Cit slova...

11. dubna 2018 v 14:49 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Rozum a cit. Co si pod tím tak asi má člověk představit? Dvě odlišné hodnoty? Dva rozdílné druhy myšlení, které veduo k odlišným rozhodnutím? Každý má na to názor dle svého gusta.
Rozum je něco, co by každý z nás alespoň v malé míře měl mít. Jsem zastánce toho, že rozum se dá pilovat, dá se vylepšovat a když se člověk snaží, tak z rozumu může vzniknout inteligence. S rozumem se člověk rodí a je pouze na jedinci, jak s tímto darem vynaloží, zda bude lelkovat - jeho inteligence bude na mizivé úrovni, a nebo nezahálý ani na sebemenší chvilku a bude se snažit rozum jako nějaký neotesaný kámen přetvořit do něčeho zcela jiného, a to do čisté inteligence - briliantu, který má nevyčíslitelnou cenu.

Naopak cit je něco, co už jen tak přetvořit nejde. Stejně tak jako nám byl přidělen při narození rozum, tak je na tom podobně i cit. Rodíme se s ním, ale s tím rozdílem, že kadý vlastní jiný dar citu. Nemluvím tu o citu, který máme v konečkech prstů, jsme citlivý na různé výkyvy teplot, a nebo když se naše dlaň střetne s rozžavenou žehličkou tak vyjekneme: ,,Aut, to pálí!" Ne, toto není onen pravý cit, ale v případě žehličky se jedná o shluk nervových zakončení, které nás chrání před vnějšími vlivy.

Cit, o kterém se pokusím alespoň trochu hovořit, se nachází v každém z nás, a kde? Tak to nevím. Myslím, že má své místo z velké části v srdci, jak poetické, ale možná i kus citu zavítal do mozku, těžko říct.
S tímto citem se potkáváme téměř každý den. Využíváme jeho dar, i když si nejsme toho zcela vědomi. Dalo by se říct, že všechny koníčky, či záliby vyžadují určitý druh citu, ale jelikož teď píšu, tak by bylo docela příhodné napsat o citu, jenž člověk využívá, když cosi pěkného píše.

Myslím, že se shodneme na skutečnosti, že pokud chceme napsat nějakou povídku, či román, tak se nebudeme zaobírat nad tím, zda teď píšeme větu vedlejší, a zda se jedná o přívlatek shodný či nikoliv. Namísto toho dbáme na to, zda nám daná věta lahodí uchu a pohladí nás po duši. Její slova zapadají do sebe jako puzzle a čte se jako kdybychom četli své jméno - jasně, srozumitelně, lehce. Věta se stejným smyslem se dá napsat snad na tisít způsobů. Sloveso můžeme dát na začátek, nebo na samotný konec, a co takhle ho postavit třeba za podmět? Proč volíme tu a ne tuto možnost? Je to prosté. Nějaký vnitřní cit nám naznačil, že takto to bude nejlepší. A proč? Protože nám v žilách koluje cit pro psaní, představivost a poslech.
Myslím, že je těžké se tento cit psaní naučit, pochopit toto rozmanité řemeslo. Člověk vlastnící tento jediněčný cit nemusí dlouho přemýšlet, co psát, jak to psát a pro koho to psát. Mnoho lidí, kteří hodiny sedí nad prázdným listem a dumají nad tím, jak uchopit začátek příběhu, a přitom koušou tužku - uklidňují se, takto často ztrácí chuť do psaní, protože si řeknou: ,,Proč to psát? Když přeci to někdo napíše stejně lépe než já," a zahodí zmuchlaný papír do koše. Ne, tak to nefunguju. Učený z nebe nespadl, a pokud člověk plně do svých rukou uchopí sen se stát autorem či dobrým vypravěčem, tak může, má tu možnost, ale pouze chtít a nevzdávat se.
Mohu říct jen toto, jeden napsaný příběh z Vás neudělá spisovatele, ale ani padesát napsaých románů. Stačí ale pouze jeden kvalitní román, příběh, či povídka a člověk se může rovnat těm nejlepším. Mnohdy je dvacet popsaných stránek horší než jedna kvaleitně napsaná stránka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama