Duben 2018

,,Líbím se sama sobě?"

Dnes v 18:23 | Aneta Burešová |  Hubnutí
Nejdlůležitější otázka? Hmm,..napadá mě tisíce otázek a kterou vyberu? Nevím, ale šáhnu do své mysli - pomyslného klobouku - a poslepu vyberu jeden zmuchlaný lístek plující mezi dalšími dvaceti. Konečky prstů rozložím papírek a čtu: ,,Líbím se sama sobě?"

Otázka vypadá jednoduše, skromně, banálně a člověka by na první pohled ani v nejmenším nenapadlo, že tato otázka, respektive odpověd na ni, vede k nespokojenosti, sebepoškozování, anorexii, poruchy příjmu potravy a v krajních případech může vést i k smrti. Možná jsem to s tou smrtí trochu přehnala, přiznávám, ale i takové případy tu existují.

Mnoho dívek, žen a osob něžného pohlaví je často nespokojeno se svou postavou. Uvádí se, že pouze dvě dívky z deseti jsou spokojeny s tím, jak vypadjí. Myslím, že tyto dvě dívky nemají problém podat odpověď na tuto otázku, ale co těch zbylých osm? Uvedu příklad...


Dívka ve věku 16 let se doma postaví před zrcadlo. Stojí před ním pouze ve spodním prádle a očima zkoumá své ženské křivky. Budeme brát v potaz, že dívka je 170 cm vysoká a její hmotnost by mohla být kolem 70 kg. Zkroušenýma očima se prohlíží od hlavy až po paty a pro efekt nevědomky vyšpulí břicho. Následně se postaví k zrcadlu bokem a začne se zkoumat z profilu. Mezi prsty uchopí nepatrnou vrstvu podkožního tuku a zmáčkne ho až málem vyjekne bolestí. Jakmile sevření uvolní, trochu se napřímí a podívá se sobě do očí, před kterýma se promítne pohled na své spolužačky, jež nosí tričko velikosti S, džíny velikosti 36, kdy není žádný rozdíl mezi lýtkem a stehnem. Dívka si však nepoloží otázku, zda se líbí sama sobě, ale v její mysli zakotví myšlenka: Nevypadám jako oni,...


A toto je špatně. Upřímně, také jsem tak podnikala, držela jsem diety, radikálně sportovala, a snažila se prostě "kila" dát co nejvíc dolů, ať to stojí, co to stojí. Výsledky se po roce dostavily a to v podobě zdravotních komplikací. Teprve až potom jsem si položila otázku: Mám se ráda? Líbím se sama sobě? Budu opravdu se sebou spokojená, když budu vypdat jako splužačky? Ne, nebudu.
Pro ty slečny, které čtou tento článek a snaží se zhubnout, nejsou se sebou spokojeny, či se považují za ošklivé, protože nevypadají jako Iveta z Luční ulice, tu mám jednu radu: stoupněte si před zrcadlo a řeknete, co se Vám na sobě líbí. Co je na Vás jedinečné nebo popřípadě, kde máte nedostatky, ale tím nedostatkem nemyslím fakt, že si řeknete: ,,Jsem celá jedna velká chyba," Hloupost. Mám na mysli ale skutečnost, že se Vám třeba nelíbí vnitřní stehna, takže se budete snažit odbourat vnitřní věčně "plápolající" vnitřní stehne (Věřtě, mluvím ze své zkušenosti :D) ale rozhodně se nesnažte o napodobení druhých.
Ten, kdo se snaží napodobit druhý, tak se sebou nebude nikdy spokojen, stále bude hledat nedostatky a chyby na sobě, ale pokud se budete mít rádi, budete pyšní na svou postavu, nebudete se za ni stydět, tak věřte, že budete tisíckrát štastnější, než ten, kdo půlku svého životá strávil pozorováním druhých a následným jejich napodobováním.

Takže, ještě jednou...

,,Líbím se sama sobě?"

45 minut v pěti minutách? Ano, jde to

Sobota v 7:31 | Aneta Burešová |  Příhody
Sylšela jsem a četla, že meditování je celkem dobrá věc. Nikdy jsem nechápala její smysl, protože co tím tak mohu získat? Zprvu jsem si myslela, že tato aktivita člověka může přinést nanejvýš tak klid a pohodu, ale bylo dokoázáno, že jedinec denně alespoň dvacet minut provádějící meditaci, má odolnější organismus a jeho imunita se výrazně zvýší. Člověk je vyrovnanější, bez stresu a pohlíží na svět optimističtěji.
Jak se říká, když neskusíš, tak nevíš. Byla jsem celkem zvědavá, jestli bude mít meditace nějaký účiněk a z tohoto důvodu jsem byla odhodlaná ji podstoupit. Na interneut jsem nacházela nespočet druhů meditace, ale jelikož to měla být má premiéra, tak jsem se rozhodla pro něco jednoduššího, no dobře, rozhodla jsem se pro něco opravu primitivního. Instrukce byly zcela jasné: Sednout si do tureckého sedu, zhluboka dýchat, zavřít oči, přiložit s konečky prstů na kolena a v duchu si pro sebe pomalu počítat :

jedna,... dva,... tři...jedna...dva...

,,Si budu připadat jak debil," pomyslela jsem si a už jsem zaujímala doma v pokoji pod pianem turecký sed. V mém koutku duše jsem tušila, že se bude jednat asi o nejnudnější věc mého života, ale zajímovost mě k tomu donutila abych si před sebe položila mobil, kdy budu stopovat délku meditace.
Stopky se rozeběhly. Čas začal plynout nerušeně kupředu stejně tak jako voda v potoce.
Oční víčka klesla dolů a ocitla jsem se v nicotě. Jediné, co mě obklopovalo, byla tma - nekonečná černá pustina, a tři čásla - jedna, dva, tři.
Jediné, na co jsem při meditaci mohla myslet, byly ona čísla. Zdá se to být lehké, ale opak je klam. Jen ztěží jsem se držela na cestě čísel, stačilo pouze malé vyrušení a mé myšlenky se začaly klouzat po skluzavce k jiné myšlence. Byl to nelehký úkol, ale má vůle se jen tak nenechala zlomit.
Nevím jak to popstat slovy, ale v určité momenty jsem cítila divné odtržení od těla. Ano, zní to komicky a možná si ťukáte na hlavu. Nezlobím se na Vás, ale když se na to zpětně dívám, tak to také nechápu, ale mohu říct, že se jednalo o přijemný pocit - pocit volna, lehkosti, bezstaroti, uvolnění, klidu, pohody, vyrovnanost, ale současně jsem vstřebávala náznak enerige a síly.
Nic nemůže trvat věčně, a tak jsem se po nějaké době rozhodla, že můj první pokus o meditování ukončím.
Rozvážně jsem pozvedla víčka a první, co jsem vstřebala, byl pocit vyrovnanosti. Nevyprchal hned, ale držel se mě jako klíště. Odhadovala jsem, že jsem meditací mohla strávit přibližně 5 minut.
Avšak po spatření displeje mobilu mi trochu ztuhla krev žilách.

45 minut 13 vteřin....


Něvěřila jsem svým očím a upřímně, stále tomu neohu uvěřit. Tento fakt mě utvrdil, že meditování má něco do sebe, je to něco neobyčejného a zvláštního. To, aby člověk byl uvolněný, bez starostí a povynností, nepotřebuje k tomu drahé lázně či masaže, ale postačí pouze čas a chvilka trpělivosti, kterou vynaloží člověk k tomu aby se oprostil od mysli a putoval nekonečnou nicotou a prázdnotou. Zní to trochu pochmurně, ale jak se říká, kde musí být tma, tam musí být i světlo, je jedno jak je silné, ale podstatné je, že je součástí tmy. Existuje...

Krása jako "shnilé jablko"

Středa v 17:12 | Aneta Burešová |  Hubnutí
Myslím, že se dozajista shodneme na faktu, že každý touží po dokonalé postavě - postavě boha, jež je stvořena pro promenádvu v plavkách. My dívky, ženy či slečny toužímě po útlém štíhlém pasu, dlouhých štíhlých nohách, vypracovaných hýždí, objemným poprsí a napříkldad mnoho dívek touží po dokonalých vlasech délky až po zadek. Zamysleli jste se ale nad tím, proč tak dívky chtějí? Kde hledají vzory krásy? Modní mola, časopisy a
přehlídky. Tam se prý údajně vyskytuje pravá ženská krása a všichni by se jí měli inspirovat. Nikdo to takto neřekne přímo, ale média a jiné sdělovací prostředky mladým dívkám podsouvají ženskou "dokonalost", kterou by se měli řídit. Mnohé dívky tak uposlechnou a snaží se napodobit laciné modelky.

Jen málo dívek se včas probudí a uvědomí se, že člověk se narodil proto, aby byl jedinečný a nenapodobitelný. Pokud avšak nějaké dívky pochybují nad svou krásou, tak poradím jen a pouze jedno: Předstupte před zrcadlo, bedlivě se na sebe podívejte od hlavy až po paty a zavřete následně oči. Jak se cítíte teď? Stále se cítíe ošklivá? Nevíte? A právě tady vězí pointa. Nezáleží na tom, zda budete mít o pět kilo víc nebo míň, protože v obou případech budete stejná. To, co je vidět, je pouze vnější krása, která je občas bezvýznamná, protože vzpomeňte si na jablko. Slupka krásná, červená, nepoškozená červy a jinou havětí, byl by hřích si do něj nekousknout. Ve skutečnosti je ale jablko pod slupkou shnilé, nepoživatelné a odporné.
Stačí zavřít oči, uvědomit si svou osobnost, svou bytost a náhle zjistíte, že v životě nejde ani tak o tu vnější krásu jak o tu vnitřní.

"Reinkarnovaný fyzikář"?

Úterý v 20:16 | Aneta Burešová |  Český školský systém
Je zřejmé, že většina lidí si pod pojmem "když zavřu oči" představí klid, mír a pohodu a mohu potvrdit, že je to pravda, ale existují tu i situace, které Vás, při zavření očí, donutí se zamyslet nad tím, zda je učitel hluchý a nebo Vy jste pouze paranoidní a vše si vymýšlíte. Podku však stále tápete o čem tady hovořím, tak hned vysvětlím.

Přestávka se ve třídě trávila celkem rušně, důvod byl dozajista zřejmý - písemka z fyziky. Ve třídě se utvořily malé formace skupin, kdy nejchytřejší jedinec skupiny všem účastníkům studentského kroužku vysvětloval vzorečky, postupy a teorii oné látky.
Dvacet minut velké přestávky uběhlo jako lusknutí prsty - nepředstavitelně rychle. Dveře se zabouchly. Žádným průvanem, ale učitelem, jenž si tímto hlasitým zabouchnutím naplánoval monumentální příchod, jak nám později oznámil.
,,Ani nevíte, jak se mi ráno nechtělo vstávat," oznámil asi pětadvacetiletý, takže velice mladý, fyzyk. Na své simulované zívnutí pravil: ,,Ale pak jsem si uvědomil, že můžu zkazit život 27 žáků a to tím, že jim dám napsat písemku," řekl posměšně - vysmál se nám do očí.
Při rozdávání písemky v uličkách mezi lavicemi kráčel jako pyšný páv, z kterého má každý respekt - strach něco křivého říct a udělat proti jeho osobě. Mýlil se. Nikdo z něj respekt neměl a to možná proto, jak se prezentoval - jako největší egoistický a namyšlený fyzik na světě. No nic, to jsem trocu odbpočila od pointy.
Po rozdání všech testů ho stání na nohou nejspíš omrzelo a tak se usadil na židli za svou katedrou. A náhle, lusknutím prstů, se z páva převtělil do orla. Své světlocitlivé čípky nastavil na nejvyšší výkonost a začal bedlivě pozorovat jednotlivé jedince. Dával si dobrý pozor na to aby nikdo neopisoval a nepodváděl. Nikdo nic. Třída ztichla a čekalo se na jediné, až učitel vstane a odebere se před tabuli, kdy se nám otočí zády a začně novou látku psát na tabuli. Nebudete věřit, ale asi po minutě sezení udělal, o čem jsem tady hovořila. V tu chvíli jsem věděla, jaké to bude mít následky - nastane domino efekt, jež provází každou písemku fyziky.
Jakmile se učitel u tabule otočil zády a přestal nám věnovat i tu nejmenší pozornost, tak má třída cuhopila příležitost a pustila se do práce. Nemusela jsem se ani otáčet, stačilo pouze zavřít oči a letmo se zaposlouchat - šuškání, mluvení, plynulá hlasitá konverzace, radění, vytahování mobilů z kapes, googlování, otáčení se. To vše bylo slyšet v jednom okamžiku. Zmarazilo mě z toho. ,,Copak je nahluchlý?" pomyslela jsem si. Ne nebil. ,,Co to slyším?" prudce se otočil a vytěkanýma očima pohlížel na naši třídu. Odložil fixu na stůl a vydal se na průzkum třídy. Procházel se kolem lavic a v jeho očích byla čitelná odhodlanost odhlalení pramenu šuškání.
Já jsem však opět zavřela oči a snažila se konečně v poklidu vypočítat příklad, respektive alespoň přijít na to, co po mně učitel v zadání chce. Možná bych na to přišla, nevím, ale zvukové vlny podvádění, jež dopadaly na mé sluchové buňky mi neumožnily klidné a logické uvažování, a proto jsem pozvedla oční víčka a rozhlédla se po třídě.
Učitel pohlížel na studenty s ostrým pohledem, ale i přes skutečnost, že pohlížel na jejich světélkující displeje mobilů, na taháky formátu A5, či pozoroval dvojice, které si bez ostýchavosti předávájí cenné informace, tak nic nepronesl. Nevaroval je, nenapomenul je, nevyhrožoval jim zhoršením známky, a...prostě jednoduše řečeno: nechal vše ladem, jako kdyby se nechumelilo.
Tento pohled mi hnul se žlučí. Pohled jsem nemohla vystát a proto jsem se uchýlila k zavřením očí, kdy jsem se v pouhé tmě snažila najít klid a možná trochu motivace k vypočítání příkladu. Tímto tedy chci také říct, že zavřené oči nám nabídnou útěchu, kdy naše mysl bloudí nekonečnou tmou, nicotou a snaží se najít vytouženou harmonii, jako kdyby temnota za zavřenými víčky sloužila jako kolébka útěchy naší mysli.

Pátek třináctého aneb dva korpusy

15. dubna 2018 v 7:54 | Aneta Burešová |  Příhody
Ten kdo zaznamenal, že byl pátek třináctého a nic se mu nestalo, tak měl štěstí, ten kdo nezaznamenal tento den, a nic se mu nepřihodilo, tak měl také štěstí, ale avšak jedinec, jenž zaznamenal tento významný den a něco se mu nepěkného stalo, tak se to dalo čekat, vždyť byl pátek třináctého, ale ten, kdo o tomhle dni nevěděl, či na toto mystické datum zapomněl a něco se mu přeci jenom stalo, tak se jednalo o tu nejhorší kombinaci, která mohla nastat. Jak asi tušíte, tak bych pro nic za nic toto nepsala, kdyby se mi něco nestalo. Myslím, že na tetno den jen tak nezapomenu.

Vše začalo po příchodu ze školy. Upřímně, těšila jsme se domu jako vždy, ale tentokrát obzvláště hodně, protže jsem dostala za úkol upéct dědovi dort k sedmdesátým narozeninám. Babička, respektive jeho manželka, mi něco málo peněz přidala na suroviny a nějaká ta stokoruna byla určená pro mé osobní účely. Miluji pečení a vlasně celkově věci, co se kuchyně týkají, takže jsem pečení dortu nepovažovala za žádný úkol, ale pouze za spestření začátku víkendu.
Mamka mi nechala volnou ruku, dělala něco na záhradě a já jsem se tak stala paní kuchyně, jak poetické.
Jakmile jsem přichystala vše potřebné, pustila jsem se do díla. Jako první jsem se dychtivě vrhla na piškotový korpus. Mouka, vejce, cukr, voda, kypřící prášek a vanilkový cukr - pouze tyto položky patří do onoho nadýchaného těsta. Na tom není co zkazit, ne? Také jsme si tak myslela.
Robot dokonale vyšlehal pěnu z cukru a žloutků, následně jsem přisypala zbylé ingredience až na bílky, z kterých jsem vyšlehala sníh. Trouba svým teplem ohlašovala, že je již předehřátá. Avšak mou pozornost si vyžádalo něco jiného. ,,Tak tohle se mi ještě nepovedlo," užasle jsem si pomyslela, a s hrodistí jsem pohlížela na nejnadýchanější těsto, které jsem kdy za život připravila. ,,To bude ale dort," pomyslela jsem si v duchu.
Těsto jsem nalila do kuláte formy a přenechala jsem ho už jen a pouze troubě.

10 minut, nic.....20 minut také nic....45 minut a stále nic.

Mé pozitivní myšlení se sejně tak rychle vytrácelo jako zlevněné zboží v regálech - rychlostí světla. Korpus se nechtěl péct. Byl propíchaný skrz na skrz, ale stále se lepil. Kůrka korpusu pomalu začala nabírat tmavý odstín - pálila se, a současně se začala zcvrkávat. Začala jsem panikařit. Mezera mezi korpusem a formou byla 5 centimetrů, takže se korpus začal tvarovat do jakésiho jehlanu. Kuchyní jsem chodila sem a tam jako nějaká šelma v kleci, jež se nervozitou může zbláznit. Mé obavy ale náhle zmizely, protože po jedné hodině, tedy o půl času více než normálně, se korpus přestal na špejli lepit a tím mě utvrdil, že je hotový. Slavnostně jsem ho vytáhla z trouby a ihned na to jsem do trouby vnořila další dortovou formu, ale tentokrát pouze s poloviční dávkou těsta.
Tento korpus byl upečen o poznání rychleji a bez jakýkoliv pochyb. Zhluboka jsem si oddechla. Pečení úspěšně za sebou,...tedy.....

Tyto iluze se mi v mžiku rozplynuly jakmile jsem začala korpus oddělovat od formy. První těsto sice vyklouzlo z formy jako nic, ale bylo divně propadlé a kůrka byla tvrdá - člověk by s ní mohl zabíjet, ale i tyto pochybnosti mě neodradily od rozkrojení. Jakmile jsem ale otočila obě poloviny korpusu, tak mi ztuhla krev v žilách. Cítila jsem , jak mi tělem projela ošklivá vlna náhlého potu. To, co jsem viděla, byla nejhorší můra každého, kdo miluje pečení. Kurpus byl syrový. Po hodině pečení, kdy jsem korpus střežila a opatrovala jako svého oko vhlavě, byl syrový, nepoživatelný a prostě na vyhození. Aby toho však nebylo málo, tak ten druhý korpus, jenž byl tenší, takže jsem se uklidňovala, že je téměř nulová šance syrového stavu, se nechtěl odlepit of formy. Supěla jsem a nadávala. Nožem jsem musela spodní stranu od formy oddělovat. Bohužel, nevím jak se mi to povedlo, tak se korpus nějkaým způsobem vejpůl roztrhl. Forma mi nějak vyklouzla zpod rukou, střetla se se zemí, ozvala se hlasitá rána a já jsem v ruce držla nůž a jednu třetinu korpusu.
Stála jsem klidně a nehnutě na místě. Mé oči směřovaly kamsi na ledničku a mé myšlení se snažilo napočítat do deseti. Nešlo to ale. ,,Tak, a to jsem teprve na začátku, tedy můžu ted dort od začátku dělat," pomyslela jsem si.

Nevím, co jsem zkazila. Proč se mi korpus špatně pekl, a jak jsem mohla špatně vymazat fofrmu. Zkazila jsem vše, na co jsem sáhla. To, co jste si teď ale přečetli, je pouze začátek mého štěstí, které provázelo mou cestu pečení.
Na pokračování ...

Když se sejde Rozum a Cit

14. dubna 2018 v 8:42 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Sluneční paprsky se proplétaly, tancovaly mezi sametovými bílými povlaky oblohy - mraky. Blankytně modrá obloha kontrastovala s tmavě modrým lesem, jenž se pod ní rozléhal. Jako ostrůvek plul na pastelově zeleném moři, v němž pluly tisíce a tisíce pampelišek, jež se občas potkaly se sedmikráskami - ano, louka matkou přírodou obdařená o cenné dary bylin a zeleně.
Poloha slunce oznamovala, že se blíží poledne. Byl by to den jako každý jiný, kdyby nebylo setkání dvou rozdílných osobností - Rozumu a Citu.

Rozum rozvážně kráčel po vyšlapané luční cestě - směřoval k lesu. Palčivé sluneční paprsky nemohl dál snášet a tak se rozhodl, že se na chvíli uchýlí do lesa, avšak už zdálky zahlédl kohosi pod javorem na okraji lesa, dívku. Jevila známky spokojenosti, projevilo se to na mírném, ale zároveň uvolněném úsměvu, jenž kontrastoval se spícíma očima - Cit hledající klid a útěchu.
,,Na co tady čekáš?" pravil Rozum. Cit však nereagoval. Rozum však naléhal dál. ,,Halo, je tu někdo?" ,,Mluvíte na mě?" špitl Cit. Pozvedl oční víčka a nejevil znepokojení.
,,Takže, copak tu děláte?" pokračoval Rozum.
"Já?" hloupě utrousil Cit.
,,A kdo jiný? Je tu snad ještě někdo? Já tedy nikoho nevidím."
,,Pravda, máte oči jako ostříž!."
"To mě těší, ale jeatli se mohu tázat, tak co tady děláte?" dožadoval se odpovědi.
,,Nevidíte? Rozjímám a odpočívám," a očkama Cit pohlédl nad sebe do koruny stromu.
,,A to nemáš nic jiného na práci?" nechápal.
,,Pane, vy si snad myslíte, že tu lenoším?"
,,No, nic užitečného neděláte, ne?"
,,Dovoluji si pane říci, že se mýlíte," špitl cit, jehož pravý koutek se trochu nadzvedl - úsměvem.
,,No dovolte! Snad vím o čem tady mluvím jelikož jsem za svůj život něco přečetl a něco zažil a milá slečno, toto, co Vy tady podnikáte, je jen a pouhé lenošení," nadmul se rozum téměř až k prasknutí.
,,A s kým mám tu čest tady hovořit?" zajímal se Cit.
,,S Rozumem," hlesl rozhodně.
Cit se na chvíli zamyslel. Oči mu brouzdaly po elegantmě oblečeném hochu, jenž začal projevovat známky nervozity.
,,Tak to se nedivím, že když máte tak hloupý názor na mé "nic nedělání", velevážený pane."
Rozum se už nadechoval k vyřknutí slov, ale Cit ho zastavil. ,,Vy pane, moc přemýšlíte, moc přemýšlíte. Zapomínáte na krásu přírody a na dar života."
,,Nikoliv, jsem si jist, že vím o přírodě tisíckrát více, než Vy,"
,,A v tom je právě ten zakopaný pes," pověděl Cit a pousmál se pro sebe. Dívka vstala nespouštěje oči z Rozumu a popošla k němu blíže. Rozum ani nedutal a snažil se pochopit, co mu Cit vlastně pověděl.
,,Tak si Vás tedy vyzkoušíme," s nadhledem pravil Cit a pokračoval, ,,Řekněte mi něco o tomhle stromu," a ukázala dívka na strom, pod kterým stála.
Rozum se zazubil, v jeho očích zaplála touha po vědění a své pýchy, co se týče vědomostí. ,,Nic lehčího jste si nemohla vybrat, milá slečno," na chvíli se odmlčel a pak sputil: ,,Strom, jenž se nachází před námi, se jmenuje javor. Jedná se o listnatý strom, kdy jeho věk mohu odhadovat na 70 let a jeho,..." už chtěl pokračovat, když v tom ho zarazil jeden argument.
,,Přesně toto jsem čekala," hles cit a dal si ruce v bok.
,,Tak tedy prosím, když kvete inteligencí." a pokynul Rozum rukou, aby Cit začal popisovat strom.
,,Copak to nevidíte? Záleží snad na tom, o jaký strom se jedná? Ne, je to zcela nepodstatné. Jedná se o život, čirý, nefalšovaný a jedinečný život. Jeho kořeny po zemi se plazící objímají matičku přírody, jež mu dala život. Raduje se ze života a nechává sýkorky se procházet svou korunou, jako kdyby jim dal domov a oni na oplátku mu zpívají, aby mu bylo veseleji. Zelené peříčka, jež mu pokývají kůži, ho chrání před zimou a chmurem a současně láká k sobě kdekoho pod svou hustou korunu, jež nabízí jedinečný stín. Dotknu se kmene, a cítím pulzující život - známka toho, že strom není věc, ani květina, ale je to živá bytost, které si máme vážit a ona nám tuto službu bude splácet svou krásou skromností," vyřkl ukonejšivá slova Cit.
Rozum ani nedutal. Přemýšlel o slovech právě vyslovených. Snažil se pochopit jejich význam a porozumět jim, ale marně. Cit se pro sebe pousmál a šel si sednout zpět pod korunu javoru. Opřel se o kmen strom, zavřel oči a svými všemi smysly začal opět nekonečnou pouť po poznání klidu, spokojenost, života a míru.
,,Nechápu Vaše konání slečno, nic neřeknete a jdete si hledět svého," uraženě řekl Rozum.
,,Jsem si toho vědoma, ale pokud nebudete na svět pohlížet jinak, z jiného úhlu, nebudete se držet učebnic a poznatků vědou ověřených tak společnou řeč nikdy nenajdeme," hájil se Cit.
Rozum však stál zmaten na luční cestě a pohled z dívky přeorientoval na korunu stromu, pod kterou Cit rozjímal.
,,Bylo mi potěšením s Vámi pohovořit," zdvořile ukončila dívka - Cit- jejich setkání. Rozum avšak nic nehlesl a s hlavou plnou otázek nerušeně pokračoval dál hlouběji do lesa...

Kdo ví, jak bude vypadat jejich další setkání...

Cit slova...

11. dubna 2018 v 14:49 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Rozum a cit. Co si pod tím tak asi má člověk představit? Dvě odlišné hodnoty? Dva rozdílné druhy myšlení, které veduo k odlišným rozhodnutím? Každý má na to názor dle svého gusta.
Rozum je něco, co by každý z nás alespoň v malé míře měl mít. Jsem zastánce toho, že rozum se dá pilovat, dá se vylepšovat a když se člověk snaží, tak z rozumu může vzniknout inteligence. S rozumem se člověk rodí a je pouze na jedinci, jak s tímto darem vynaloží, zda bude lelkovat - jeho inteligence bude na mizivé úrovni, a nebo nezahálý ani na sebemenší chvilku a bude se snažit rozum jako nějaký neotesaný kámen přetvořit do něčeho zcela jiného, a to do čisté inteligence - briliantu, který má nevyčíslitelnou cenu.

Naopak cit je něco, co už jen tak přetvořit nejde. Stejně tak jako nám byl přidělen při narození rozum, tak je na tom podobně i cit. Rodíme se s ním, ale s tím rozdílem, že kadý vlastní jiný dar citu. Nemluvím tu o citu, který máme v konečkech prstů, jsme citlivý na různé výkyvy teplot, a nebo když se naše dlaň střetne s rozžavenou žehličkou tak vyjekneme: ,,Aut, to pálí!" Ne, toto není onen pravý cit, ale v případě žehličky se jedná o shluk nervových zakončení, které nás chrání před vnějšími vlivy.

Cit, o kterém se pokusím alespoň trochu hovořit, se nachází v každém z nás, a kde? Tak to nevím. Myslím, že má své místo z velké části v srdci, jak poetické, ale možná i kus citu zavítal do mozku, těžko říct.
S tímto citem se potkáváme téměř každý den. Využíváme jeho dar, i když si nejsme toho zcela vědomi. Dalo by se říct, že všechny koníčky, či záliby vyžadují určitý druh citu, ale jelikož teď píšu, tak by bylo docela příhodné napsat o citu, jenž člověk využívá, když cosi pěkného píše.

Myslím, že se shodneme na skutečnosti, že pokud chceme napsat nějakou povídku, či román, tak se nebudeme zaobírat nad tím, zda teď píšeme větu vedlejší, a zda se jedná o přívlatek shodný či nikoliv. Namísto toho dbáme na to, zda nám daná věta lahodí uchu a pohladí nás po duši. Její slova zapadají do sebe jako puzzle a čte se jako kdybychom četli své jméno - jasně, srozumitelně, lehce. Věta se stejným smyslem se dá napsat snad na tisít způsobů. Sloveso můžeme dát na začátek, nebo na samotný konec, a co takhle ho postavit třeba za podmět? Proč volíme tu a ne tuto možnost? Je to prosté. Nějaký vnitřní cit nám naznačil, že takto to bude nejlepší. A proč? Protože nám v žilách koluje cit pro psaní, představivost a poslech.
Myslím, že je těžké se tento cit psaní naučit, pochopit toto rozmanité řemeslo. Člověk vlastnící tento jediněčný cit nemusí dlouho přemýšlet, co psát, jak to psát a pro koho to psát. Mnoho lidí, kteří hodiny sedí nad prázdným listem a dumají nad tím, jak uchopit začátek příběhu, a přitom koušou tužku - uklidňují se, takto často ztrácí chuť do psaní, protože si řeknou: ,,Proč to psát? Když přeci to někdo napíše stejně lépe než já," a zahodí zmuchlaný papír do koše. Ne, tak to nefunguju. Učený z nebe nespadl, a pokud člověk plně do svých rukou uchopí sen se stát autorem či dobrým vypravěčem, tak může, má tu možnost, ale pouze chtít a nevzdávat se.
Mohu říct jen toto, jeden napsaný příběh z Vás neudělá spisovatele, ale ani padesát napsaých románů. Stačí ale pouze jeden kvalitní román, příběh, či povídka a člověk se může rovnat těm nejlepším. Mnohdy je dvacet popsaných stránek horší než jedna kvaleitně napsaná stránka.

Import cibule do Česka

9. dubna 2018 v 20:41 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Osobně jsem děj nezažila, ale byla jsem s ním obeznámena. Můj táta, jakož to řidič kamionu, pět dní v týdnu tráví čas pracovně v zahraničí - vrací se pouze na víkend. Za ten čas, kdy cestuje napříč evropskými státy a plní úlohy "poslíčka" tunových záležitostí se mu často naskytnou věci, nad kterými člověk kroutí hlavou. To by stačilo na úvod a teď k příběhu.

Byl minulý rok a letní sluníčko rozdávalo všem své jedinečné letní peprsky, tedy alespoň to tak vypadalo tady, v České republice. Můj táta ale putoval kamionem do Holandska, kde vanul přijemný letní vánek. Jeho úkol byl jasný: dovést 10 tun cibule z Holandska do Česka.
Táta vyřídil vše potřebné, co se týče papírů, projel vrátnicí a kamion přistavil u "hromady" cibule (cibule nebyla samozřejmě jen tak na zemi, ale v krabicích, nebo co to vlastně bylo), vystoupil z auta a šel hledat ještěrkáře. Areál byl rozlehlý, a všude byla cítit vůně sklizených plodin matky země. Nakonec se jeden pracovník firmy vynořil z poza rohu a na hlavě se žlutou helmou a rukavicemi pana zahradníka začal pokukovat po tátovi. ,,Mám tady naložit deset tun cibule,"hlesl táta a letmo pohlédl na "hromadu" cibule, jež se nacházela poblíž kamionu. Muž s jemným strniště, mohlo mu být tak nanejvýč třicet let, se hluboce zamyslel a hlesl: ,,A kam to bude?" ,,Do Česka," odpověděl táta bez jakékoliv pochybnosti. ,,No, tak to v tom případě si najeďte na druhou rampu, támhle za tou budouvou," rozkázal tátovi a rukou ukazoval na druhou stranu firmy. Táta nenamítal, i když nechápal. Nasedl zpět do kamionu, nastartoval motor a začal několikatunový kolos přemisťovat na druhou stranu areálu.
Teprve, když až dorazil na onu rampu, tak pochopil, proč nenakládal první cibuli. Tato, jež byla stejně zabalená jako ta první, se výrazně lišila ve vzheldu a v kvalitě. Byla suchá, ještě špinavá a byla to snad samá slupka. Jak táta později vyprávěl, tak měl silné pochyby o její šťavnatosti, kterou snad vůbec neměla a pokud ano, tak mizivě málo.
Tátovi to nelezlo do hlavy a tak se nenápadně začal vyptávat či zjišťovat, jak je to s tou cibulí.
Po pár dialogách nakonec z toho vyplynulo, že ta první cibula, jako z obrákzku, je určená pro Němesko, Rakousko, Francii a ta druhá, ta horší, je importována k nám.
Člověk by si pomyslel, že cibule a cibule je to stejné, ale slova mého táty mluví za vše. ,,Ta naše cibule vypadala jako pro prasata," hlesl.
Každý ať si o tom udělá svůj názor, ale dle mého názoru jsou Češi zvyklí na přijímání horších produktů než okolní státy, a to by se mělo změnit. Český národ, hlavně obyčejní lidé, by si měli říct své a nenechat to jen tak být, protože pak to dopadne nakonec tak, že budeme světem považováni za národ, jenž přijímá zbytky a ještě se za to hluboce klaní.

Stín revoluce_část 1.

8. dubna 2018 v 13:54 | Aneta Burešová |  Stín revoluce
Těžko říct kolik je mezi Vámi jedinců, jež znají a nebo dokonce hrají Assassíny. Já osobně jsem je hrála, ale hraní her na počítači považuji za ztrátu času, takže preferuji četbu či jen tak polemizovat nad samotnou hrou. To jsem trochu odobčila z cesty. Rozhodla jsem se, respektive mě napadlo, že bych mohla napsat takový kratičký román, jež by se konkrétně týkal dílu: Assassin´s creed unity. Myslím, že tento příběh by mohly ocenit dívky každého věku, jelikož téma: mladá dívka a pohledný francouzských hoch žijící oba v Paříži, jen tak neomrzí.
Pohodlně se usaďte a pustěte se do čtení, snad se bude líbit :)

(Příběh mám zároveň i na Wattpadu: Stín revoluce )


Část první_ Pochmurná nálada

Chvíli jsem přemýšlela a možná i doufala, že se probouzím do snu. Mlčky jsem pozorovala rozespalýma očima strop ložnice a čekala, co se bude dít. Nakonec jsem si ale připustila, že jsem se bohužel probudila do reality. Tuto myšlenku potvrdilo ošklivé zakašlání z vedlejší místnosti - trhla jsem sebou až mi přejel mráz po zádech. Nechápala jsem proč zrovna má mamka musí nosit břímě v podobě ošklivé nemoci, tedy alespoň myslím, že je to nemoc. Doktor prohlásil, že na plicích nic nemá, ale jak to sakra může vědět? Předepsal jí pouze nějaké prášky na utišení bolesti při kašli a doporučil nějaké čaje, nic víc.
,,Děkuji, snad jsem tě tím kašlem nevzbudila" trpce se na mě mamka pousmála a vyzáblou rukou si ode mě převzala hrnek čaje. ,,Ne, nevzbudila," utěšila jsem ji a usmála se. Dobře jsem věděla, že by stačilo pouhou jednu minutu na ni pohlížet, studovat její vyzáblý obličej a rozbrečím se. Už jsem byla na odchodu, ale hlas mamky mě zastavil. "Isabell, nebuď tak smutná. Neměj o mě obavy," hlesla. Já jsem se na ni pouze trpce pousmála, protože falešný úsměv jsem neuměla.
Celý zbytek dne jsem dá se říct strávila mytím nádobí v restauraci nedaleko matčina bytu. Mým snem bylo studium medicíny, ale školu jsem musela předčasně ukončit, a to kvůli finančním problémům, které tížily naši domácnost. Mamka pracovala jako švadlena pro různá divadla či náročné zákazníky. Vynášelo to celkem dost peněz, ale nemoc jí bohužel vešla do cesta, a tak naše dvoučlená rodina ztratila jediný příjem.
,,Podívej se na tu hromadu, za co tě platím? Než se vrátím, ať to zmizí!" vykřikl na mě vrchní. Nic jsem na to neřekla a vzala jsem vrchní talíř z dalších třiceti. Konečky prstů jsem měla nevýslovně rozmočené a vlastně jsem je už ani necítila, protože voda byla studená a teplou vodu jsem na výslovný příkaz majitele měla zakázáno pouštět.
Nakonec jsem ale byla přece propuštěna, a dokonce i s výplatou, kterou jsem obdržela. Večerní ulice byly poslední dobou velmi nebezpečné a nevyzpytatelné. Na každém kroku byl cítit pach revoluce a chaosu, který Paříží otřásá. Po zemi se válely zbytky zbraní prostého lidu a někdy i kus starého oblečení, či plakáty a různé jiné transparenty. Nikdy jsem nepochopila vyšší vrstvu jak smýšlí - okrást chudé a vysmívat se jim. Takhle funguje spravedlnost? Ne, nemyslím si. Z mého smýšlení a přemýšlení, kdy jsem přecházela přes ulici do jedné menší, mě však vytrhl jeden prudký pohyb, který jsem sotva zaregistrovala. ,,Hej, co si myslíš, že děláš, vrať mi ji," vykřikla jsem se a rozeběhla se za člověkem, jenž mi z ruky vytrhl drahocennou obálku s penězi. Běžela jsem přes kaluže a bláto, mé popelavé šaty dostaly další odstíny hnědé, ale to mi teď bylo ukradené. Musela jsem dostihnout muže, tedy zloděje, ať to stojí, co to stojí.
Pokřikovala jsem na okolní lidi, kterých tu byla pouhá hrstka, ale oni ignorovali mé prosby. Nikdo se nechtěl pouštět do cizího konfliktu, z čehož mi trochu zhořklo v ústech. Má zoufalost mě dohnala až k činu, kdy jsem po zloději hodila mé kapesní hodinky v domněnce, že ho udeří, a zloděj se skácí k zemi. Minula jsem však, zloděj se pouze za sebe ohlídl a běžel dál. A v ten okamžik jsem vše vzdala. Klekla jsem si nad rozbitými hodinkami a začala jsem je po kouskách sbírat. Neuvědomila jsem si to, ale rozvzlykala jsem se. Má měsíční dřina v restauraci přišla nazmar.
,,Ne, prosím,... mám rodinu, děti." Zaslechla jsem žalostné prosby. Otočila jsem se tím směrem a scéna, jež mé oči spatřily, mně málem vyrazila dech. Muž, jenž mě okradl, byl utiskován na stěnu domu neznámým mužem v kápi. Ten zloději držel cosi na krku, ale z dvaceti metrů jsem to stěží poznala. ,,Ne, přísahám,.. nikdy to neudělám, nikdy," vyjekl vystrašeně muž. Chvíli se mezi muži rozhostilo ticho, neodvažovala jsem se pohnout, jako kdybych na zemi přimrzla.
Po nekonečné chvíli neznámý muž od kapsáře odstoupil, kdy z muže nespouštěl oči. Zloděj se na mě podíval omluvným pohledem, který se mísil se špetkou strachu a vydal se ke mně s obezřetným krokem, kdy ke mně natahoval ruku s obálkou. Já jsem polkla, a vyjeveně se na něj dívala.
,,Omlouvám se , nikdy,... to už neudělám," špitl a vrátil mi obálku. Nezmohla jsme se ani na slovíčko a zmateně jsem pohlédla do dálka, kde jsem pozorovala záhadného muže v tmavě modré kápi, jenž se sotva pohnul. Byl vyrovnaný, klidný, jako kdyby mu tahle situace nepřišla ničím děsivá a výjimečná. Zloděj už byl dávno pryč a tím i mé paralyzované chování. Vstala jsem, a z muže v kápi nespouštěje oči, jsme si trochu oklepala sukni, ale než jsem se chystala udělat něco dalšího, muž sebou, jako když do něj blesk uhodí, trhl. Vyhoupl se vlastní vahou na římsu okna, následně na okenici a po spárách zvetšelého domu stoupal výš a výš. Vyjeveně jsme na něj pohlížela.
Uchvátil mě a plně pohltil pohled na jeho vlající kabátec, jenž vlál při každém jeho pohybu. Jeho ladnost, pohyby, rychlost, síla, elegance - to vše se mi vrylo plně do paměti.
Nakonec zmizel stejně tak tajemně, jako se tu objevil.

Domů jsme se vracela zmatená a plná otázek. Z muže jsem možná měla strach a zvláštní pocit, ale ... chtěla bych se s ním potkat ještě jednou.

Posmrtný život v podání "druhačky"

7. dubna 2018 v 12:23 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Na světe existuje nespočet "kroků do neznáma". Některé jsou pozitivní, a jiné jsou zase plné zármutku a zoufalství. Většinou si tyto kroky volíme sami. Pečlivě přemýšlíme nad jejich následky, a co onen krok vlastně pro nás bude znamenat, či co nám nového přinese, jak se budeme cítit, jak na nové věci budeme reagovat a tak dále a tak dále.
Avšak dle mého názoru existuje jeden krok, jenž si nevybereme sami, ale je každému z nás přidělen. Je z části na nás, kdy vykonáme onen neznámý krok do neznáma, ale především se jedná o pouhou náhodu a slet událostí. Ano, mluvím tu o nechvalně známe smrti, která je všudypřítomná a každého jednou potká.
Je jedno, zda je člověk bohatý, zda zná nejlepší doktory, zda žije tím nejlepším možným životním stylem. Smrt člověk může pouze oddálít, ale ne odvrátit.

Když jsem byla malá, tak jsem si nepřipouštěla, že bych někdy mohla umřít. Myslela jsem si, že tady budu napořát a život je nekonečný.
Avšak jednu noc, navštěvovala jsem druhou třídu, jsem se panicky probudila a na čele se mi vyrojily kapičky potu. Trhaně jsem do svých plic nabírala vzduch a má tepová frekvence se snad zpětinásobila. Už si přesně nepamatuji, na co jsem v tu cvhíli přesně myslela, ale vybavuji si, že se mi v mysli promítal obraz vesmíru, mlhovin - kolébek hvězd, a prstence Satrurnu. Položila jsem si otázku: Co se mnou bude, až umřu? Mé nejlogičtější vysvětlení v onom věku bylo následující: Má tělesná schránka zmizí, budu odtrhnuta od reálného světa a zbyde mi jen a pouhé myšlení (snad), které bude putovat vesmírem a bude osamoceno. Zní to děsivě, a také že to na mě v tak nízkém věku zapůsobilo. Celá vyděšená jsem běžela za mamkou, u které jsem hledala útěchu, oporu a pravou mateřškou lásku.

Myslím a dovoluji si prohlásit, že tímto jsem vykonala malý krok do neznáma, kdy jsem začala přemýšlet nad přesýpacími hodinami, jež se jednou přesypou, a posledním propadlým zrnkem písku zjistím, co obnáší tetno krok do neznáma, utvrdím se, zda mé mi dětské myšlení odhalilo pravé já smrti.