Když se sejde Rozum a Cit

14. dubna 2018 v 8:42 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Sluneční paprsky se proplétaly, tancovaly mezi sametovými bílými povlaky oblohy - mraky. Blankytně modrá obloha kontrastovala s tmavě modrým lesem, jenž se pod ní rozléhal. Jako ostrůvek plul na pastelově zeleném moři, v němž pluly tisíce a tisíce pampelišek, jež se občas potkaly se sedmikráskami - ano, louka matkou přírodou obdařená o cenné dary bylin a zeleně.
Poloha slunce oznamovala, že se blíží poledne. Byl by to den jako každý jiný, kdyby nebylo setkání dvou rozdílných osobností - Rozumu a Citu.

Rozum rozvážně kráčel po vyšlapané luční cestě - směřoval k lesu. Palčivé sluneční paprsky nemohl dál snášet a tak se rozhodl, že se na chvíli uchýlí do lesa, avšak už zdálky zahlédl kohosi pod javorem na okraji lesa, dívku. Jevila známky spokojenosti, projevilo se to na mírném, ale zároveň uvolněném úsměvu, jenž kontrastoval se spícíma očima - Cit hledající klid a útěchu.
,,Na co tady čekáš?" pravil Rozum. Cit však nereagoval. Rozum však naléhal dál. ,,Halo, je tu někdo?" ,,Mluvíte na mě?" špitl Cit. Pozvedl oční víčka a nejevil znepokojení.
,,Takže, copak tu děláte?" pokračoval Rozum.
"Já?" hloupě utrousil Cit.
,,A kdo jiný? Je tu snad ještě někdo? Já tedy nikoho nevidím."
,,Pravda, máte oči jako ostříž!."
"To mě těší, ale jeatli se mohu tázat, tak co tady děláte?" dožadoval se odpovědi.
,,Nevidíte? Rozjímám a odpočívám," a očkama Cit pohlédl nad sebe do koruny stromu.
,,A to nemáš nic jiného na práci?" nechápal.
,,Pane, vy si snad myslíte, že tu lenoším?"
,,No, nic užitečného neděláte, ne?"
,,Dovoluji si pane říci, že se mýlíte," špitl cit, jehož pravý koutek se trochu nadzvedl - úsměvem.
,,No dovolte! Snad vím o čem tady mluvím jelikož jsem za svůj život něco přečetl a něco zažil a milá slečno, toto, co Vy tady podnikáte, je jen a pouhé lenošení," nadmul se rozum téměř až k prasknutí.
,,A s kým mám tu čest tady hovořit?" zajímal se Cit.
,,S Rozumem," hlesl rozhodně.
Cit se na chvíli zamyslel. Oči mu brouzdaly po elegantmě oblečeném hochu, jenž začal projevovat známky nervozity.
,,Tak to se nedivím, že když máte tak hloupý názor na mé "nic nedělání", velevážený pane."
Rozum se už nadechoval k vyřknutí slov, ale Cit ho zastavil. ,,Vy pane, moc přemýšlíte, moc přemýšlíte. Zapomínáte na krásu přírody a na dar života."
,,Nikoliv, jsem si jist, že vím o přírodě tisíckrát více, než Vy,"
,,A v tom je právě ten zakopaný pes," pověděl Cit a pousmál se pro sebe. Dívka vstala nespouštěje oči z Rozumu a popošla k němu blíže. Rozum ani nedutal a snažil se pochopit, co mu Cit vlastně pověděl.
,,Tak si Vás tedy vyzkoušíme," s nadhledem pravil Cit a pokračoval, ,,Řekněte mi něco o tomhle stromu," a ukázala dívka na strom, pod kterým stála.
Rozum se zazubil, v jeho očích zaplála touha po vědění a své pýchy, co se týče vědomostí. ,,Nic lehčího jste si nemohla vybrat, milá slečno," na chvíli se odmlčel a pak sputil: ,,Strom, jenž se nachází před námi, se jmenuje javor. Jedná se o listnatý strom, kdy jeho věk mohu odhadovat na 70 let a jeho,..." už chtěl pokračovat, když v tom ho zarazil jeden argument.
,,Přesně toto jsem čekala," hles cit a dal si ruce v bok.
,,Tak tedy prosím, když kvete inteligencí." a pokynul Rozum rukou, aby Cit začal popisovat strom.
,,Copak to nevidíte? Záleží snad na tom, o jaký strom se jedná? Ne, je to zcela nepodstatné. Jedná se o život, čirý, nefalšovaný a jedinečný život. Jeho kořeny po zemi se plazící objímají matičku přírody, jež mu dala život. Raduje se ze života a nechává sýkorky se procházet svou korunou, jako kdyby jim dal domov a oni na oplátku mu zpívají, aby mu bylo veseleji. Zelené peříčka, jež mu pokývají kůži, ho chrání před zimou a chmurem a současně láká k sobě kdekoho pod svou hustou korunu, jež nabízí jedinečný stín. Dotknu se kmene, a cítím pulzující život - známka toho, že strom není věc, ani květina, ale je to živá bytost, které si máme vážit a ona nám tuto službu bude splácet svou krásou skromností," vyřkl ukonejšivá slova Cit.
Rozum ani nedutal. Přemýšlel o slovech právě vyslovených. Snažil se pochopit jejich význam a porozumět jim, ale marně. Cit se pro sebe pousmál a šel si sednout zpět pod korunu javoru. Opřel se o kmen strom, zavřel oči a svými všemi smysly začal opět nekonečnou pouť po poznání klidu, spokojenost, života a míru.
,,Nechápu Vaše konání slečno, nic neřeknete a jdete si hledět svého," uraženě řekl Rozum.
,,Jsem si toho vědoma, ale pokud nebudete na svět pohlížet jinak, z jiného úhlu, nebudete se držet učebnic a poznatků vědou ověřených tak společnou řeč nikdy nenajdeme," hájil se Cit.
Rozum však stál zmaten na luční cestě a pohled z dívky přeorientoval na korunu stromu, pod kterou Cit rozjímal.
,,Bylo mi potěšením s Vámi pohovořit," zdvořile ukončila dívka - Cit- jejich setkání. Rozum avšak nic nehlesl a s hlavou plnou otázek nerušeně pokračoval dál hlouběji do lesa...

Kdo ví, jak bude vypadat jejich další setkání...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama