tento um jen tak někdo nemá, a v blízké době buďte klidní, protože Vám to první místo v této disciplíně nikdo nevyfoukne."


,,Ó ta Vaše inteligence!" - Země

30. srpna 2019 v 16:36 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby

Pokračování na předešlý článek: ,,Milovat už nedokážu," - Země



"Mám sama starosti se svými záležitostmi, ale tu a tam jsem z Vašich úst zaslechla, že mít v craniumu dobrý mozek je tuze užitečná věc, a že prý čím více synaptických spojení je v hlavě zakotveno, tím je síť neuronů silnější, houževnatější a samotné mistrovské dílo zkušeného kováře. Pár Vašich nadšenců prohodilo do vzduchu, nebo publikovalo na těch Vašich internetových stránkách, nebo co to je vlastně za dílo výpočetní techniky, že Ty Vaše mozky jsou nejdokonalejší neurologický vynález evoluce.



Nebudu se s Vámi hádat, zda máte, nebo nemáte pravdu. Nejspíš přistoupím na Váš názor, avšak k čemu to je vlastně dobrý? Ten mozek?

Snad Vás neurazím, když Vás přirovnám k obyčejným hloupým zvířatům, ale ,…

Kdo má právo říkat, kdo je a kdo není hloupý? Copak se to pozná na velikosti mozku?

Pokud ano, tak mi řekněte, kdo z Vás by při narození v hnízdě čápa věděl, kudy se vydat do teplých krajin na jih?

Jestli avšak máte na mysli, že vypočítání délky brzdné dráhy osobního automobilu, je projev sakramentské inteligence, tak pak ano, jste chytří. Pokud ale na druhou stranu se mezi sebou neumíte ani dohodnout, tak pak nevím, jak je ta Vaše inteligence užitečná.

Copak války vedou chytří lidé? Víceméně, a hloupí je následují, anebo je to naopak? Pokud avšak válku vedou chytří lidé, tak z nezbytných důvodů, ne?

Peníze, území, abstraktní moc, důstojnost, paličatost, zarputilost. Hmm,…(dlouhá odmlka - zamyšlení) zvláštní. Takže toto jsou důvody nejvyšší pohotovosti? Možná ano, však vy máte ty mozky, tak asi víte, co je pro Vás nejlepší.



Vlastně,…ani to nebyl tak slibovaný příběh, jako spíše zamyšlení, co z Vás dělá tak výjimečné tvory, jež za mými zády rozhodují o mém osudu.

Jelikož jste ale soutěživí. Ó jak vskutku soutěživí! Nejsoutěživější z celé říše Vaší domoviny! Tak Vám povím, respektive prozradím, v čem jste nejlepší. A že tím jsem si vskutku jistá.


To ale až příště. Teď už musím jít, dáchnout si a připravit se na sluneční vítr. To víte, někdo musí chránit ten Váš domov."



Hlavní myšlenka našich knih, ach ten chleba!

29. srpna 2019 v 20:37 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Učitelky a učitelé našeho mateřského jazyka, jak ti na gymnáziích, tak na základních školách anebo na učilištích, do nás vtloukají kladivem hřebíky, že každá kniha, i ta o počtu deseti stránek, nese v sobě jakési poselství - hlavní myšlenku. A že ta musí být vznešená!

Dobro vítězí nad zlem - jak originální.
Láska je silnější než tisíce armád - jak romantické.
Spravedlnost nezastíní ani největší spiklenecké plány na světě - jak úctyhodné.
Rozum nikdy neklesne na úroveň nerozumu - jak logické.


A…

Jakou hlubokou hlavní myšlenku budou obsahovat naše knihy? Sedm miliard příběhů, scénářů, námětů na film a pevných vazeb knih o zcela rozdílných tloušťkách. Žádný román to nebude, tím si buďte jisti! Spíše se bude jednat o povídku či novelu, než o tří-set stránkový román. Ten, komu se poštěstí, bude psát příběh o devadesáti stránkách, a ten, kdo bude kvést čistou smůlou, ani husí brko do kalamáře nesmočí.
Přiložme si avšak dlaň nalevo od sterna. Buďme k sobě upřímní a řekněme si na rovinu, jakou to myšlenku budeme chtít ve své knize mít.
V zápětí přijdeme na fakt, že miliony duší v západní části světa budou mít tlustou kurzívou v prologu své knihy napsané:

"Peníze, ach ty peníze! Bože, jaký to ale dar nám věnovaný! Nakupování je mé druhé já. Jak šťastný to člověk jsem, když si přivezu domu to, po čem tak toužím! Rodinný dům postavit, rodinu do posledního haléře zabezpečit, dovolená první druhá třetí u moře, trocha toho alkoholu a to vše jsou peníze! Ó jak já je miluji! I modré z nebe mně přinesou!"


Prolog jedince z jiné části světa, než je opěvovaný západ, bude v průřezu obsahovat asi toto:

"Další den, další den v práci. Jak já práci miluji! Dá mi jídlo. Občas přeci jen ne, ale občas také ano. Děti jsou zdraví. Rodina celá. Ale co ji mohu sám krmit? I já mám hlad! Dítě základní vzdělání, žádná lepší škola. Stačí číst, psát, počítat, a zaučíme do rodinného řemesla. Chleba péct naučíme. Obživu si obstaráme. Tričko jehlou slátáme a u stolu se sejdeme."

Říká se, že se jedná o dva světy - ti kteří mají všechno, a ti kteří nemají nic. Ne, je to omyl. Svět je pouze jeden, dělíme se o něj jako o krajíc chleba, avšak někdo má tvrdou seschlou kůrku a někdo měkký, dobře stravitelný vnitřek, a ten je tuze chutný.



Kam dál