Prarodiče jako hlídací psi

25. března 2018 v 8:59 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Co je vlastně dopis? No, je to jakási věc, která má tu vlastnost patřit určitému majiteli. Tedy, co jeden dopis, to jeden cílový člověk. Myslím, že na tomto faktu se všichni shodneme. Problém ale nastává, když dopis padne do cizích rukou a pravý adresát nemá ani to nejmenší tušení, že mu pošta vůbec někdy něco zaslala.
Bydlím v rodiném domě, kdy má rodina obývá dolní patro a o patro výše je zabidlená má babička s dědou. Je známo, že občas si dvě rozdílné generace nesednou, ale...to až na někdy jindy. Kdybych Vám teď měla vysvětlovat, co se v našem domě někdy děje, tak bych to sepsat do konce roku nestihnula, ale k věci, tedy k dopisu.

Jelikož si něco málo peněz nárazově přividělám malováním, tak lidé mi platící si někdy nezvolí cestu účtu, ale peníze mi pošlou složenkou. Na tom není nic špatného, právě naopak. Pocit hmotné složenky je tisíckrát lepší něž světelkující částka na mobilu. Do lidí vkládám důvěru, takže to, zda mi zaplatí, se dozvím teprve až v ruce držím složenku.
Tentokrát jsem měla očekávat 400,- . Každý den se mrknu po škole do schánky. Nic. Hodiny a dny ubíhaly, až se čas pomalu přehoupl o týden dopředu a.... porát nic.
Přijala jsem krutou realitu, že dotyčný nezaplatil. Má radost z mého obrazu a ze své neposkvrněné peněženky. Byla jsem naivní hloupá husa. Bohužel taková je dnešní doba.
No nic, tuto zkušenost jsem rychle přešla a asi o dva týdny později jsem měla očekávat nové heslo od debetní karty. A opět. Hodiny a dny ubíhaly. Plynuly jako voda v řece, až se řeka vlila do moře - uběhl týden.
Bylo mi to divné, tedy i mým rodičům. Poštu jsme hlídali jako poctivý hlídači, protože přeci se jenom jednalo o důležitý dopis - heslo k bakovnímu účtu. Je pravda, že máme poštovní schránku s mýmy prarodiči společnou, ale vždyť by to nevybrali a zárověň nic neřekli, ne? To přeci nejde, ne?
Povím Vám pravdu, ano, jde to.
O další týden, kdy byl táta už odhodlaný vytočit číslo České spořitelny, zazvonil u nás zvonek. Babička.
,,Ahoj Anetko, tohle asi pro mě nebude, že? Já jsme tam četla totiž své jméno, a..." začala se obhajovat. ,,Vážně? Jako že vážně? Splést si jméno Marie s Anetou? No, nevím, jestli se to píše podobně," pomyslela jsem si a převzala jsem si kupičku papírů a dopisů z jejich rukou.
Bylo tam všechno, složenka s penězi, která už dávno propadla a končně i dopis s heslem debetní karty.
,,Ony ty jména jsou tak podobný, že jsem si myslela , že je to pro mě," hlesla. Víte, mí prarodiče jsou takoví, že po poště jsou jako pořčení a vše je pouze pto ně. Nám nikdo pošu totiž nemůže zasílat. Takové je totiž jejich myšlení.


Milí a vážení, toto byla pouze krátká ukázka z dění života v našem rodiném domku a ukázka krátké charakteristiky našich rodinných vztahů.
Děkuji za pozornost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 25. března 2018 v 12:25 | Reagovat

Asi byste si měli udělat svou vlastní schránku, protože nevěřím že to babička udělala omylem...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama