Duben 2018

Koktejl na zadlužení_základní kámen exekuce

29. dubna 2018 v 9:14 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
,,Co mi můžou zabavit? Co když dneska příjdou? Jaký budou?..a...."

Jedná se pouze o malý výpisek otázek, které si pokládají lidé, na jejichž hlavy je vypsána exekuce. Číslo, jež vypovídá o počtu zadlužených lidí v naší zemi, je děsivé a každým dnem narůstá.
Najdou se i samozřejmě tací, kteří jsou, jak se říká "čistí" - nemají exekuce. Tito lidé si avšak často mylně myslí a žijí názorem, že ten, kdo se zadluží, se zadlužil svou vlastní vinou, může si za to sám, neumí hospodařit s penězi a v neposlední řádě má člověk neposkvrněný exekucí zkreslenou předsavu o pojmu exekuce a jak vlastně probíhá.
Možná je hloupé říct, že,...ano, je mi 17 let a vím, jak probíhá exekuce, sama jsem ji zažila a vím, jak se poctivě zadlužit nebo jak pro ní bojovat, respektive jak bojovat proti exekutorům.
Nebudu chodit okolo horké kaše a vyložím karty na stůl - mí rodiče jsou zadlužení a ze dne na den žijeme s vědomím, že mohou kdykoliv přijet a vzít, co je naše, nebo nám vyluksovat na místě peněženky. Proč to tady říkám? Prosté, chci převést zkreslenou představu exekuce a všech věcí, které se jí týkají na pravou míru.

Říká se, že stát má tu tendeci pomoc lidem od dluhů a eliminovat je. Já jsem ale zcea jiného názoru. Můj táta se asi před dvaceti lety rozhodl podnikat v oboru truhlařiny a tesařiny. Školu měl úspěšně vystudovanou, prostory pro budoucí dílnu by také byly, ale... chybělo ji jen zařídit a koupit stroje. Úspory našetřené při studiu a peníze jeho rodičů zcela nestačily na pokrytí veškerých nákladů a tak nezbývalo nic jiného, než si půjčit. Žádná banka neumožňovala půjčení potřebné částky a protože: ,,Nemáte daňové přiznání za posledné dva roky," byla často slýchaná věta od úředníků. Z toho vyplynulo, že pokud se chcete vydat na cestu podnikání a budete začínat od samého základního kamene stavět svou firmičku či podnik, tak musíte předložit daňové přiznání z minula. Není to trochu na hlavu? Jak tedy můžete začít podnikat, když nemáte žádné daňové přiznání, protože ho mít ani nemůžete? Opět jednoduché. Půjčit si od různých bank, ale znatelně menší částky, jež dají dohromady částku požadovanou. Jak selský rozum napovídá, tak úroky a další poplatky tím budou výrazně vyšší, než kdyby se peníze půjčily na jednom místě.

No nic, peníze by byly a co teď? Položení základního kamene...


Nic těžkého pro mého tátu. Kvete poctivostí, tudíž chtěl mít vše podložené, vše tak jak má být podle norem a zákonů. Odsávání, prvky bezpečnosti, stroje, sociální zařízení pro pracující a všerůzné bezpečnostní cedule. Vše měl tak, jak mělo být. Pouze státním úředníkům se stále něco nelíbilo. ,,Na tomhle radiátoru není mřížka,..na odsávání nemůžou být umělé příchyty, ale kovové,....tady chybí to,...a tady zase tohle....." další nesmyslné výmysly.

V neposlední řadě táta narazil na ne moc pocitvé zaměstnance - dejme tomu že: pracovali a nepracovali, nejednali fér, chovali se jako hulváti a tátu chtěli vyždímat z peněz stejně tak jako státní úředníci.
Tento koktejl faktorů nabíral na objemu, až nakonec táta nestíhal platit splátky, protože si opět párkát musel půjčit peníze za účelem odstranění "nedostatků", které viděly úřady.
Jako třešnička na dortu byl fakt, že jeho táta, takže můj děda, mu kradl dříví, chtěl po něm peníze, respektive výplatu za nicnedělání. Smutné, nemyslíte? Vlastní otec místo aby pomohl synovi v podnikání, tak ho chce houběj a hlouběji zatáhnout do hlubin dluhů a problémů....

Koktejl byl hotový a poštou tátovi přišla obálka s první exekucí...

Noční můra na schodech pod pergolou

28. dubna 2018 v 19:22 | Aneta Burešová |  Příhody
Nechtěně i chtěně jsem se ocitla v nevýchodné situaci. Nemohla jsem se pohnout z místa. Deset párů očí mě sledovalo, studovalo a hlídalo, ale zároveň o mě nejevilo žádný zájem. Mě vytěkané oči studovaly okolí - hledaly okamžik momentu, kdy se mi může naskytnout volnost, kterou musím pevně uchopit do rukou.

Nečekaná návštěva příbuzných. Má noční můra. Mé chmury a zlé myšlenky.

Dnes bylo venku převelice hezky. Seděla jsem na schodech vedoucích ke hlavním dveřím. Pod pergolou se rozprostíralo prostranctví, na jehož ploše se nacházelo asi 10 osob - babička, tety, strýcové a v neposlední řade jedna setřenice, mí rodiče a sourozenci.

,,To tam máte jabloň?" tázal se se zájem strejda - Vašek. ,,No, přesně tak, a za ní je ještě bluma," odvětila mamka. Myslím, že asi chápete, kam tím asi tak mířím. Naše rodina nemá zrovna nejlákavější a nejpřátelštější vztahy se vzdálenou rodinou ze strany mé mamky. Před půl rokem ukázaly svou shnilou část sebe - děda umřel a nastalo dědictví. Jednoduše řečeno - jakmile jde o peníze, ukáže se pravá povaha lidí. No nic, to jsem trochu odbočila.

,,Mám jít? Nemám jít?" lámala jsem si hlavu. Celou hodinu jsem seděla na schodech. Nohy zaujímaly krkolomnou pozici - mé břicho a záda začaly zkuhrat onou pozicí. Bylo hloupé odejít, ale na druhou stranu bylo hloupé zůstat. Pouze jsem mlčky seděla a poslouchala občasné tlachání, jehož obsah mě vždy nevýslovně pobavil. Ve vzduchu se nesla napjatá atmosféra a každý si každého měřil jako kdyby se jednalo o podezřelého zloděje. Sestřenka sedící na dřevěné truhle okusovala nehty, jež následně konzumovala. Strejda vyprávěl jak u nich soused pokácel jabloň. Teta sedící vedle něj se chytala za hlvau, kdy se lokty opírala o stehna - měla snad bolest hlavy či kocovinu? Ne, neměla, pouze se s námi nechtěla bavit a myslela si o nás samé "růžové" věci. A babička? Ta seděla vedle sestřenky - šlechtíc si své nehty, na venkovní židli a koukala se do "blba". Pouze má mamka sedící na dětské malé dřevěné stoličce zachraňovala situaci a nadhazovala různá témata, která by měla odlehčit situaci, ale marně.
Po hodině a deseti minutách ke mně avšak někdo promluvil: ,,To sis obarvila vlasy na tmavo?" utrousila se slova z úst tety simulující bolest hlavy. ,,Ne, proč?" pozvedla jsme obočí v nechápavost. ,,To je má tak ulízaný," prohlásil táta. Ano, byla to pravda. Měla jsem je mastné, nemyté a sepnuté, ale co jsem s nimi tak mohla dělat, když jsem se jejich návštěvu dozvěděla hodinu před příjezdem? Možná tak sepnout, což jsem také udělala.
Bylo mi trapné odejít, ukázat tak tím nezájem nezájmu, který mi věnují. Ukázala bych tím tak své neslušné chování, ale za cenu volnosti.

Já osobně se považuji za celkem zdvořilého člověka, ale po hodině a půl mlčení v krkolomné pozici a jediné pronesené větě příbuzných k mé osobě - a to ke všemu se věta, respektive narážka týkala mých vlasů - jsem vstala, zamotala se mi hlava, podlomila se kolena, ale i přes tuto dezorientaci jsem za sebou zavřela úspěšně vchodové dveře a oddechla jsem si. Návštěva zažehnána...

Nemáš jedničky? Tvá budoucnost je v troskách

25. dubna 2018 v 21:02 | Aneta Burešová |  Český školský systém
Upřímně abych řekla pravdu, tak momentálně mě tíží otázka: ,,Co si dám k večeři? housku se šunkou a nebo s pomazánkovým máslem?" to jsem trochu odbočila, ale teď k věci.

V mém věku, tedy v 17 letech a za předpokladu, že člověk studuje gymnázium či jinou střední školu, si člověk celkem často pokládá otázku typu: ,,Čím chci být?" Je vtipně, že otázka se pyšní třemi slovy, ale ve skutečnosti rozhoduje o celém životě jedince. V naší společnosti existuje nekonečné množství možností, čím se stát, jaký post zastávat - úředník, pokladník, řidič, kadeřník,doktor, spisovatel, knihovnk,...a...však to znáte. Je téměř nemožné se rozhodnout v 17 letech ve smyslu: ,,Ano, budu chirurg v téhlé nemocnici a na tomhle oddělení." Samozřejmě existují takoví jedinci, znám je, ale přeci se jedná pouze o pár osob z tisíce studentů.
Proč to tak ale je? Musí být přeci někde důvod, proč děti neví, na jakou školu chtějí, ne? Ano, existuje takový důvod, ale posuďte sami, zda se s ním budete ztotožňovat....
Časem mého studia na gymnáziu jsem si všimla, že učitelé žáky nikam nesměřují, tedy ano, k maturitě a to, co student bude podnikat potom, je škole celkem jedno, hlavně že složil maturitu a škola má tím dobrou pověst. No dobře, možná někdo namítne, že je to věc studenta a učitelé nemusí do jeho volby nijak zasahovat, souhladím, kus pravdy na tom je. Problém ale vězí v tom, že učitelé, alespoň ti na mém gymnáziu vyzdvihují pouze svůj předmět nade všechny další, studentovi je vsugerováváno postupem času, že jakmile neumí vyčíslít rovnici vzniku kyseliny křemičité, tak je jeho budoucnost v troskách. Žák tomtuto faktu uvěří a začne se snažit o obsáhnutí všech předmětů, tedy bude se snažit všude o výborné. Žak bude mít hlavu jen a pouze v učení, nebude se zaobírat svou budoucností, ale bude žít od písemky k písemce, od známky k známce. Bude věřit lži, že jakmile bude mít ze všech předmětů jedničky, tak bude mít zajištěnou budoucnost, i když vlastně nemá sebemenší tušení, na jakou vysokou školu půjde. Jednoduše řečeno: člověk, respektive student nemá čas a volnost se vklidu zamyslet, jakým směrem bude vést svou budoucnost.
Sama jsem si tak myslela, dobré, tedy výborné známky byly pro mne priorita číslo jedna, ale po čase jsem zjistila, že vlastně nevím, kam chci jít na školu, a jaké povolání chci zastávat.

A jak jste na tom vy? Jsou všude opravdu takoví učitelé jako u nás na gymnáziu?

,,Líbím se sama sobě?"

23. dubna 2018 v 18:23 | Aneta Burešová |  Hubnutí
Nejdlůležitější otázka? Hmm,..napadá mě tisíce otázek a kterou vyberu? Nevím, ale šáhnu do své mysli - pomyslného klobouku - a poslepu vyberu jeden zmuchlaný lístek plující mezi dalšími dvaceti. Konečky prstů rozložím papírek a čtu: ,,Líbím se sama sobě?"

Otázka vypadá jednoduše, skromně, banálně a člověka by na první pohled ani v nejmenším nenapadlo, že tato otázka, respektive odpověd na ni, vede k nespokojenosti, sebepoškozování, anorexii, poruchy příjmu potravy a v krajních případech může vést i k smrti. Možná jsem to s tou smrtí trochu přehnala, přiznávám, ale i takové případy tu existují.

Mnoho dívek, žen a osob něžného pohlaví je často nespokojeno se svou postavou. Uvádí se, že pouze dvě dívky z deseti jsou spokojeny s tím, jak vypadjí. Myslím, že tyto dvě dívky nemají problém podat odpověď na tuto otázku, ale co těch zbylých osm? Uvedu příklad...


Dívka ve věku 16 let se doma postaví před zrcadlo. Stojí před ním pouze ve spodním prádle a očima zkoumá své ženské křivky. Budeme brát v potaz, že dívka je 170 cm vysoká a její hmotnost by mohla být kolem 70 kg. Zkroušenýma očima se prohlíží od hlavy až po paty a pro efekt nevědomky vyšpulí břicho. Následně se postaví k zrcadlu bokem a začne se zkoumat z profilu. Mezi prsty uchopí nepatrnou vrstvu podkožního tuku a zmáčkne ho až málem vyjekne bolestí. Jakmile sevření uvolní, trochu se napřímí a podívá se sobě do očí, před kterýma se promítne pohled na své spolužačky, jež nosí tričko velikosti S, džíny velikosti 36, kdy není žádný rozdíl mezi lýtkem a stehnem. Dívka si však nepoloží otázku, zda se líbí sama sobě, ale v její mysli zakotví myšlenka: Nevypadám jako oni,...


A toto je špatně. Upřímně, také jsem tak podnikala, držela jsem diety, radikálně sportovala, a snažila se prostě "kila" dát co nejvíc dolů, ať to stojí, co to stojí. Výsledky se po roce dostavily a to v podobě zdravotních komplikací. Teprve až potom jsem si položila otázku: Mám se ráda? Líbím se sama sobě? Budu opravdu se sebou spokojená, když budu vypdat jako splužačky? Ne, nebudu.
Pro ty slečny, které čtou tento článek a snaží se zhubnout, nejsou se sebou spokojeny, či se považují za ošklivé, protože nevypadají jako Iveta z Luční ulice, tu mám jednu radu: stoupněte si před zrcadlo a řeknete, co se Vám na sobě líbí. Co je na Vás jedinečné nebo popřípadě, kde máte nedostatky, ale tím nedostatkem nemyslím fakt, že si řeknete: ,,Jsem celá jedna velká chyba," Hloupost. Mám na mysli ale skutečnost, že se Vám třeba nelíbí vnitřní stehna, takže se budete snažit odbourat vnitřní věčně "plápolající" vnitřní stehne (Věřtě, mluvím ze své zkušenosti :D) ale rozhodně se nesnažte o napodobení druhých.
Ten, kdo se snaží napodobit druhý, tak se sebou nebude nikdy spokojen, stále bude hledat nedostatky a chyby na sobě, ale pokud se budete mít rádi, budete pyšní na svou postavu, nebudete se za ni stydět, tak věřte, že budete tisíckrát štastnější, než ten, kdo půlku svého životá strávil pozorováním druhých a následným jejich napodobováním.

Takže, ještě jednou...

,,Líbím se sama sobě?"

45 minut v pěti minutách? Ano, jde to

21. dubna 2018 v 7:31 | Aneta Burešová |  Příhody
Sylšela jsem a četla, že meditování je celkem dobrá věc. Nikdy jsem nechápala její smysl, protože co tím tak mohu získat? Zprvu jsem si myslela, že tato aktivita člověka může přinést nanejvýš tak klid a pohodu, ale bylo dokoázáno, že jedinec denně alespoň dvacet minut provádějící meditaci, má odolnější organismus a jeho imunita se výrazně zvýší. Člověk je vyrovnanější, bez stresu a pohlíží na svět optimističtěji.
Jak se říká, když neskusíš, tak nevíš. Byla jsem celkem zvědavá, jestli bude mít meditace nějaký účiněk a z tohoto důvodu jsem byla odhodlaná ji podstoupit. Na interneut jsem nacházela nespočet druhů meditace, ale jelikož to měla být má premiéra, tak jsem se rozhodla pro něco jednoduššího, no dobře, rozhodla jsem se pro něco opravu primitivního. Instrukce byly zcela jasné: Sednout si do tureckého sedu, zhluboka dýchat, zavřít oči, přiložit s konečky prstů na kolena a v duchu si pro sebe pomalu počítat :

jedna,... dva,... tři...jedna...dva...

,,Si budu připadat jak debil," pomyslela jsem si a už jsem zaujímala doma v pokoji pod pianem turecký sed. V mém koutku duše jsem tušila, že se bude jednat asi o nejnudnější věc mého života, ale zajímovost mě k tomu donutila abych si před sebe položila mobil, kdy budu stopovat délku meditace.
Stopky se rozeběhly. Čas začal plynout nerušeně kupředu stejně tak jako voda v potoce.
Oční víčka klesla dolů a ocitla jsem se v nicotě. Jediné, co mě obklopovalo, byla tma - nekonečná černá pustina, a tři čásla - jedna, dva, tři.
Jediné, na co jsem při meditaci mohla myslet, byly ona čísla. Zdá se to být lehké, ale opak je klam. Jen ztěží jsem se držela na cestě čísel, stačilo pouze malé vyrušení a mé myšlenky se začaly klouzat po skluzavce k jiné myšlence. Byl to nelehký úkol, ale má vůle se jen tak nenechala zlomit.
Nevím jak to popstat slovy, ale v určité momenty jsem cítila divné odtržení od těla. Ano, zní to komicky a možná si ťukáte na hlavu. Nezlobím se na Vás, ale když se na to zpětně dívám, tak to také nechápu, ale mohu říct, že se jednalo o přijemný pocit - pocit volna, lehkosti, bezstaroti, uvolnění, klidu, pohody, vyrovnanost, ale současně jsem vstřebávala náznak enerige a síly.
Nic nemůže trvat věčně, a tak jsem se po nějaké době rozhodla, že můj první pokus o meditování ukončím.
Rozvážně jsem pozvedla víčka a první, co jsem vstřebala, byl pocit vyrovnanosti. Nevyprchal hned, ale držel se mě jako klíště. Odhadovala jsem, že jsem meditací mohla strávit přibližně 5 minut.
Avšak po spatření displeje mobilu mi trochu ztuhla krev žilách.

45 minut 13 vteřin....


Něvěřila jsem svým očím a upřímně, stále tomu neohu uvěřit. Tento fakt mě utvrdil, že meditování má něco do sebe, je to něco neobyčejného a zvláštního. To, aby člověk byl uvolněný, bez starostí a povynností, nepotřebuje k tomu drahé lázně či masaže, ale postačí pouze čas a chvilka trpělivosti, kterou vynaloží člověk k tomu aby se oprostil od mysli a putoval nekonečnou nicotou a prázdnotou. Zní to trochu pochmurně, ale jak se říká, kde musí být tma, tam musí být i světlo, je jedno jak je silné, ale podstatné je, že je součástí tmy. Existuje...

Krása jako "shnilé jablko"

18. dubna 2018 v 17:12 | Aneta Burešová |  Hubnutí
Myslím, že se dozajista shodneme na faktu, že každý touží po dokonalé postavě - postavě boha, jež je stvořena pro promenádvu v plavkách. My dívky, ženy či slečny toužímě po útlém štíhlém pasu, dlouhých štíhlých nohách, vypracovaných hýždí, objemným poprsí a napříkldad mnoho dívek touží po dokonalých vlasech délky až po zadek. Zamysleli jste se ale nad tím, proč tak dívky chtějí? Kde hledají vzory krásy? Modní mola, časopisy a
přehlídky. Tam se prý údajně vyskytuje pravá ženská krása a všichni by se jí měli inspirovat. Nikdo to takto neřekne přímo, ale média a jiné sdělovací prostředky mladým dívkám podsouvají ženskou "dokonalost", kterou by se měli řídit. Mnohé dívky tak uposlechnou a snaží se napodobit laciné modelky.

Jen málo dívek se včas probudí a uvědomí se, že člověk se narodil proto, aby byl jedinečný a nenapodobitelný. Pokud avšak nějaké dívky pochybují nad svou krásou, tak poradím jen a pouze jedno: Předstupte před zrcadlo, bedlivě se na sebe podívejte od hlavy až po paty a zavřete následně oči. Jak se cítíte teď? Stále se cítíe ošklivá? Nevíte? A právě tady vězí pointa. Nezáleží na tom, zda budete mít o pět kilo víc nebo míň, protože v obou případech budete stejná. To, co je vidět, je pouze vnější krása, která je občas bezvýznamná, protože vzpomeňte si na jablko. Slupka krásná, červená, nepoškozená červy a jinou havětí, byl by hřích si do něj nekousknout. Ve skutečnosti je ale jablko pod slupkou shnilé, nepoživatelné a odporné.
Stačí zavřít oči, uvědomit si svou osobnost, svou bytost a náhle zjistíte, že v životě nejde ani tak o tu vnější krásu jak o tu vnitřní.

"Reinkarnovaný fyzikář"?

17. dubna 2018 v 20:16 | Aneta Burešová |  Český školský systém
Je zřejmé, že většina lidí si pod pojmem "když zavřu oči" představí klid, mír a pohodu a mohu potvrdit, že je to pravda, ale existují tu i situace, které Vás, při zavření očí, donutí se zamyslet nad tím, zda je učitel hluchý a nebo Vy jste pouze paranoidní a vše si vymýšlíte. Podku však stále tápete o čem tady hovořím, tak hned vysvětlím.

Přestávka se ve třídě trávila celkem rušně, důvod byl dozajista zřejmý - písemka z fyziky. Ve třídě se utvořily malé formace skupin, kdy nejchytřejší jedinec skupiny všem účastníkům studentského kroužku vysvětloval vzorečky, postupy a teorii oné látky.
Dvacet minut velké přestávky uběhlo jako lusknutí prsty - nepředstavitelně rychle. Dveře se zabouchly. Žádným průvanem, ale učitelem, jenž si tímto hlasitým zabouchnutím naplánoval monumentální příchod, jak nám později oznámil.
,,Ani nevíte, jak se mi ráno nechtělo vstávat," oznámil asi pětadvacetiletý, takže velice mladý, fyzyk. Na své simulované zívnutí pravil: ,,Ale pak jsem si uvědomil, že můžu zkazit život 27 žáků a to tím, že jim dám napsat písemku," řekl posměšně - vysmál se nám do očí.
Při rozdávání písemky v uličkách mezi lavicemi kráčel jako pyšný páv, z kterého má každý respekt - strach něco křivého říct a udělat proti jeho osobě. Mýlil se. Nikdo z něj respekt neměl a to možná proto, jak se prezentoval - jako největší egoistický a namyšlený fyzik na světě. No nic, to jsem trocu odbpočila od pointy.
Po rozdání všech testů ho stání na nohou nejspíš omrzelo a tak se usadil na židli za svou katedrou. A náhle, lusknutím prstů, se z páva převtělil do orla. Své světlocitlivé čípky nastavil na nejvyšší výkonost a začal bedlivě pozorovat jednotlivé jedince. Dával si dobrý pozor na to aby nikdo neopisoval a nepodváděl. Nikdo nic. Třída ztichla a čekalo se na jediné, až učitel vstane a odebere se před tabuli, kdy se nám otočí zády a začně novou látku psát na tabuli. Nebudete věřit, ale asi po minutě sezení udělal, o čem jsem tady hovořila. V tu chvíli jsem věděla, jaké to bude mít následky - nastane domino efekt, jež provází každou písemku fyziky.
Jakmile se učitel u tabule otočil zády a přestal nám věnovat i tu nejmenší pozornost, tak má třída cuhopila příležitost a pustila se do práce. Nemusela jsem se ani otáčet, stačilo pouze zavřít oči a letmo se zaposlouchat - šuškání, mluvení, plynulá hlasitá konverzace, radění, vytahování mobilů z kapes, googlování, otáčení se. To vše bylo slyšet v jednom okamžiku. Zmarazilo mě z toho. ,,Copak je nahluchlý?" pomyslela jsem si. Ne nebil. ,,Co to slyším?" prudce se otočil a vytěkanýma očima pohlížel na naši třídu. Odložil fixu na stůl a vydal se na průzkum třídy. Procházel se kolem lavic a v jeho očích byla čitelná odhodlanost odhlalení pramenu šuškání.
Já jsem však opět zavřela oči a snažila se konečně v poklidu vypočítat příklad, respektive alespoň přijít na to, co po mně učitel v zadání chce. Možná bych na to přišla, nevím, ale zvukové vlny podvádění, jež dopadaly na mé sluchové buňky mi neumožnily klidné a logické uvažování, a proto jsem pozvedla oční víčka a rozhlédla se po třídě.
Učitel pohlížel na studenty s ostrým pohledem, ale i přes skutečnost, že pohlížel na jejich světélkující displeje mobilů, na taháky formátu A5, či pozoroval dvojice, které si bez ostýchavosti předávájí cenné informace, tak nic nepronesl. Nevaroval je, nenapomenul je, nevyhrožoval jim zhoršením známky, a...prostě jednoduše řečeno: nechal vše ladem, jako kdyby se nechumelilo.
Tento pohled mi hnul se žlučí. Pohled jsem nemohla vystát a proto jsem se uchýlila k zavřením očí, kdy jsem se v pouhé tmě snažila najít klid a možná trochu motivace k vypočítání příkladu. Tímto tedy chci také říct, že zavřené oči nám nabídnou útěchu, kdy naše mysl bloudí nekonečnou tmou, nicotou a snaží se najít vytouženou harmonii, jako kdyby temnota za zavřenými víčky sloužila jako kolébka útěchy naší mysli.

Pátek třináctého aneb dva korpusy

15. dubna 2018 v 7:54 | Aneta Burešová |  Příhody
Ten kdo zaznamenal, že byl pátek třináctého a nic se mu nestalo, tak měl štěstí, ten kdo nezaznamenal tento den, a nic se mu nepřihodilo, tak měl také štěstí, ale avšak jedinec, jenž zaznamenal tento významný den a něco se mu nepěkného stalo, tak se to dalo čekat, vždyť byl pátek třináctého, ale ten, kdo o tomhle dni nevěděl, či na toto mystické datum zapomněl a něco se mu přeci jenom stalo, tak se jednalo o tu nejhorší kombinaci, která mohla nastat. Jak asi tušíte, tak bych pro nic za nic toto nepsala, kdyby se mi něco nestalo. Myslím, že na tetno den jen tak nezapomenu.

Vše začalo po příchodu ze školy. Upřímně, těšila jsme se domu jako vždy, ale tentokrát obzvláště hodně, protže jsem dostala za úkol upéct dědovi dort k sedmdesátým narozeninám. Babička, respektive jeho manželka, mi něco málo peněz přidala na suroviny a nějaká ta stokoruna byla určená pro mé osobní účely. Miluji pečení a vlasně celkově věci, co se kuchyně týkají, takže jsem pečení dortu nepovažovala za žádný úkol, ale pouze za spestření začátku víkendu.
Mamka mi nechala volnou ruku, dělala něco na záhradě a já jsem se tak stala paní kuchyně, jak poetické.
Jakmile jsem přichystala vše potřebné, pustila jsem se do díla. Jako první jsem se dychtivě vrhla na piškotový korpus. Mouka, vejce, cukr, voda, kypřící prášek a vanilkový cukr - pouze tyto položky patří do onoho nadýchaného těsta. Na tom není co zkazit, ne? Také jsme si tak myslela.
Robot dokonale vyšlehal pěnu z cukru a žloutků, následně jsem přisypala zbylé ingredience až na bílky, z kterých jsem vyšlehala sníh. Trouba svým teplem ohlašovala, že je již předehřátá. Avšak mou pozornost si vyžádalo něco jiného. ,,Tak tohle se mi ještě nepovedlo," užasle jsem si pomyslela, a s hrodistí jsem pohlížela na nejnadýchanější těsto, které jsem kdy za život připravila. ,,To bude ale dort," pomyslela jsem si v duchu.
Těsto jsem nalila do kuláte formy a přenechala jsem ho už jen a pouze troubě.

10 minut, nic.....20 minut také nic....45 minut a stále nic.

Mé pozitivní myšlení se sejně tak rychle vytrácelo jako zlevněné zboží v regálech - rychlostí světla. Korpus se nechtěl péct. Byl propíchaný skrz na skrz, ale stále se lepil. Kůrka korpusu pomalu začala nabírat tmavý odstín - pálila se, a současně se začala zcvrkávat. Začala jsem panikařit. Mezera mezi korpusem a formou byla 5 centimetrů, takže se korpus začal tvarovat do jakésiho jehlanu. Kuchyní jsem chodila sem a tam jako nějaká šelma v kleci, jež se nervozitou může zbláznit. Mé obavy ale náhle zmizely, protože po jedné hodině, tedy o půl času více než normálně, se korpus přestal na špejli lepit a tím mě utvrdil, že je hotový. Slavnostně jsem ho vytáhla z trouby a ihned na to jsem do trouby vnořila další dortovou formu, ale tentokrát pouze s poloviční dávkou těsta.
Tento korpus byl upečen o poznání rychleji a bez jakýkoliv pochyb. Zhluboka jsem si oddechla. Pečení úspěšně za sebou,...tedy.....

Tyto iluze se mi v mžiku rozplynuly jakmile jsem začala korpus oddělovat od formy. První těsto sice vyklouzlo z formy jako nic, ale bylo divně propadlé a kůrka byla tvrdá - člověk by s ní mohl zabíjet, ale i tyto pochybnosti mě neodradily od rozkrojení. Jakmile jsem ale otočila obě poloviny korpusu, tak mi ztuhla krev v žilách. Cítila jsem , jak mi tělem projela ošklivá vlna náhlého potu. To, co jsem viděla, byla nejhorší můra každého, kdo miluje pečení. Kurpus byl syrový. Po hodině pečení, kdy jsem korpus střežila a opatrovala jako svého oko vhlavě, byl syrový, nepoživatelný a prostě na vyhození. Aby toho však nebylo málo, tak ten druhý korpus, jenž byl tenší, takže jsem se uklidňovala, že je téměř nulová šance syrového stavu, se nechtěl odlepit of formy. Supěla jsem a nadávala. Nožem jsem musela spodní stranu od formy oddělovat. Bohužel, nevím jak se mi to povedlo, tak se korpus nějkaým způsobem vejpůl roztrhl. Forma mi nějak vyklouzla zpod rukou, střetla se se zemí, ozvala se hlasitá rána a já jsem v ruce držla nůž a jednu třetinu korpusu.
Stála jsem klidně a nehnutě na místě. Mé oči směřovaly kamsi na ledničku a mé myšlení se snažilo napočítat do deseti. Nešlo to ale. ,,Tak, a to jsem teprve na začátku, tedy můžu ted dort od začátku dělat," pomyslela jsem si.

Nevím, co jsem zkazila. Proč se mi korpus špatně pekl, a jak jsem mohla špatně vymazat fofrmu. Zkazila jsem vše, na co jsem sáhla. To, co jste si teď ale přečetli, je pouze začátek mého štěstí, které provázelo mou cestu pečení.
Na pokračování ...

Když se sejde Rozum a Cit

14. dubna 2018 v 8:42 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Sluneční paprsky se proplétaly, tancovaly mezi sametovými bílými povlaky oblohy - mraky. Blankytně modrá obloha kontrastovala s tmavě modrým lesem, jenž se pod ní rozléhal. Jako ostrůvek plul na pastelově zeleném moři, v němž pluly tisíce a tisíce pampelišek, jež se občas potkaly se sedmikráskami - ano, louka matkou přírodou obdařená o cenné dary bylin a zeleně.
Poloha slunce oznamovala, že se blíží poledne. Byl by to den jako každý jiný, kdyby nebylo setkání dvou rozdílných osobností - Rozumu a Citu.

Rozum rozvážně kráčel po vyšlapané luční cestě - směřoval k lesu. Palčivé sluneční paprsky nemohl dál snášet a tak se rozhodl, že se na chvíli uchýlí do lesa, avšak už zdálky zahlédl kohosi pod javorem na okraji lesa, dívku. Jevila známky spokojenosti, projevilo se to na mírném, ale zároveň uvolněném úsměvu, jenž kontrastoval se spícíma očima - Cit hledající klid a útěchu.
,,Na co tady čekáš?" pravil Rozum. Cit však nereagoval. Rozum však naléhal dál. ,,Halo, je tu někdo?" ,,Mluvíte na mě?" špitl Cit. Pozvedl oční víčka a nejevil znepokojení.
,,Takže, copak tu děláte?" pokračoval Rozum.
"Já?" hloupě utrousil Cit.
,,A kdo jiný? Je tu snad ještě někdo? Já tedy nikoho nevidím."
,,Pravda, máte oči jako ostříž!."
"To mě těší, ale jeatli se mohu tázat, tak co tady děláte?" dožadoval se odpovědi.
,,Nevidíte? Rozjímám a odpočívám," a očkama Cit pohlédl nad sebe do koruny stromu.
,,A to nemáš nic jiného na práci?" nechápal.
,,Pane, vy si snad myslíte, že tu lenoším?"
,,No, nic užitečného neděláte, ne?"
,,Dovoluji si pane říci, že se mýlíte," špitl cit, jehož pravý koutek se trochu nadzvedl - úsměvem.
,,No dovolte! Snad vím o čem tady mluvím jelikož jsem za svůj život něco přečetl a něco zažil a milá slečno, toto, co Vy tady podnikáte, je jen a pouhé lenošení," nadmul se rozum téměř až k prasknutí.
,,A s kým mám tu čest tady hovořit?" zajímal se Cit.
,,S Rozumem," hlesl rozhodně.
Cit se na chvíli zamyslel. Oči mu brouzdaly po elegantmě oblečeném hochu, jenž začal projevovat známky nervozity.
,,Tak to se nedivím, že když máte tak hloupý názor na mé "nic nedělání", velevážený pane."
Rozum se už nadechoval k vyřknutí slov, ale Cit ho zastavil. ,,Vy pane, moc přemýšlíte, moc přemýšlíte. Zapomínáte na krásu přírody a na dar života."
,,Nikoliv, jsem si jist, že vím o přírodě tisíckrát více, než Vy,"
,,A v tom je právě ten zakopaný pes," pověděl Cit a pousmál se pro sebe. Dívka vstala nespouštěje oči z Rozumu a popošla k němu blíže. Rozum ani nedutal a snažil se pochopit, co mu Cit vlastně pověděl.
,,Tak si Vás tedy vyzkoušíme," s nadhledem pravil Cit a pokračoval, ,,Řekněte mi něco o tomhle stromu," a ukázala dívka na strom, pod kterým stála.
Rozum se zazubil, v jeho očích zaplála touha po vědění a své pýchy, co se týče vědomostí. ,,Nic lehčího jste si nemohla vybrat, milá slečno," na chvíli se odmlčel a pak sputil: ,,Strom, jenž se nachází před námi, se jmenuje javor. Jedná se o listnatý strom, kdy jeho věk mohu odhadovat na 70 let a jeho,..." už chtěl pokračovat, když v tom ho zarazil jeden argument.
,,Přesně toto jsem čekala," hles cit a dal si ruce v bok.
,,Tak tedy prosím, když kvete inteligencí." a pokynul Rozum rukou, aby Cit začal popisovat strom.
,,Copak to nevidíte? Záleží snad na tom, o jaký strom se jedná? Ne, je to zcela nepodstatné. Jedná se o život, čirý, nefalšovaný a jedinečný život. Jeho kořeny po zemi se plazící objímají matičku přírody, jež mu dala život. Raduje se ze života a nechává sýkorky se procházet svou korunou, jako kdyby jim dal domov a oni na oplátku mu zpívají, aby mu bylo veseleji. Zelené peříčka, jež mu pokývají kůži, ho chrání před zimou a chmurem a současně láká k sobě kdekoho pod svou hustou korunu, jež nabízí jedinečný stín. Dotknu se kmene, a cítím pulzující život - známka toho, že strom není věc, ani květina, ale je to živá bytost, které si máme vážit a ona nám tuto službu bude splácet svou krásou skromností," vyřkl ukonejšivá slova Cit.
Rozum ani nedutal. Přemýšlel o slovech právě vyslovených. Snažil se pochopit jejich význam a porozumět jim, ale marně. Cit se pro sebe pousmál a šel si sednout zpět pod korunu javoru. Opřel se o kmen strom, zavřel oči a svými všemi smysly začal opět nekonečnou pouť po poznání klidu, spokojenost, života a míru.
,,Nechápu Vaše konání slečno, nic neřeknete a jdete si hledět svého," uraženě řekl Rozum.
,,Jsem si toho vědoma, ale pokud nebudete na svět pohlížet jinak, z jiného úhlu, nebudete se držet učebnic a poznatků vědou ověřených tak společnou řeč nikdy nenajdeme," hájil se Cit.
Rozum však stál zmaten na luční cestě a pohled z dívky přeorientoval na korunu stromu, pod kterou Cit rozjímal.
,,Bylo mi potěšením s Vámi pohovořit," zdvořile ukončila dívka - Cit- jejich setkání. Rozum avšak nic nehlesl a s hlavou plnou otázek nerušeně pokračoval dál hlouběji do lesa...

Kdo ví, jak bude vypadat jejich další setkání...

Cit slova...

11. dubna 2018 v 14:49 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Rozum a cit. Co si pod tím tak asi má člověk představit? Dvě odlišné hodnoty? Dva rozdílné druhy myšlení, které veduo k odlišným rozhodnutím? Každý má na to názor dle svého gusta.
Rozum je něco, co by každý z nás alespoň v malé míře měl mít. Jsem zastánce toho, že rozum se dá pilovat, dá se vylepšovat a když se člověk snaží, tak z rozumu může vzniknout inteligence. S rozumem se člověk rodí a je pouze na jedinci, jak s tímto darem vynaloží, zda bude lelkovat - jeho inteligence bude na mizivé úrovni, a nebo nezahálý ani na sebemenší chvilku a bude se snažit rozum jako nějaký neotesaný kámen přetvořit do něčeho zcela jiného, a to do čisté inteligence - briliantu, který má nevyčíslitelnou cenu.

Naopak cit je něco, co už jen tak přetvořit nejde. Stejně tak jako nám byl přidělen při narození rozum, tak je na tom podobně i cit. Rodíme se s ním, ale s tím rozdílem, že kadý vlastní jiný dar citu. Nemluvím tu o citu, který máme v konečkech prstů, jsme citlivý na různé výkyvy teplot, a nebo když se naše dlaň střetne s rozžavenou žehličkou tak vyjekneme: ,,Aut, to pálí!" Ne, toto není onen pravý cit, ale v případě žehličky se jedná o shluk nervových zakončení, které nás chrání před vnějšími vlivy.

Cit, o kterém se pokusím alespoň trochu hovořit, se nachází v každém z nás, a kde? Tak to nevím. Myslím, že má své místo z velké části v srdci, jak poetické, ale možná i kus citu zavítal do mozku, těžko říct.
S tímto citem se potkáváme téměř každý den. Využíváme jeho dar, i když si nejsme toho zcela vědomi. Dalo by se říct, že všechny koníčky, či záliby vyžadují určitý druh citu, ale jelikož teď píšu, tak by bylo docela příhodné napsat o citu, jenž člověk využívá, když cosi pěkného píše.

Myslím, že se shodneme na skutečnosti, že pokud chceme napsat nějakou povídku, či román, tak se nebudeme zaobírat nad tím, zda teď píšeme větu vedlejší, a zda se jedná o přívlatek shodný či nikoliv. Namísto toho dbáme na to, zda nám daná věta lahodí uchu a pohladí nás po duši. Její slova zapadají do sebe jako puzzle a čte se jako kdybychom četli své jméno - jasně, srozumitelně, lehce. Věta se stejným smyslem se dá napsat snad na tisít způsobů. Sloveso můžeme dát na začátek, nebo na samotný konec, a co takhle ho postavit třeba za podmět? Proč volíme tu a ne tuto možnost? Je to prosté. Nějaký vnitřní cit nám naznačil, že takto to bude nejlepší. A proč? Protože nám v žilách koluje cit pro psaní, představivost a poslech.
Myslím, že je těžké se tento cit psaní naučit, pochopit toto rozmanité řemeslo. Člověk vlastnící tento jediněčný cit nemusí dlouho přemýšlet, co psát, jak to psát a pro koho to psát. Mnoho lidí, kteří hodiny sedí nad prázdným listem a dumají nad tím, jak uchopit začátek příběhu, a přitom koušou tužku - uklidňují se, takto často ztrácí chuť do psaní, protože si řeknou: ,,Proč to psát? Když přeci to někdo napíše stejně lépe než já," a zahodí zmuchlaný papír do koše. Ne, tak to nefunguju. Učený z nebe nespadl, a pokud člověk plně do svých rukou uchopí sen se stát autorem či dobrým vypravěčem, tak může, má tu možnost, ale pouze chtít a nevzdávat se.
Mohu říct jen toto, jeden napsaný příběh z Vás neudělá spisovatele, ale ani padesát napsaých románů. Stačí ale pouze jeden kvalitní román, příběh, či povídka a člověk se může rovnat těm nejlepším. Mnohdy je dvacet popsaných stránek horší než jedna kvaleitně napsaná stránka.