Ježíškové s beranidlem

2. prosince 2018 v 7:58 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Vánoce že klepou na dveře? A prosím pěkně, může mi někdo říct, co jsou Vánoce? Tedy, jestli správně chápu, že se jedná o ten den, jak se dávají dárky. To jsou ty Vánoce, ne?

Možná Vánoce opravdu klepou na dveře, a to nesměle, s pokorou a s čistými úmysly. Bohužel ale tyto jemné náznaky Vánoc neslyšíme.
Obchodní řetězce, vlivní obchodníci a světové značky beranidlem buší do našich dveří od neposkvrněné mysli. Jsou vytrvalý, trpělivý a mazaný. Nakonec se dveře prolomí, naříkání prasklého a roztříštěného kusu dřeva s panty nám bude ničit ušní bubínky, až barbaři vtrhnou do naší hlavy a tam se také usadí. Rozdělají táborák a začnou spřádat plány jak nám nový software nahrát do centrální nervové soustavy.
Vždy jsem si myslela, že Vánoce mají lidi spojovat, mají přinést klid a pohodu, mají být nositeli skromnosti a zázraků. Mají nám připomenout, že štědrost maličkostí je na prvním místě a hodnoty jako rodina, štěstí a zdraví stojí na prvních příčkách našeho bytí.
Možná starší generace by tak pravila, a přikyvovala, a ta mladší by jen mlčky poslouchala.
Z mediálního světa nám je dopřávána den co den vakcína proti skromnosti, a smyslu Vánoc. Namísto toho jsme jejich vlivem předurčeny ke konzumaci. Největší dávky tohoto séra je dopřáno dětem, jež jsou reklamou co reklamou obrušovány do požadovaného tvaru marketingového světa. Jsou vystavěny faktu, jak v reklamách, tak v amerických pohádkách a jiných materiálech určených pro mládež, že rodiny průměrného postavení ve společnosti jsou obdarovány dary a vele-dary, děti v rodinách dostanou, co si přejí a vše je jedna krásná pohádka, kdy se vše točí kolem materiálních hodnot, když tedy nepočítám duchovní hodnotu radosti z dárku.
Na druhé straně obrazovky je však pár vlivných lidí, jež sedí u počítače a hodností svou situaci na pozici prodávajícího na vánočním trhu a procentuálně posuzují Vánoční svátky formou zisků. Prostředníkem nadále zůstává rodič, který možná v jádru duše pevně věří, že Vánoce jsou svátky pohody a skromnosti, avšak mnohdy je i samotný rodič očkován a to formou slov dětských.
Protože pokud by nebyly dárky, stromeček by se pouze pyšnil stříbrným řetězem a skleněnými ozdobami, na stole by vonělo oříškové cukroví a na plotně by se smažil kapr, tak se jedná pouze o den s o trochu lepší večeří, než je chleba s máslem. Ale pokud by se na toto vše zapomnělo, cukroví by se nepeklo, nýbrž koupilo v obchodě, a stromeček by se ztrácel pod horou darů, tak tu mluvíme již o Vánocích. Mluvíme tu o očním vjemu, jež nám současný svět vpaluje do očí.


Proto se ptám ještě jednou, kdo klepe na dveře? Vánoce anebo obchodníci převlečení za Ježíšky?
 

Kouzlo Vánoc tkví ve vykořisťování

26. listopadu 2018 v 7:21 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Vánoce ťukají na dveře, ne, neťukají, přímo buší a pěstí se dobývají do našich hlav. Jelikož pocházím z venkova, bydlím na vesnici, která je zapadlá hluboko v horách (přeháním, ale do pravdy tato skutečnost nemá daleko :D), , s kamarádkami jsme se rozhodli pro nedělní "vejletík" do centra všehodění - Praha.


Ani jsem nemusela navštívit obchody a už na ulicích mi pohled na místní lidi utvrdilo mínění, že jsou Vánoce. A Vánoce = dárky. Ne, omyl. Vánoce nejsou o dárcích, anebo přeci jen jsou?
Myslím, že každý tento pojem zná, Paládium, gigantické nákupní centrum. Rozhodnuli jsme se pro jeho návštěvu, respektive kamarádky šli shánět dárky, a já jako že taky, ale ve finále jsem si z tohoto nákupní centra odnesla pouze pár šokujících vjemů, jež mi ničily mysl.
Říká Vám něco sousloví konzumní společnost? Já myslím, že ano. Místo vánoční výzdoby, jež se ale bohužel v horách dárků ztratila, jsem očkem házela po taškách procházejících a možná mé očko sklouzlo po jejich elegantním ustrojení. Nevěděla jsem, zda se mám smát, anebo brečet.
Tašky plné nového oblečení značek různých světových řetězců div nestáhly ženy k zemi, placaté chytré telefonické zařízení div nepohltily celý obličej a káva koupena od Starbucksu div nevydolovala celou peněženku. Ne, nic není na tom špatného, respektive by na tom nemělo nic špatného být, kdyby se za zmiňovanými produkty skrývala alespoň z poloviny taková pohádka a krása, jež je zákazníkům nabízena.
Co by se stalo, kdybych na ulici zastavila jednu ženu či dívku ověšenou taškami plných oblečení a tázala se ji: "Co si myslíte o podřadném zacházení žen v práci a jejich nízkých příjmech?" No, osoba něžného pohlaví by asi odpověděla: "Jsem zcela proti tomu, takhle by to nemělo fungovat, je to nespravedlivý a pro ženy i špatné po psychické stránce." Její hrudník se nadme zodpovědností a výraz zkamení nadměrnou důležitostí. V tu chvíli bych ale ta zaražená byla já. Žena přede mnou hovoří o jakémsi boji za spravedlnost, ale v jejich rukách vidím kusy sešité látky, které mají za následek špatné životní podmínky žen v zahraničí.
Chápu, na oblečení se nepíše: made in China, ale už tam najedeme jména států, jako jsou Bangladéš či Taiwan, nebo něco takového. Uchu je tento výjev více lahodící a náš mozek si většinou nespojí výrobu v těchto státech s ničím špatným, a když přeci jen ano, tak to nemůže být přeci tak hrozné, nebo snad ano?
Žena v Bangladéši, zaměstnaná v továrně na zhotovení oblečení: práce šest dní v týdnu a plat ten nejnižší, co je zákonem možný. Ironie tkví v tom, že z tohoto platu se nedá vyžít, a co se týče hygienických a zdravotních podmínek, tak se jedná o tabu, kdy domov ženě říká slam a v jejich očích jsou léky jako něco, co je určeno pro výše postavené lidi.
Jak by se tedy tvářila ona tázaná žena po zjištění této skutečnosti, co se skrývá za jejím relativně cenově přijatelným oblečením? Asi toto: "Ne, to je strašné." Nadechla by se šokem a v jejich očích by přeběhla jiskra zděšení, avšak u další výlohy se jí oči rozjasní pohledem na nový kousek do jejího šatníku.

O tom je v konzumní společnosti kouzlo Vánoc: druhé vykořisťovat, a sobě si dopřávat.
Šťastné a veselé...

Brokolicová taštička? aneb kouzlo letáků

14. listopadu 2018 v 6:27 | Aneta Burešová |  Téma týdne

Než začneme podrobně rozebírat tento specifický druh studny, musíme si ujasnit pár typických znaků studny a to sice:

  • Studna je velice, velice,…opravdu velice hluboká, kdy díky této fyzikální vlastnosti pojme mnoho vody.
  • Další typický znak studny je ten, že na dno nevidíme, a když ano, když vidíme jemně se lesknoucí hladinu vody, tak si nejsme zcela jistí, kolik metrů krychlového vodíku a kyslíku se pod slabou šlupičkou hladiny skrývá.

Téma týdne nezní ale "Studna vody," nýbrž nese název "Studna lží." Nemusela jsem hledat dlouho, a po odehrání pár myšlenkových pochodů v hlavě jsem objevila místo, které základní rysy studny, charakteristiku, splňuje.
Obchodní letáky. Svými stránkami dokážou obejmout nepředstavitelné m
nožství produktů, nikdy si nejsme jistí, kolik objevů jsme v něm vůbec zahlédli a hlavně, nevíme, zda nabízený produkt odpovídá tomu, co na tištěném papíru stojí.


Nedávno jsem listovala nejmenovaným obchodním letákem a narazila jsem na stranu s pečivem, kdy mou pozornost si vyžádala listová taštička s jakousi náplní (nejspíš se jednalo o směs brokolice, nějakého toho salámu a možná trocha cibulky, nevím), musím zdůraznit, že základ tohoto slaného pečiva bylo krásně nadýchané listové těsto, na jehož obsah se mi zbíhaly sliny.
Následující den jsem se vydala s rodiči na nákup, celá šťastná z této skutečnosti (nakupování potravin k smrti nesnáším, ale hlady nechci umřít) a při vybírání chleba jsem zavadila očkem o drobné příležitostné pečivo. Možná bych pult s tímto pečivem ignorovala, ale cosi zeleného mi bilo do očí. Nelenila jsem a vydala jsem se na průzkum. Cosi placatého, nejspíše parním válcem přejeté či pošlapané stádem koním, s jakousi vylézající hmotou z jedné strany polo-připáleného objektu mi zastínil čistý úsudek. Objekt mě fascinoval, a ne jenom mě. I moucha se vydala po křivkách čehosi seschlého.
Avšak má zvědavost přečetla malý popisek v blízkosti věci: "Plněná brokolicová listová taštička". Deja vu mi prolétlo míšním kanálem. "Podvedli mě," pomyslela jsem si ironicky.
Možná bych k tématu dodala dodatek a to: "Studna lží a zklamání." Zmínila jsem se pouze o jednom případu, kdy leták pošťačkami nám předaný v sobě často nese snop lží a to na jednom jediném místě.
Leták je jako studna. V zoufalosti se suchem v hrdle se k ní dobelháme. Jsme si vědomi, že obsahuje vodu, proto bez myšlenkovitě vhodíme do jejího chřtánu, kdy posléze vědro plné blahodárné tekutiny ze svých posledních sil vytahujeme na světlo světa. Teprve až když máme vědro v ruce, zjišťujeme, že ta voda není zas tak čistá, jak si naše mysl vsugerovala.

Ten den jsem si taštičku nekoupila…
 


Broumovské diskuze

12. listopadu 2018 v 6:48 | Aneta Burešová |  Příhody
Dne 6. a 7. listopadu proběhl v areálu Broumovského kláštera již pátý ročník Broumovských diskuzí a to na téma "Hrdinství a odvaha"

Po slavnostním dopoledním zahájení a malém občerstvení následovalo představení výsledků výzkumu veřejného mínění na téma Hrdinství a odvaha. Mohu podotknout, že závěr výsledků byl více než pozoruhodný. Největší překvapení byla skutečnost, že 84 % Čechů se domnívá, že české společnosti odvaha chybí. Dále 17% dotazovaným se jako nejznámější hrdina naší minulosti vybavil Jan Hus, na druhém místě s 9% se umístil Jan Palach a s pouhými 7% obsadil třetí příčku Václav Havel.
Po prezentaci výzkumu navazoval první panel diskuzí a to pod taktovkou moderátora Davida Klimeše s panem Danielem Kroupou (filosof, politolog a vysokoškolský pedagog), s Jiřím Padevětem (spisovatel a ředitel Nakladatelství Academia) a s Tomášem Sedláčkem (ekonom, filosof a vysokoškolský pedagog). Tento panel, stejně jako nadcházející, trval celé tři hodiny, kdy v poslední hodině diskuzí byl vytyčen prostor pro dotazy z publika. Občas měli pozvaní tři hosté tendenci se odchýlit od daného tématu, ale díky pozornosti pana moderátora byla vždy slova hostů přesměrována na správnou cestu.
Po obědě následoval vzápětí druhý panel a to s hosty se zcela různorodými zájmy. Na pódium moderátorka České televize paní Světlena Witowská pozvala Romana Týce (umělec, spoluzakladatel skupiny Ztohoven a spoluzakladatel projektu Paralelní Polis), Karla Kováře (námi spíše známý pod jménem Kovy - jeden z nejvlivnějších českých youtuberů) a samotného generála Armády ČR Petra Pavla.
Myšlenky hostů v tomto panelu byly dle mého názoru nejkvětnatější, kdy bylo mnohdy k pousmání, když se střetly názory zastánce vlastenectví ČR Petra Pavla a umělce Týce, jenž je v očích mnoha lidí zobrazován jako anarchista. Pokud stále nevíte o jakém umělci je tu řeč, tak upřesním: Roman Týc byl aktérem výměny české vlajky na Pražském hradě za červeně rudé trenky a stál například také za kauzou rozstříhané standarty. Kovy ale mezi vyostřené názory vnesl vždy zlatou střední cestu a celá diskuze mohla proběhnout v poklidu a s občasným zasmáním a pobavením.
Nakonec se poslední panel diskuzí uskutečnil následujícího dne v odpoledních hodinách, kdy posluchačům bylo umožněno poslechnout si slova pana Milana Štěcha (předseda Senátu Parlamentu ČR), Petra Vokřála (primátor města Brna), paní Miroslavy Němcové (poslankyně, bývalá předsedkyně Poslanecké sněmovny PČR) a v neposlední řadě pana Jana Farského (poslanec Parlamentu ČR). Celou diskuzí nás provázela moderátorka České televize paní Nora Fridrichová, jež ale mnohdy nitky tématu ztratila a slova hostů se přesunula k čistým politickým problémům a kauzám, kterým jsme v současné době vystaveny. Nakonec ale tři hodiny uběhly jako voda, respektive jsem se musela držet za pomoci občasného doušku jemně perlivé vody bdělá a stále při bystré a ostré vnímavosti, i když občas mou hlavou prolétla myšlenka na klidný spánek.


Avšak z celkového zpětného pohledu na tyto dva dny nemohu nic jiného konstatovat, než skutečnost, že se jedná o jedinečnou příležitost jak se seznámit s osobnostmi české společnosti a vyslechnout si mnohdy i zajímavé názory z různých úhlů pohledů na věc.

Stín revoluce_část 2.

5. listopadu 2018 v 7:23 | Aneta Burešová |  Stín revoluce


Předkládám navazující pokračování k smyšlenému příběhu "Stín revoluce", budu ráda za jakékoliv zpětné vazby a podobně :) Přeji přijemné počteníčko :)
,,Co bych si bez tebe počala," povzdechla si mamka, když jsem na její noční stolek položila obálku. Usmála jsem se na ni a jako tělo bez duše jsem si sedla na starší sedačku naproti matčiny postele, neuvědomovala jsem si to, ale křečovitě jsem v dlani svírala střepy od hodinek. Kloubky mi zbělaly jako okvětní lístky bledule, čehož si mamka povšimla. ,,Stalo se něco?" opatrovnicky se tázala. Její tón hlasu mě vytrhl z přemýšlení a automaticky jsem povolila stisk střepů. Mamka zbystřila. Já jsem se její pohled snažila ignorovat a opatrně jsme si začala drobné střípky vytahovat z kůže. Než mamka stačila něco říct, pronesla jsem: ,,Když jsem zakopla na ulici, tak mi vypadly z ruky.
Po večeři, jež se skládala ze suchého chlebu, plátku sýra a teplého zeleného čaje, který jsem koupila předchozí den, jsem se vítězoslavně odklidila do koupelny. Tam jsem ze sebe mohla smýt veškerý stres a únavu. Jedině tam jsem byla na malý okamžik mimo realitu. Cestou do pokoje jsem si sušila ručníkem své po polovinu zad dlouhé kaštanové vlasy a ručník jsem rozložila na topení ve svém pokoji pod oknem. Po zádech mi však jako kdyby instinktivně přejel mráz, který mě okamžitě napřímil. Byla jsem vystavena pohledu z okna, jenž nevlastnil nic zajímavého. Jasná obloha se zaplnila drobnými hvězdami a měsíční paprsky jemně osvětlovaly dění ve městě.
Náš byt se nacházel v pátém patře, kdy sousední dům se pojil s tím naším svou střechou čtvrtého patra, takže jsem bez problému mohla z okna svého pokoji vylézt na čerstvý vzduch, sednout si na střechu sousedního domu a jen tak rozjímat.
Vykulila jsem však oči, když jsem na pravé straně střechy zahlédla siluetu postavy, jež se přibližovala. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Proto jsem rychle zatáhla závěsy a odstoupila od okna. Nejméně minutu jsem pozorovala vystrašeně zahalené okno a čekala jsem. Čekala? A na co? Tak to nevím.
Tu noc jsem však závěsy nechala tam kde byly a pohledu na noční oblohu jsem se vzdala.
Další den ráno jsem se po snídani, tedy chlebu a vodě, vydala do práce. Cestou do restaurace jsem si koupila od mladého chlapce noviny a dala jsem se do čtení. "Večerní bankovní masakr" - tak zněl titulek novin. ,,V ranních hodinách pracovník místní banky našel tělo vrchního představitele banky ležet na jeho pracovním stole, jenž byl zohaven jeho krví. Jednoznačně se jednalo o vraždu neznámou osobou. Zatím však nejsou známi okolnosti vraždy a bližší informace. Jediné, co se může říct s jistotou je, že muž neměl šanci přežít. Zemřel na bodnou ránu do srdce, nejspíš ostrou čepelí." Zamrazilo mi v kostech. Byl to trochu děsivý pocit kráčet v ulicích Paříže, kdy se tu stejně jako já, v poklidu, prochází neznámý vrah - zabiják.

Štědrovečerní viník

3. listopadu 2018 v 20:16 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Rok se sešel s rokem a než se nadějeme, budeme sedět pod stromečkem a v očekávání pohlížet na jeho dary. V uších nám budou znět vánoční koledy a žaludek bude spokojeně hodovat na bramborovém salátu. Děti celé netrpělivé zapomenou na své okolí, div se nevrhnou pod stromek jako vosy na med a dospělí se nezmůžou na nic jiného, než na pozorování svých ratolestí, jak jim plamínky radosti tančí v očích. Hovořím tu o Vánocích - o Štědrém dni.


Nebyly by Vánoce, na které bych se netěšila. Když se ale nad tím zamyslím, tak proč jsem se na ně těšila? V čem tkvěla radost z tohoto svátu a onoho momentu, kdy se celá rodina sejde společně pod bohatě nazdobeným vánočním stromečkem? Dárky. Žádná hluboká myšlenka v tom nikdy netkvěla. Do svých šestnácti let mého bytí zde na Zemi jsem měla v hlavě zakódováno toto: Vánoce = dárky. Jednoduchá rovnice, která kvetla sobeckostí.
Poslední léta ale začínám zjišťovat, že takové Vánoce nemají být - těšit se ze své radosti. Copak není kouzelnější, když my můžeme někomu vykouzlit úsměv na rtech? Přivodit mu radost a rozjařenost v očích?
Úsměv nejbližších pod vánočním stromečkem není zcela tak obyčejný jak se může na první pohled znát. Děje se pouze jednou do roka a pokaždé s jiným zábleskem v očích. Ze svých dárků, jež mi jsou darovány, mám samozřejmě radost, ale ne zdaleka takovou, když ostatní rozbalují dárky mou osobou darované. Celé dopoledne Štědrého dne se klepu pouze na nadcházející výrazy své rodiny v pozdních hodinách večerních, kdy rozbalí dárky z mé strany nadělené.
Jakmile jeden člen rodiny hmátne po dárku zabalený mou rukou, do žil se mi zavede napětí a očekávání. Než se naději, stuha z dárku je strhnutá a balicí papír ta tam. Nakonec úsměv od ucha uchu, upřímná radost a dětinský výraz v tátových očích mi přivodí pocit, jako kdyby se mi na hrudi rozlil med a mé erytrocyty v plicních sklípcích dostaly dvojitý příděl kyslíku.

Stydím se a nesu hanbu na svých bedrech, když k tomuto zjištění jsem dospěla až v posledních třech letech.
Vánoce nejsou o dárcích a vele-darech, a ani o drobnostech a maličkostech, jak si lidé mnohdy myslí, ale tento velkolepý den - Štědrý den, je o radosti, úsměvu a dobré náladě, jež má v onen den ovládnout pouto rodiny. Není nic vzácnějšího a cennějšího než vědění, že já jsem ten viník, proč mí bližní mají radost a alespoň na tu kratičkou chvíli mohou zapomenout na krutou realitu dnešního občas ne moc růžového života.

Gaudeamus, aneb modrá taška a 35 000 korun českých

30. října 2018 v 19:45 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Jakož to studentka třetího ročníků gymnázia se zlehka a pomalu začínám zajímat o mou budoucí další školu - vysokou školu, a z tohoto důvodu jsem se ráda zúčastnila malé akce naší třídy s paní učitelkou a dne 23. října jsme se vydali směrem Brno. Náš cíl se stal veletrh vysokých škol, jinými slovy "Gaudeamus".

Cesta na veletrh škol byla více než zdlouhavá. Vstávala jsem o půl páté a vlakem jsme museli urazit vzdálenost 225 km. Mé dovednosti co se týče cestování vlakem, jsou velice obdivuhodné a chvályhodné. Strach, že nastoupím do špatného vlaku, mi vždy zatemní racionální myšlení, o orientaci v jízdním řádu ani nemluvě a slova o mém umu porozumět orientaci v cizím městě radši vynechám.
Nakonec jsem se ale nechala unášet davem našít třídy, nikde jsem se neztratila a s nevídaným štěstím ve tváři jsem úspěšně vkročila na půdu brněnského hlavního vlakového nádraží.
Paní učitelka očividně dbala o naši vnější tělesnou schránku. Místo tramvaje nám naordinovala zdravou svižnou chůzi, kdy jsme se kolikrát po cestě střetli se zákeřným větrem, jenž nám vháněl slzy do očí. Avšak asi po půl hodině chůze zákoutím Brna jsme se ocitli před vstupem na veletrh.
"Vždyť tady nikdo není,…" pomyslela jsem si udiveně, kdy jsem žádného studenta před sebou široko daleko neviděla. Má naivita se ale záhy dostavila. O pět kroků vpřed se ukázalo, že auta na parkovišti skrývaly za sebou nevídané překvapení - masa studentů čekající na lístek na veletrh.
Asi po deseti minutách i na mě přišla řada, koupila jsem si lístek a mohla tak vkročit na půdu "Gaudeamu". Areál byl velmi rozlehlý, neměla jsem sebemenší ponětí, do jaké budovy mám zavítat, ale skupina vojáků obcházející své opancéřované vozidlo mi rozhodnutí usnadnili.
Ihned po vstupu do haly vystavujících škol mi byl uštědřen políček nečekané vlny tepla. Venku v dopoledních hodinách nebezpečně chladno a větrno, tady teplo, div ne na tílko.
Své cíle jsem měla již předem vytyčené - Karlova univerzita, Masarykova a univerzita v Olomouci - fakulta sociálních věd, žurnalistika.
Avšak i přes mé jasné cíle jsem si musela kousnout do pořádné trpělivosti. U všech třech škol jsem čekala celou věčnost, než zástupci škol ke mně přesměrují pozornost. Vyplatilo se čekání? Těžko říct. Nového jsem se zrovna dvakrát nic nedozvěděla, ale nůž mezi žebra jsem přeci jenom obdržela. Už před půl rokem jsem měla nastudované, jaké přijímací zkoušky jednotlivé školy vyžadují, a byla jsem s nimi celkem ztotožněna, avšak "Gaudeamus" mi otevřel zcela jiným směrem oči. Jindy Karlova univerzita přijímací zkoušky z libovolného cizího jazyka, dnes striktně pouze z anglického. Na své duši jsem v ten moment obdržela dlouhou řeznou ránu, protože se dva roky považuji za "němčináře", a má intelektuální stránka po stránce anglické není zas tak silná abych se s ní mohla hlásit kamsi na vysokou školu. To jsem teď ale trochu odbočila od výstavy a teď zpátky k věci.
Svůj úkol jsem splnila a teď mi nezbývalo nic jiného než se tu potloukat další dvě hodiny do plánovaného srazu. Prodírala jsem se skrze davy studentů jako mačetou přes nedobytnou džungli. Ze všech stran má osoba byla bombardovaná nejrůznějšími propagačními letáky, jež mi lidé div neházeli do obličeje. Najednou jsem se cítila tak malá a tak hloupá. Snažila jsem se z hlavy vytěsnit myšlenku, že osoby potkávající budou možná i mí budoucí spolužáci. Představa mě děsila. Všichni tu vypadali tak chytře, vzdělaně, inteligentně a cílevědomě. Studentky mého věku jsem si občas spletla s úspěšnou manažerkou či asistentkou ředitele. Zda to samé mohli říkat opačně, tak to nevím. Seprané černé kalhoty, bunda od Vietnamců před pěti lety koupená, černé boty neznačkové před dvěma lety pořízené, velké fialové okuláry, na zádech stará školní taška a vlasy sepnuté do dlouhého selského copu.
Z mých hlubokých myšlenek mě vytrhla jedna žena cosi hlásící. "Jazykové pobyty," pomyslela jsem si a ihned na to mi oči zůstaly na modré plátěné tašce přes rameno, jež nebylo problém obdržet. Tašku jsem chtěla. Toužila jsem po ni, musela jsem ji mít, ať se děje co se děje.
"Dobrý den,…" začal náš dialog s mladě vypadající paní.
"Vy byste měla zájem o pobyt v zahraničí?"
"Ano ano,…docela ráda bych na nějaký o prázdninách vyjela," zalhala jsem se.
"A jakou destinaci?"
"Hmm,…máte německy mluvící země?" Ženě se zablýsklo v očích a náš hovor se plně přesunul pod střechu stánku, kdy mě zasypala tisíci informacemi ohledně pobytu v Berlíně.
Než mě začnete odsuzovat, že jsem takto mařila její čas svou myšlenkou, že sem potenciální zákazník ony cestovní firmy, tak bych na svou obhajobu pronesla, že bych se s plnou chutí vydala na jazykový pobyt. Jako "blázen do němčiny" bych asi dostala infarkt, kdyby mi někdo oznámil, že další měsíc vyjedu na tří-týdenní jazykový pobyt do Berlína, avšak realita je vždy trochu jiná, než naše představy.
Paní mi o pobytu vyprávěla jako o něčem všedním, kdy pouze po mé zvídané otázce mi oznámila, že pouhé dva týdny základního pobytu by mou duši stály 35 000 korun českých. Svůj šok jsem na sobě nedala znát. Zachovala jsem stále kamennou tvář. Možná pro někoho se jedná o drobné, nevím, ale pro mě se v tu chvíli jednalo o háček, respektive o pořádnou kotvu, proč na pobyt nevycestovat.
Nakonec má duše byla ale trochu ukonejšena - taška mi byla darována, a s ní i leták různých pobytů, které mohu podniknout - možná tak v příštím životě.

S těžkou myslí z mé budoucnosti jsem se na konec ve vlaku ponořila do hlubokého spánku, jenž mi byl malou útěchou mých těžkých myšlenek. Veletrh škol se vydařil, a i přes veškeré klacky, jež mi byly pod nohy vhozeny, jsem se utvrdila faktem, že na svou vysněnou školu se dostanu ať to stojí, co to stojí.

Sedmiletá vzpomínka

27. října 2018 v 21:36 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Abych se přiznala, tak než jsem se pustila do psaní, dobrou chvíli jsem tupě hleděla do zdi a v těch nejzapadlejších koutech mozku jsem pátrala po něčem, čemu se může říkat vzpomínka, jež je vyvolaná maličkostí.

Už jsem se obávala, že nic takového nenaleznu, ale nakonec mým pokojem jako tajfun prolétl bratr, jenž navštěvuje momentálně první třídu, a žádal si ode mě papír na malování. V tu chvíli mi kdosi vyměnil v hlavě prasklou žárovku a mohla jsem opět svítit.

Je neuvěřitelné, jakou schopnost můj malý bratříček Kuba má. V mých očích se stal nositelem vzpomínek na sebe samou. Lžičkou, kterou kdysi jako batole baštil přesnídávku, jsem se ládovala přesnídávkou v dávné době i já. Hračky a cingrlátka, s kterými si jako kojenec hrál, jsem obdivovala také já. Pouhý záblesk v jeho očích po spatření prvního vlaku či okušení první vanilkové zmrzliny jsem zažívala i já.
Jsem si jistá, že nikdo z nás si moc jasně nepamatuje své první roky naší existence mezi smrtelníky, ale ten kdo má sourozence, tak jako kdyby pohlížel na své mladší já. Sice si nepamatuji, že bych si s onou hračkou hrála, ale jakmile jsem ji spatřila v rukou mého bratra, věděla jsem, že jsem i já ji milovala.
Vzpomínky nejsou uchovány ve věcech, ale jejich kód je pečlivě zakomponován do našich myslí. To my jsme nositeli našich vzpomínek, nikdo jiný. A vzpomínky o to více prožíváme, když si jimi projde před našima očima někdo jiný.
Dovoluji si přiznat, že můj sedmiletý bratr mi občas leze na nervy, občas mám sto chutí ho roztrhnout "vejpůl", ale copak jsem v jeho věku byla jiná? Ne, nebyla. Byla jsem stejně tak otravná jako on a nepřestávala jsem pokládat jednu a tu samou otázku do doby, kdy mi na ni byla dána odpověď. Také jsem zažívala období, kdy rajče se stalo mým úhlavním nepřítelem, a touha po kečupu se nedala s ničím jiným srovnat.

A o to více si ho vážím. Svým počínáním mi mnohdy vrací vzpomínky na sebe samou, kdy jsem neměla sebemenší tušení o vlastnictví těchto vzpomínek. Možná si to ani neuvědomuje, ale díky němu začínám odkrývat mé dětské já, jež jsem již dávno opustila.

Cibule místo xyzalu

14. října 2018 v 10:58 | Aneta Burešová |  Český školský systém
Dnešní doba je nevyzpytatelná a plná nástrah. Mnohdy i na místech, kde čekáme bezpečí a mír, se můžeme setkat s čistým omylem, kdy budeme hořce zklamaní. Není proto nic zvláštního, když matka odvede své dítě do školky a o čtyři hodiny později se může vrátit bez něj.


Před dvěma lety, první týden v září, se vydal můj nejmenší bratr do školky - jednalo se o jeho první rok docházky. Slunce svítilo, nálada v každém z nás kvetla a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo něco zvrtnout.
V dvanáct hodin odpoledne, kdy děti již byly po obědě, mamka vkročila do školky, kde vzápětí se na ni div nevyřítila paní učitelka.
"Dneska jak jsme byli na procházce, tak děti narazily na vosí hnízdo a Kuba byl popíchaný asi od pěti vos." Mamka ztuhla, div jí nepřestala fungovat bránice. Učitelka ještě dodala: "Ale ihned jak jsme přišli zpět tak jsme na to dali cibuli a nic tedy nenapuchlo, je to jenom trochu červené, ale to brzy odezní." Její slova zněla relativně klidně a bez vyčítavosti. Konec dobrý, všechno dobrý, to je sice pravda, ale vše mohlo proběhnout úplně jinak.
Můj bratr je silný alergik a astmatik (kdo v téhle době není: D) a paní alergoložka prohlásila, že neví, jak bude jeho tělo reagovat na případné bodnutí onoho pruhovaného hmyzu, ale v každém případě máme s sebou vždy nosit prášek na alergii, kdyby alergická reakce byla nežádoucí.
Mamka mi později sdělila, že v tu chvíli nevěděla, co se děje a mysl jí pohltily ty nejčernější myšlenky, protože první týden ve školce a hned se něco děje. Dále z vyprávění oběti hmyzu - mého bratra, mi bylo obeznámeno, že jeho společník ve dvojici klackem z ničeho nic začal šťourat do jakési díry v zemi a než by se nadáli, prudký nálet vos je zasypal jako hustá sněhová nadílka.
Je pěkné, že učitelky hned "vědí" co mají dělat a popadnou nejbližší cibuli, aby způsobený útok vos nejevil žádné nežádoucí estetické účinky na pokožce - natečení, ale nikde široko jsem neslyšela, že by cibule pomohla proti alergické reakci, kdy se zúží dýchací cesty a může dojít až k dušení. Možná někdo z vás namítá, že učitelky do dětí nevědí, nemají ani tu nejmenší potuchu, zda dítě trpí alergiemi, to je sice pravda, ale školka se tvářila jako velice zodpovědná, a požadovala vyplnění zdravotního stavu dítěte, kdy především alergie byly hlavním tématem onoho formuláře. Nakonec se ale ukázalo, že formulář spíše zastával roli falešného pocitu bezpečí, kdy rodič odevzdává dítě do rukou učitelek s naivním pocitem opatrovnictví.


Nechci tady pomlouvat a různými dalšími způsoby hanit roli učitelek ve školce, to v žádném případě, ale z mého úhlu pohledu by měly počítat při vycházkách do přírody se všemi situacemi, které mohou nastat. Alergická reakce může postihnout i člověka netrpícího alergií a proto si myslím, že jedno platíčko prášku na alergii nikoho v kapse nezabije.
A skutečnost, že jednou se reakce po vosím bodnutí neprojevila, nemusí nutně znamenat, že příště vše proběhne stejně hladce.

Být rádcem, nikoliv vlastníkem

7. října 2018 v 15:38 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Svým jistým způsobem toto slovní spojení, respektive tento slovní obrat: "nejsem tím, kým mám být", má v sobě kus poetismu, jenž nám poodhaluje skutečnost plnou možností - možností čím budeme, čím se staneme, jakou roli ve společnosti budeme zastávat a jaké povinnosti plnit. Tento slovní obrat mohou nejčastěji pronést, dle mého názoru, lidé ve zlatém středním věku - 30 až 40 let. Názorný příklad:

Petr z východních Čech, jenž vystudoval ČVUT, v zásuvce u pracovního stolu mu leží diplomová práce, díky níž si muže s hrdostí ke jménu připsat magisterský titul, se v pátek v podvečer s kamarády sejde v restauraci - budou večeřet.
"Já ti nevím," začne Petr. Kamila po něm hodí nechápavé oko.
"Nevím, jestli mě ta práce baví," hlesne a trochu upije ze svého čaje.
Stručný a výstižný příklad. Petr se uplatní na trhu práce, nebude mít nouzi o pravidelnou výplatu, ale zda ho práce opravdu naplňuje, je již nejisté. Kdysi volný čas, kdy navštěvoval gymnázium a měl před sebou plno otevřených dveří na různé školy, věnoval umění - miloval ho, dýchal pro něj. Spojení umění a navrhování počítačových her mu bilo pokaždé do očí. Možná se v jeho mysli usadila myšlenka jeho budoucí školy, jež by se týkala těchto věcí, avšak tyto dveře před ním kdosi zabouchl - přímo před nosem.
Petr to netušil, ale už po prvním úspěšně vykonaném kroku byl ten další již předem naplánován a to nikým jiným, než jeho rodiči. Sotva se naučil počítat do pěti, rodiče ho oblékali do obleku s kravatou, do rukou mu dávali počítač zahlcený celou škálou matematických příkladů a rovnic a div mu nebásnily o jeho vědecké a technické kariéře. Jelikož ale Petr vyrůstal už v předem naplánované budoucnosti, kdy jeho rodiče do něj vkládali své životní sny, ani v nejmenším ho nenapadlo sejít z této cesty - studovat na ČVUT i přes skutečnost, že na ni vstupuje pouze pro dobrý pocit ze strany rodičů.

Tento fiktivní příběh zní jako přehnaná realita, ale mnohdy se kříží s krutou skutečností. Čím dál častěji na vlastní oči pozoruji podobné případy, kdy rodiče po svém dítěti vyžadují určité cíle. Od rodičů je pochopitelné, že pro své potomky chtějí to nejlepší, aby se v životě měli dobře, měli dobře našlápnutou kariéru a ve společnosti se neztratili, ale na úkor toho často zapomínají na to nejdůležitější - zda jejich dítě bude v životě šťastné.
Bohužel dnešní svět se točí jen a pouze kolem papírových bankovek, jež se chovají jako metla lidstva. Díky této skutečnosti vnitřní pocity jedince jdou zcela stranou a na jejich místo se dostává výplatní částka, kdy čím více čísel před desetinou čárkou na ní stojí, tím chvályhodnější.
Chápu, možná pro rodiče by byla potupa, když jejich dítě nebude v ruce držet magisterský titul, ale copak na tom záleží? Mít peníze a nebýt šťastný? O tom je ten život? Pokud ano, tak má ho cenu vůbec žít? To, že dítě je přímý potomek a nositelem genů rodičů někdy nemusí nutně znamenat, že bude sdílet i jejich názory ohledně osobního života, práce, volného času a fungování rodiny.
Na druhou stranu je pravda, že rodiče by měli zasahovat do výběru povolání dítěte, ale pouze s omezenou mírou, kdy všeho moc škodí a zase naopak. Rodiče by měli zastávat roli rádce, nikoliv vlastníka života svého potomka.

Kam dál