Síla gravitace

14. března 2018 v 8:30 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Myslím, že každý bude souhlasit, když prohlásím, že v našich pamětích se ukotvní jak ty dobré, tak ale i ty špatné vzpomínky. Pak tu ale exituje typ vzpomínek, který je tak něco mezi - ani dobrá a ani špatná vzpomínka. Říkejme ji neutrální vzpomínka s trochou humoru, sarkasmu, neštěstím a špetkou trapnosti. Budu Vám vyprávět jednu zajímavou vzpomínku, při které, když se to stalo, jsem se chtěla propadnot hluboko do země, a popravdě jsem nebyla od toho daleko.
Vše se odehrálo jednoho roku 21. století a to konkrétně v létě. Po škole jsem se neochotně vydala do hudebky. Na nebi nebyl vidět ani jeden mráček, teploměr ukazoval přijemných 25 letních stupňů a vzduchem se šířila vůně vanilkové zmrzliny, prostě léto jak má být.
Na sobě nosíc krajkovou sukni barvy černé ladící k světle bžovému tílku a balerínkám sněhově bílé barvy jsem otevřela mohutné dveře základní umělecké školy (prostě ZUŠky :D ) a s výrazem polomrtvého a unuděného člověk jsem dál pokračovala malou chodbou.
Mou mysl začaly parazitovat hlasy a věty typu: ,,To si zase necivičila, co? Tak to nečekej na vysvědčení jedničku..... Ses na to vybodla, co?...Nějak to flákáš, ne?" slova mé učitelky. Ano, vyflákla jsem se na to, ale přiznejme si to, kdo se plně soustředí na školu a další povinnosti dva týdny před prázdninami? No nic, to jsem trochu odbočila od vzopmínky.
Jakmile jsem vyšla tři namahavé schody do další větši chodby, ocitla jsem se v halvním sále, jehož stěny byly olemovány konzertními židlemy, jelikož ona místnost sloužila jako sál pro žákovské vystouppení, které mimochodem z celého srdce nesnáším. Jediné, co se mi na sálu s vysokým stropem líbilo, byl monumentální černý klavír, jenž byl zasazený ve výklenku hned po vchodu do sálu.
V tu chvíli, kdy má maličkost stála vedle klavíru, jsem se ale zarazila - jako kdybych narazila hlavou do zdi. Ano, takový šok mě pohltil. Zjistila jsem, že klavír nebyl jediný, kdo se mi v oné místnosti k smrti líbil. Úplně na druhém konci sálu seděl jistý chlapec, jenž si plně zasloužilk mou pozornost. Polkla jsem. "Zatím si tě nevšiml, to je zcela v pořádku, nepanikař a chovej se přirozeně." pokládala mi mysl ruku na rameno a začala mě utěšovat. Možná jsem se v ten moment ušklíbla, protože pan dotyčný seděl přímo vedle dveří, kterými jsem nucena projít abych se dostala do své třídy. Zhluoka jsem se nadechla a vydala jsem se směrem k němu. Očima jsem se vpíjela do jeho kaštanových neupravených vlasů, jež nebyly zcela rovné, ale místy jako kdyby tvořily nepatrné lokny a jeho oříškové oči četly jakousi knihu, ano, vypadal neuvěřitelně soustředěně, zamyšleně a se zdravou mírou inteligence. Prostě dokonalost, nic víc k tomu snad nemusím dodávat.
Každý krok vepřd jsem pečlivě volila a vybírala. Snžila jsem se vypadat inteligentě, a....no prostě jsem prokázala snahu o normální vystupování na úrovni. Už jsme byla tři metry od něj a... nic. Nezaregistroval mě, nezvedl oči od knihy, prostě nic. Možná mě ovanul pocit zoufaltví, ale ...ten to pocit vystřídalo vzápětí něco jiného.
Pocítila jsem sílu a moc gravitace. Byla jsem obdarována prudkým střetem mých kolen a loktů s nalakovanou podlahou. Ano, na rovné, čisté, nekluzké a dokonalé dřevěné podlaze jsem nějakým způspbem zakopla v balerínkách bez podpatku. Dozajista jsem na zemi vypadala jako ten nejneschopnější tuleň, co se snažil o inteligentní chůzi. Chápete dobře, tuleni neumějí chodit. Jinak řečeno: Dva metry před ním jsme se rozplácla na zemi jako kdyby nějaký lupič banky zakřičel: ,,K zemi!"
No, máto ale i svá pozitiva. Upoutala jsem tím jeho pozornost, své oči odtrhl a od textu a místo toho je přesměroval na mě.
Cítila jsem jak měním barvu jako nějaký chameleon - červenala jsem se. ,,Tys to tedy dotáhla do konce," zazubila se nade mnou mysl.
Nechtěla jsem na chlapce pohlédnout, proto jsem prudce vstala a s výrazem jako že se nic nestalo , který jen obtížně skrýval mou nervozitu, jsem se rychle odebrala do třídy.
Tesně před tím jsem ale periferním viděním zaregistrovala jeho úsmvěv a milý záblesk v očích. Nejdenalo se o typycký výsměch či posměch, ale bylo něco, co neumím popsat.
Takže takto nějak podle mě vypadá vzpomínka s motivem: vždy za něčem špatným, se skrývá slabý záblesk světla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama