Březen 2018

Prášky na hubnutí?

29. března 2018 v 12:35 | Aneta Burešová |  Hubnutí
Prášky na hubnutí. Myslím, že každý o nich jednou slyšel. Je jedno, zda v telvevizi v jakémsi "důvěryhodném" teleshopu, nebo jste pouze letmo zahlédli, popřípadě přečetli článek na internetu. Podstatné ale je, že máte o nich povědomí.
Víte, co je na tom ale asi nejvtipnější? Neexistjí. A jak to vím? Kdyby existovaly, tak by se vymítila nadváha a mezi Vámi by se procházeli pouze lidé vypadající jako proutky, hubení, štíhlí a bez přebytečného tuku. Mnoho lidí ale věří, že takové prášky opravdu existují a je docela vtipné, jak tomu toužebně věří. Sama jsem byla svědkem naivity lidí a to dokonce v mé rodině.

Mí rodiče, jež dosáhli 40, začalo trápit zdraví. Respektivě vysoký tlak a zvýšená hladina cukru v rkvi. Má mamka začala vyšilovat ihned po příchodu domů od doktorky. Celý dům začal poslouchat mou makmu jak běduje něco ve smyslu: ,,Tak, co teď? Nekouřím, nepiju alkohol, ale mám vysoký tlak a co teprve ten cukr? Skara, co teď budu děla?" panikařila. Můj táta avšak zachoval chladnou hlavou a začal pátrat po radách na internetu, jak se zbavit tlaku a cukru.

Zhubnout.

Tak zněl rozsudek. Teprve až v tento moment si mí rodiče uvědomili, co vlastně jedli. Nebránily se knedlíkům, mastným věcem, smažáku a sušenkám a dalším pochoutkám z palmového oleje a cukru. Dále táta objevil jakési prášky na hubnutí. (Nevím přesně, jak se jmenují, ale to je teď nepodstatné.)
Pro rodiče to znělo přímo omamně. Prášky na hubnutí a kila půjdou sami dolů. No, a jsme u toho. Tady je ten zakopaný pes. Jelikož můj táta není jeden z těch naivních, tak si o těch práškách pořádně přečetl něco málo na interneu a narazil na jeden menší háček. No dobře, jednalo se přímo o hák. Prášky pomůžou zhubnout, ale....máme tu naše pověstné ale. Prášky sami nedělají zázraky, pouze pročisťují organismus a napomáhají v hubnutí a aby plnily tyto věci, tak človek musí od základu překopat jídelníček a přeorientovat se na zdravé jídlo.
Mí rodiče začali zdravě jíst a vlastně v ruku v ruce s nimi i celá rodina, a kila šla úspěšně dolů. Jednoho dne, respektivě asi půl roku po prvním spolknutí prášku se má teta se strejdou stavili u nás na návštěvě a nemohli přehléddnout změnu mých rodičů. Dohromady shodili kolem 25 kilogramů. Jelikož teta a strejda nebyli nejzdravější postavy, no dobře, oba měli pivní břicha, tak se vyptávali jak toho docíli, za jak dlouhou dobu a kolik vlastně shodili. Mamka jim bez ostýchavosti vše pověděla. Bohužel, v mozku mých příbuzných proběhla asi následují reakce. ,,Už chápu. Za to vše můžou ty prášky. No tak to je jednoduché. Stačí si je brát 2 krát denně a budu jako proutek,..." a věcem ve smyslu, že se musí zároveň přeorientovat na zdravější životní styl už nevěnovali ani tu sebemnší pozornost.
Asi o měsíc později zazněl u nás doma telefonát: ,,Nefunguje to, nechápu jakto. Beru je pravidelně, no dobře, možná jsem jeden vynechala, ale stejně. S váhou nejdu vůbec dolů, ale právě naopak. Od tý doby, co jsem je začala brát, tak jsem nabrala kilo a...prostě tak," hlesla naštvaně teta. No, ono není čemu se divit, když nemá žádný pohyb, libuje si v mastných pokrmech, ke kávě spořádá klidně půl bábovky a večer dojídá ještě zbytky od obědu. O strejdovi ani nemluvě, protože má stejné stravovací návyky jako teta.

Tímto tedy chci říct, že prášky na hubnutí neexistuji. Existují pouze prášky, které by so mohly jmenovat něco jako: "Pomocník při hubnutí" a tímti se lidstvo vyvaruje fámám a naivitě, která hlásá světu, že stačí spráskat krabičku prášků, člověk luskne prsty a je v mžiku jako proutek.

Zakopaný sportovec či klavírní virtuos

27. března 2018 v 17:43 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Člověk si myslí, že vše, co mu je řečeno, je pro vyšší dobro, vše co podniká je jeden veliký kus dobra a pozitivních věcí, ale pak člověk narazí na útes s názvem : "ALE". Nic není dokonalé, a vše, co kvete pozitivním štěstím, má vždy ve svém stínu jedno velké či malé ale. Je jedno, jak je toto ale rozměrné, ale podstatná je skutečnost, že se jedna o ono ale.
Budu hovořit o věci, která se každého v životě jednou bude týkat. Děti. Má mamka říká, že je to zázrak, jak něco takového může vzniknout. Je to něco, po čem touží každý pár, tedy rodina, ve které chybý děti - živel, metla všehodění.

Člověk je obklopen informacemi, že stát prý pomáhá rodinám s dětm. Nenechá je na holičkách a plně podpoří jejich rozvoj. Pak se ale na chvíli zamyslím, a přemýšlím, jestli je to pravda. Co myslíte? Ne, není to pravda. Stát jako kdyby se ukonějšoval těmito informacemi. Toť vše, co je na jejich tvrzení pravdivé.
Mít dítě je něco krásnného, ale,...pak tu máme naše ano, a že to ale nabývá velkých rozměrů. Myslím, že dítě je nejnákladnější položka na chodu domácnosti. Vím, z mých slov pojem dítě vyznívá jako nějaká věc, ale tato doba to tak vidí. Je smutné, že obchodní řetězci řeší právě na dětech. Mluvím tu o příkrmech, sunarech, plenkách a dalších. Jedná se o nepředstavitelně nákladné položky a stát jenom přihlíží, jak se rodina, jež poskládá sotva dohromady 25 000,- se musí postarat o zdravý a plnohodnotný život dítěte.
Časem, kdy dítě roste, přichází do styku s kroužky, jak těmi sportovními, tak těmi uměleckými. Bohužel rodina, která je ráda, že má střechu nad hlavou, musí dítěti říct: ,,Ne, je to drahý." Víte co je na tom ale nejsmutnější? Tímto přístupem, že dítě nemůže na různé kroužky či kulturní akce, stát zakopáva hluboko pod zem pravý potenciál dítěte. Co když by to byl skvělý a nadaný hudebník? Co když by to byl špičkový sportovec? To se asi nikdy nedozvíme, protože nemáme možnost.

Takže, suma sumárum. Dítě v dnešní době je něco krásného, ale obnáší to spustu ale...

Prarodiče jako hlídací psi

25. března 2018 v 8:59 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Co je vlastně dopis? No, je to jakási věc, která má tu vlastnost patřit určitému majiteli. Tedy, co jeden dopis, to jeden cílový člověk. Myslím, že na tomto faktu se všichni shodneme. Problém ale nastává, když dopis padne do cizích rukou a pravý adresát nemá ani to nejmenší tušení, že mu pošta vůbec někdy něco zaslala.
Bydlím v rodiném domě, kdy má rodina obývá dolní patro a o patro výše je zabidlená má babička s dědou. Je známo, že občas si dvě rozdílné generace nesednou, ale...to až na někdy jindy. Kdybych Vám teď měla vysvětlovat, co se v našem domě někdy děje, tak bych to sepsat do konce roku nestihnula, ale k věci, tedy k dopisu.

Jelikož si něco málo peněz nárazově přividělám malováním, tak lidé mi platící si někdy nezvolí cestu účtu, ale peníze mi pošlou složenkou. Na tom není nic špatného, právě naopak. Pocit hmotné složenky je tisíckrát lepší něž světelkující částka na mobilu. Do lidí vkládám důvěru, takže to, zda mi zaplatí, se dozvím teprve až v ruce držím složenku.
Tentokrát jsem měla očekávat 400,- . Každý den se mrknu po škole do schánky. Nic. Hodiny a dny ubíhaly, až se čas pomalu přehoupl o týden dopředu a.... porát nic.
Přijala jsem krutou realitu, že dotyčný nezaplatil. Má radost z mého obrazu a ze své neposkvrněné peněženky. Byla jsem naivní hloupá husa. Bohužel taková je dnešní doba.
No nic, tuto zkušenost jsem rychle přešla a asi o dva týdny později jsem měla očekávat nové heslo od debetní karty. A opět. Hodiny a dny ubíhaly. Plynuly jako voda v řece, až se řeka vlila do moře - uběhl týden.
Bylo mi to divné, tedy i mým rodičům. Poštu jsme hlídali jako poctivý hlídači, protože přeci se jenom jednalo o důležitý dopis - heslo k bakovnímu účtu. Je pravda, že máme poštovní schránku s mýmy prarodiči společnou, ale vždyť by to nevybrali a zárověň nic neřekli, ne? To přeci nejde, ne?
Povím Vám pravdu, ano, jde to.
O další týden, kdy byl táta už odhodlaný vytočit číslo České spořitelny, zazvonil u nás zvonek. Babička.
,,Ahoj Anetko, tohle asi pro mě nebude, že? Já jsme tam četla totiž své jméno, a..." začala se obhajovat. ,,Vážně? Jako že vážně? Splést si jméno Marie s Anetou? No, nevím, jestli se to píše podobně," pomyslela jsem si a převzala jsem si kupičku papírů a dopisů z jejich rukou.
Bylo tam všechno, složenka s penězi, která už dávno propadla a končně i dopis s heslem debetní karty.
,,Ony ty jména jsou tak podobný, že jsem si myslela , že je to pro mě," hlesla. Víte, mí prarodiče jsou takoví, že po poště jsou jako pořčení a vše je pouze pto ně. Nám nikdo pošu totiž nemůže zasílat. Takové je totiž jejich myšlení.


Milí a vážení, toto byla pouze krátká ukázka z dění života v našem rodiném domku a ukázka krátké charakteristiky našich rodinných vztahů.
Děkuji za pozornost.

Hranatý parazit_pokračování

23. března 2018 v 21:56 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Lidé trpící závislostí na mobilu trpí nesoustředěností a dá se u nich pozorovat známka arogance a povrchnosti, která se projeví například u chování k dospělým. Studenti si myslí, že jim patří svět, že jsou něco víc, když jim tolik lidí na Facebooku píše, a že v životěněčeho dosáhli. Nejsou zvyklí přijímat prohry a kritiku, protože na internetu se prezentují jako ti nejlepší možní jedinci. Ve skutečnosti se může jednat sice o krásná smějící se jablka, ale pod slupkou se skrývá jejich shnilé já. Přehnala jsem to, ale moderní doba a moderní technologie je od základu zkazily.
Osobně nechápu, když někdo pronese, že si se svým kamarádem 5 hodin psal po internetu. O čem ta konverzace mohla tak být? Pochybuji, že se jednalo o něco smysluplného, protože nakonec dospěli k závěru, kdy se bavili o nesmyslných věcech, posílali si nesmyslné obrázky a tím tak trávili volný čas, takže místo toho aby se někde sešli, tak si navzájem vymyli mozek pomocí sociálních sítí.
Člověk byl stvořen k tomu, aby navazoval kontakty, aby hledal svůj smysl života a poznával zákoutí světa, a ne aby seděl doma s mobilem v ruce, nebo jeho myšlenky neustále směřovaly k sociálním sítím.
Jednou mě kamarádka pozvala na večeři a mohu říct, že mě ten večer celkem zarazila, protože při čekání na jídlo si vzala mobil a začala si s někým psát. Já jsem na ní jen tak koukala a mlčela, protože co jsem měla dělat? A o tom to je. Totoje každým hlásánaznámá negativní stránka technologie. Každý s ní může zacházet dle svého vlastního uvážení, protože nikde není psáno, že se má používat mobil k tomu a k tomu. Chytrý mobil byl stvořen z toho důvodu, aby nám v životě pomáhal, usnadňoval života v neposlední řaděabychom mohli šetřit čas v různých ohledech, ale rozhodně nebyl vyroben proto, aby se nás držel jako parazit, jenž neustále zesiluje své pouto se svým hostitelem. Svým způsobem jsou lidé, neustále mající mobil po ruce, novodobí otroci, kteří nedávají svým mozkovým buňkám šanci ukázat, co umí, ale namísto toho je shazují do propasti zapomnění.
Tento problém se však netýká jen mobilu, ale chytré technologie všeobecně. Člověk se teď nad ničím nemusí zbytečněnamáhat a přemýšlet, protože všechno za člověka vyřeší počítat. Lidem z dnešní doby chybí pravé logické myšlení a selský rozum. Pravěkému člověku se nelíbilo hranaté kolo a tak musel vymyslet kulaté. Byl nucen přijít na to, jak vyrobit žárovku a musel porozumět zákonům přírody. Jednoduše řečeno: člověk se snažil všemu porozumět, ale teď? Stačí se podívat na internet a opsat to z něho, jak prosté.
Tím chci říct, že jsem vděčná za to, že nejsem technologií ovlivněna jako mí vrstevníci, protože z doslechu mohu potvrdit, že jedna závislost jde ruku v ruce s další závislostí, což znamená kupříkladu alkohol. Tím, že jsem se na kilometry vzdálila od těchto závislostí, jsem byla zbavena titulu: "normální studentka gymnázia", ale namísto toho jsem požehnána titulem: "Divná holka, co neví jak se bavit." Takto nějak mohu konstatovat názory mých spolužáků, kteří na každého, kdo nesdílí negativní hodnoty studentského života, takto pohlíží.
Lidi závislí na mobilu jako kdyby se snažili plně sžít s mobilem a odstranili ze života své záliby a koníčky, jen aby mohli mít víc času na mobil. Proto dnešní generace nemůže pochopit, nebo těmto lidem nejde na rozum, když někdo v jejich okolí má v životě velké ambice a sny. Pohlíží na onoho člověka s nevýslovnou nechutí, protože tato emoce je nejjednodušší. Oni sami mají strach vyjít s bubliny závislých lidí, protože mají strach se stát jinými a žít si svůj život. Je jednoduší žít život bez odlišností. Je jednodušší napodobovat chování druhých a nepřemýšlet nad otázkou: Jaký život chci žít?
Možná to je pro lidi náročné a nechtějí se touto otázkou zabývat, ale jaký smysl má potom tedy život?...

Hranatý parazit

19. března 2018 v 18:17 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Popravdě je těžké říct, jestli mě novodobá technologie ovlivnila pozitivněči negativně. Osobně mohuříct, že chytré mobily, internet, počítač,či sociální sítě jako je Facebook, jsou mi bez pochyby přínosem. Jedná se o úžasné věci a neuvěřitelné vynálezy, které člověk kdy vymyslel. Upřímně bych si život bez mobilu nemohla představit.
Možná teď nade mnou kroutíte hlavou, protože vyřčená věta z mých úst je první příznak závislosti, ale hned Vás vyvedu z omylu. Díky mobilu si mohu jednoduše ofotit zápisy, které si pak v klidu doma přepíšu, aniž bych musela mít tu zodpovědnost vrátit půjčený sešit, dále mohu sledovat jízdní řád či předpověď počasí. Když někomu potřebuji něco nutněříct, tak vklidu napíšu sms. Zároveň mám po ruce překladač všech světových jazyků, kalkulačku, internetové bankovnictví a někdo může mít i navigaci. Tímto výpiskem vlastností si dnešní mobily plně zaslouží označení"Chytré mobily", ale všechno má vždy háček.
Dle mého názoru dnešní generace zapomíná, co znamená žít opravdový život, co znamená volný čas a jak ho trávit. Nechci všechny odsuzovat, ale stačí se podívat na mou třídu. Nebyl by moment, kdy uvidím oči, jež nezkoumají displej mobilu. O přestávkách, při hodináchči po škole vidím, jak si mí spolužáci ničí krční páteře, jak napínají své oči jen proto, aby někomu ihned odepsali nebo se na sociálních sítích pochlubili se svou novou vyretušovanou fotkou. Nevím, jestli se mám nad touto realitou smát anebo brečet. Možná oboje, protože tyto lidi lituji, ale zároveňjim to přeji, když je to přeci tak baví. Neuvědomují si ale skutečnost, že mrhají tím nejcennějšíma nejdražším co máme,čas. Mnoho lidí považujetrávení volného času s mobilem jako závislost, která je těžce návyková, ale dnešní generace nad tím mávne rukou, protože jak by mohl být mobil návykový, když nejsou vidět žádné následky? U závislostí na alkoholu či drogách jsou následky ihned zjevné, kdežto závislost na mobilnímzařízení je ukrytá do doby, kdy člověk ve třiceti zvedne konečně hlavu od displeje a uvědomí si, že má jednu třetinu svého života odžitou, vysokou školu má za sebou s odřenýma ušima a teď hurá do světa. Tento člověk teprve až v tento moment přijde na fakt, že zmeškal v životě tolik příležitostí a možností jak se vyšvihnout na ty nejlepší příčky ve svém oboru. Namísto toho si však zvolil cestu průměrnosti.
Lidé v mé třídě si ale tuto skutečnost neuvědomují, však proč by měli? Známky nějak dopadnou, rodiče zaplatí vysokou školu a k rodinnému domu taky nějak přijdou přeci. To mi ale připomíná, když jsem se tu zmínila o známkách, že vysvědčenína střední škole je celkem bezcenný papír, na kterém jsou vytištěné náhodné známky. Dle školního řádu je používání mobilních zařízení při hodinách velice, a to velice závažný prohřešek a trestá se napomenutím. Stačí pouze, aby učitel očkem zavadil o světélkující displej mobilu, a vlastníkovi onoho zařízení se píše napomenutí.Člověk by si zprvu pomyslel, že co je dáno ve školním řádě, to je také dodržováno, ale dnešní svět se za tyléta trochu změnil.
"Co je imatrikulace?" táže se paní učitelka češtiny při písemce a v tentýž moment se na mě obrací má spolusedící a pokládá mi stejnou otázku. Já však zakroutím hlavou na nevědění a začnu si hledět své písemky. Po chvíli však periferním viděním zachytím, jak má spolusedící vytahuje mobil a začne "googlit"a po deseti vteřinách si zapisuje správnou odpověď. Ano, takto vypadají písemky na úrovni.
Minulý rok jsme psali pololetní práci z matematiky, jež pojednávala o rovnicích. Učitel v poklidu rozdával papíry a naivně si myslel, že zabránil jakémukoliv opisování, když žáky rozsadil. Pletl se. Jedna žačka, nebudu jmenovat, ihned potom, co se k ní učitel otočil zády, tak vytáhla mobil a začala si fotit rovnice, protože téměř každý ze třídy si stáhnul aplikaci, která po vyfocení rovnice danou rovnici vypočítá, a člověk kromě výsledku obdrží i postup. Řekla jsem pouze 2 události, které se ve třídě odehrály, ale mohu Vám říct, že takto se děje ve všech písemkách a hodinách. Žáci si přeposílají výsledky, odkazy, fotky, a bůh ví co ještě, jen aby dostali jedničku, kterou pak i vlastně dostanou. Víte, co je na tom ale asi nejhorší? Tito žáci si vštěpují do hlavy, že onu známku mají zaslouženou, že to uměli a své znalosti přenesli ve své nejlepší kráse na papír. Jako kdyby si namlouvali něco, co se nestalo. Nejsou si vědomi toho, že podváděli, že hráli nefér a danou látku vůbecneuměli. Z mého pohledu je celkem deprimující snášet onu realitu, kdy vím, že se vlastně mohu snažit sebevíc, ale stále budu mít horší známky než ti, kteří nehnuli ani brvou - známku získali podvodem.
Mohu tedy říct ano, novodobá technologie mě ovlivnila negativně, protože mi sebrala motivaci se učit. Vím, táta mi říká, že si mám hledět svého, protože by se mělo všechno zúčtovat u maturity, ale jaký to má potom smysl doma sedět 4 hodiny nad fyzikou, z které stejně dostanu za čtyři, když oni si pouze pohlídají při písemce displej mobilu a čekajíaž jim někdo přepošle řešení....
(pokračování na příště :D )

Snídaně jako základ dne

18. března 2018 v 8:17 | Aneta Burešová |  Hubnutí
Určitě jste šlyšeli, nebo alespoň o četli, že je prý údajně snídaně nejdůležitější chod dne. Můžu potvrdit , že je to pravda. Pokud si v kuchyni vykouzlíte plnohodnotnou snídani, tak od toho se také bude odvíjet i zbytek dne - jestli budete mít hlat, bude Vás stále honit mlsná a nebo budete prostě unavení a nebo naopak.
Mnoho lidí má tu zkreslenou představu, že nejvíce energetický chod je oběd - hlavní jídlo dne, a energetické hodnoty snídaně by se měly přibližně rovnat večeři. Absolutní blbost.

Doba půstu

Mezi večeří a snídaní existoje tzv. dobá půstu. Ano, mluvím tu o blahodárném spánku. Tělo se během spaní přepne do úsporného režimu, tedy lépe řečeno zažívá stav krátkodobého půstu, protože si je tělo vědomo, že v následujícíh minimálně deseti hodinách nepříjme žádnou energii. A z tohoto důvodu by měla být snídaně vysoce energetická, kdy se její hodnoty přibližují k obědu. Jak já říkám: ,,Ráno se pořádně nadlábnout, a je po problému." :D
Dávejte si ale pozor, energie a energie je někdy poměrně veliký rozdíl. V žádné případě by se Vám pod pojmem "Vysoce energetická snídaně" neměl vybavit kus dortu, nějaká ta sušenka a nebo koupená bábovka. Je pravda, že z těchto věcí dostanete pořádný kus energie, (o škodlivých tucích a látkách tady ani nemluvím) ale energie z těchto věci rychle vyprchá a Vy pak po dvou hodinách budete chodit od místonsti k místnosti a hledat něco na zub.
Snídaně by se tedy měla skládat s potravin, které mají vysoký podíl energie, jež ale není tvořena rafinovaným cukrem, nýbrž polysacharidy, které se pomalu rozkládají a tělu dodávají tak energii postupně.
Ideální potraviny po ránu tedy jsou:
  • Celozrné výrobky (nejlépe žitné)
  • Dále není špatný obyčejný chleba
  • Ovesné vločky (asi to nejlepší, co si můžete dopřát) :D
  • Snídaně dále můžete obohatit o poctivý bílý jogurt + ovoce bohaté na vlákninu (banán, jablko)
Tyto výše vypsané potraviny Vám dodají potřebnou energii a jsou obohacené o další prvky, jako je napříkad vláknina. Myslím, že zhřešíte, pokud si vezmete k snídani rohlík, protože: v obchodě se prodává pod názvem ,,Tukový rohlík" a tudíž název vypovídá o jeho složení. Pokud si ho ale i přesto dopřejete, tak nečekejte žádný znatelný příjem energie, ba naopak. Je známo, že tuk uspává, tělo unavuje a to po ráno opravdu nikdo nepotřebuje.
O konkrétních receptech na ideální snídani, či o přesných složeních potravin budu hovořit v následujících článcích, ale zprvu je si nejdřív potřeba uvědomit základní stavební kameny zdravé snídaně.

! Žádné odříkání !

Nejdůležitější ale je: udělat si čas na snídani. Neodbýt ji, a nebo dokonce si ji odříct. Já osobně vstávám do školy o půl hodiny dřív, jen abych si vklidu udělala snídani a svačinu do školy. Mnoho lidí to kolem mě nechápe, ale je prokázáno, že pravidelná snídaně, která je ale zároveň vyvážená a bohatá na vlákninu, tak vede ke zdravému fungování těla a jen tak mezi námi: pomáhá při nastartování metabolismu u hubnutí.

Chirurg se učí odrecitovat Máj

16. března 2018 v 8:08 | Aneta Burešová |  Český školský systém
Říká se, že škola je základ život, je to základ bytí a je sžitá s naším životem minimálně první třetinu našeho života. Mnoho lidí si představí nejlepšího žáka pod představou brýlatého studenta v ruce držíc vysvědčení se samými jedničkami. Zákaldní škola, ale i střední, nutí žáky, respektivě jim vštěpují do hlavy, že dobré známky jsou klíč k jejich budoucnosti. Bez výborných známek skonči někdě na úřadu práce, ale pokud budou mít v třetím ročníku střední školy samé výborně, tak jim to zajistí nejlepší budoucnost. České školství je nastavené tak, že není podstatné, jaký dítě má potenciál, není důležité, zda vyniká v konkrétním oboru a má nějaké zájmy, ale nejdůležitější je fakt, že dítě umí všech deset předmětů na jedničku, ale často průměrne.

Uvedu příklad: Dítě se zajímá o biologii a sní o budoucnosti špičkového chirurga. Je tu zcela jasné, že onen člověk má vysoké ambice, ale musí je trochu upravit. Místo toho, aby studoval anatomii člověka nebo stavbu buňky, tak místo toho si vezme sešit dějepisu a učí se panovníky Přemyslovců jako nějakou básničku.

Odříkat něco, co druhý vymyslel


České školství neusměrňuje dítě k tomu, v čem bude vynikat, ale namísto toho podkopává jeho potenciál a snaží se ho uvét na cestu poslušnosti, což znamená být jako všichni ostatní - průměrný, protože stát tyto lidi potřebuje. Potřebuje poslušné ovečky, jež budou sice okrajově vědět vše, na co se zeptáte, ale ve svém oboru budou stejni jako ostatní. Nebudou se ničím lišit, protože jim k tomu nebyla dána příležitost. Nejsmutnější na tom ale asi je, že tento fakt, přivedení na cestičku poslušnosti, dávají nepřetržitě na zlatem podnose vyučující dětem, kdy jim zapírají pravdu o skutečném smyslu učení.

Učitelé vštěpují dítěti do hlavy, že jejich předmět je ten top, je nejdůležitější, a pokud nebude ovládat dosazování na čtverec či nebude umět pužívat diskriminant, tak pro něj život skončil a může si rovnou podat přihlášku na popeláře.
Vím, přeháním, ale ono to tak opravdu je. Učitelé si to neuvědomjí, ale dítě zahlcují neskutečným stresem, kdy dítě ztrácí ambice do svého budoucího života, zapomene pomalu na své vysněné povolání, ale namísto toho se bude soustředit jen a jen na současné studium a bude se snažit obsáhnout veškeré učivo, které je mu předkládáno. Není podstatné, zda učivo ovládá do hloubkuu, jestli mu rozumí na nadprůměrné úrovni, důležitě je nýbrž skutečnost, že dokáže odrecitovat Máj od začátku či od konce a tímto, Vážení čtenáři, se projevuje známka nadprůměrné inteligence - odříkat něco, co druhý vymyslel.

Na útěku

14. března 2018 v 8:57 | Aneta Burešová |  Wattpad
Věřím, že se mezi Vámi najde nespočet milovníků fantasy - románů, protože já upřímně jsem jimi přímo posedlá :D proto jsem se rozhodla o napsání jednoho příběhu, jenž je založen na motivu zoufalství mladé elfky, jež ztratila v jeden den vše. Je nucena postavit se na vlastní nohy, jinak ji čeká nic jiného než smrt a žal. Do cesty se jí však přilete syn krále, kterého zprvu proklíná a má tisíc a jednu chuť ho zabít. Časem se však umoudří, a... to už Vám nebudu prozrazovat :D Stručně řečeno: Elfka, Ernesen se pokusí o nemožné - o očistění svého rodu od pomluv a tyranije.
Pokud se Vám příběh bude líbít, budu ráda :) Popřípadě můžete chrlit nápady jak byste se představovali pokračování. Sama mám už jistou představu, ale ráda se budu inspirovat :)


Stín revoluce

14. března 2018 v 8:45 | Aneta Burešová |  Wattpad
Stručně řečeno: pokud milujte stejně tak jako já povídky na motivy assassínů, tak je tento příběh pro Vás jak dělaný. Vše je zasazené do samotné francouzské revoluce, která silně poznamená jednoho námi známého assassína - Arna Doriana. Jehož osud se zaplete s osudem jedné dívky, která žije na samém dně společnosti a žije ze dne na den.
Budu ráda, když mi napíšete do komentářích Váš názor na příběh, každopádně budu pouze ráda a vděčná za to, když se Vám příběh alespoň trochu bude líbit :)


Síla gravitace

14. března 2018 v 8:30 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Myslím, že každý bude souhlasit, když prohlásím, že v našich pamětích se ukotvní jak ty dobré, tak ale i ty špatné vzpomínky. Pak tu ale exituje typ vzpomínek, který je tak něco mezi - ani dobrá a ani špatná vzpomínka. Říkejme ji neutrální vzpomínka s trochou humoru, sarkasmu, neštěstím a špetkou trapnosti. Budu Vám vyprávět jednu zajímavou vzpomínku, při které, když se to stalo, jsem se chtěla propadnot hluboko do země, a popravdě jsem nebyla od toho daleko.
Vše se odehrálo jednoho roku 21. století a to konkrétně v létě. Po škole jsem se neochotně vydala do hudebky. Na nebi nebyl vidět ani jeden mráček, teploměr ukazoval přijemných 25 letních stupňů a vzduchem se šířila vůně vanilkové zmrzliny, prostě léto jak má být.
Na sobě nosíc krajkovou sukni barvy černé ladící k světle bžovému tílku a balerínkám sněhově bílé barvy jsem otevřela mohutné dveře základní umělecké školy (prostě ZUŠky :D ) a s výrazem polomrtvého a unuděného člověk jsem dál pokračovala malou chodbou.
Mou mysl začaly parazitovat hlasy a věty typu: ,,To si zase necivičila, co? Tak to nečekej na vysvědčení jedničku..... Ses na to vybodla, co?...Nějak to flákáš, ne?" slova mé učitelky. Ano, vyflákla jsem se na to, ale přiznejme si to, kdo se plně soustředí na školu a další povinnosti dva týdny před prázdninami? No nic, to jsem trochu odbočila od vzopmínky.
Jakmile jsem vyšla tři namahavé schody do další větši chodby, ocitla jsem se v halvním sále, jehož stěny byly olemovány konzertními židlemy, jelikož ona místnost sloužila jako sál pro žákovské vystouppení, které mimochodem z celého srdce nesnáším. Jediné, co se mi na sálu s vysokým stropem líbilo, byl monumentální černý klavír, jenž byl zasazený ve výklenku hned po vchodu do sálu.
V tu chvíli, kdy má maličkost stála vedle klavíru, jsem se ale zarazila - jako kdybych narazila hlavou do zdi. Ano, takový šok mě pohltil. Zjistila jsem, že klavír nebyl jediný, kdo se mi v oné místnosti k smrti líbil. Úplně na druhém konci sálu seděl jistý chlapec, jenž si plně zasloužilk mou pozornost. Polkla jsem. "Zatím si tě nevšiml, to je zcela v pořádku, nepanikař a chovej se přirozeně." pokládala mi mysl ruku na rameno a začala mě utěšovat. Možná jsem se v ten moment ušklíbla, protože pan dotyčný seděl přímo vedle dveří, kterými jsem nucena projít abych se dostala do své třídy. Zhluoka jsem se nadechla a vydala jsem se směrem k němu. Očima jsem se vpíjela do jeho kaštanových neupravených vlasů, jež nebyly zcela rovné, ale místy jako kdyby tvořily nepatrné lokny a jeho oříškové oči četly jakousi knihu, ano, vypadal neuvěřitelně soustředěně, zamyšleně a se zdravou mírou inteligence. Prostě dokonalost, nic víc k tomu snad nemusím dodávat.
Každý krok vepřd jsem pečlivě volila a vybírala. Snžila jsem se vypadat inteligentě, a....no prostě jsem prokázala snahu o normální vystupování na úrovni. Už jsme byla tři metry od něj a... nic. Nezaregistroval mě, nezvedl oči od knihy, prostě nic. Možná mě ovanul pocit zoufaltví, ale ...ten to pocit vystřídalo vzápětí něco jiného.
Pocítila jsem sílu a moc gravitace. Byla jsem obdarována prudkým střetem mých kolen a loktů s nalakovanou podlahou. Ano, na rovné, čisté, nekluzké a dokonalé dřevěné podlaze jsem nějakým způspbem zakopla v balerínkách bez podpatku. Dozajista jsem na zemi vypadala jako ten nejneschopnější tuleň, co se snažil o inteligentní chůzi. Chápete dobře, tuleni neumějí chodit. Jinak řečeno: Dva metry před ním jsme se rozplácla na zemi jako kdyby nějaký lupič banky zakřičel: ,,K zemi!"
No, máto ale i svá pozitiva. Upoutala jsem tím jeho pozornost, své oči odtrhl a od textu a místo toho je přesměroval na mě.
Cítila jsem jak měním barvu jako nějaký chameleon - červenala jsem se. ,,Tys to tedy dotáhla do konce," zazubila se nade mnou mysl.
Nechtěla jsem na chlapce pohlédnout, proto jsem prudce vstala a s výrazem jako že se nic nestalo , který jen obtížně skrýval mou nervozitu, jsem se rychle odebrala do třídy.
Tesně před tím jsem ale periferním viděním zaregistrovala jeho úsmvěv a milý záblesk v očích. Nejdenalo se o typycký výsměch či posměch, ale bylo něco, co neumím popsat.
Takže takto nějak podle mě vypadá vzpomínka s motivem: vždy za něčem špatným, se skrývá slabý záblesk světla.