Noční můra na schodech pod pergolou

28. dubna 2018 v 19:22 | Aneta Burešová |  Příhody
Nechtěně i chtěně jsem se ocitla v nevýchodné situaci. Nemohla jsem se pohnout z místa. Deset párů očí mě sledovalo, studovalo a hlídalo, ale zároveň o mě nejevilo žádný zájem. Mě vytěkané oči studovaly okolí - hledaly okamžik momentu, kdy se mi může naskytnout volnost, kterou musím pevně uchopit do rukou.

Nečekaná návštěva příbuzných. Má noční můra. Mé chmury a zlé myšlenky.

Dnes bylo venku převelice hezky. Seděla jsem na schodech vedoucích ke hlavním dveřím. Pod pergolou se rozprostíralo prostranctví, na jehož ploše se nacházelo asi 10 osob - babička, tety, strýcové a v neposlední řade jedna setřenice, mí rodiče a sourozenci.

,,To tam máte jabloň?" tázal se se zájem strejda - Vašek. ,,No, přesně tak, a za ní je ještě bluma," odvětila mamka. Myslím, že asi chápete, kam tím asi tak mířím. Naše rodina nemá zrovna nejlákavější a nejpřátelštější vztahy se vzdálenou rodinou ze strany mé mamky. Před půl rokem ukázaly svou shnilou část sebe - děda umřel a nastalo dědictví. Jednoduše řečeno - jakmile jde o peníze, ukáže se pravá povaha lidí. No nic, to jsem trochu odbočila.

,,Mám jít? Nemám jít?" lámala jsem si hlavu. Celou hodinu jsem seděla na schodech. Nohy zaujímaly krkolomnou pozici - mé břicho a záda začaly zkuhrat onou pozicí. Bylo hloupé odejít, ale na druhou stranu bylo hloupé zůstat. Pouze jsem mlčky seděla a poslouchala občasné tlachání, jehož obsah mě vždy nevýslovně pobavil. Ve vzduchu se nesla napjatá atmosféra a každý si každého měřil jako kdyby se jednalo o podezřelého zloděje. Sestřenka sedící na dřevěné truhle okusovala nehty, jež následně konzumovala. Strejda vyprávěl jak u nich soused pokácel jabloň. Teta sedící vedle něj se chytala za hlvau, kdy se lokty opírala o stehna - měla snad bolest hlavy či kocovinu? Ne, neměla, pouze se s námi nechtěla bavit a myslela si o nás samé "růžové" věci. A babička? Ta seděla vedle sestřenky - šlechtíc si své nehty, na venkovní židli a koukala se do "blba". Pouze má mamka sedící na dětské malé dřevěné stoličce zachraňovala situaci a nadhazovala různá témata, která by měla odlehčit situaci, ale marně.
Po hodině a deseti minutách ke mně avšak někdo promluvil: ,,To sis obarvila vlasy na tmavo?" utrousila se slova z úst tety simulující bolest hlavy. ,,Ne, proč?" pozvedla jsme obočí v nechápavost. ,,To je má tak ulízaný," prohlásil táta. Ano, byla to pravda. Měla jsem je mastné, nemyté a sepnuté, ale co jsem s nimi tak mohla dělat, když jsem se jejich návštěvu dozvěděla hodinu před příjezdem? Možná tak sepnout, což jsem také udělala.
Bylo mi trapné odejít, ukázat tak tím nezájem nezájmu, který mi věnují. Ukázala bych tím tak své neslušné chování, ale za cenu volnosti.

Já osobně se považuji za celkem zdvořilého člověka, ale po hodině a půl mlčení v krkolomné pozici a jediné pronesené větě příbuzných k mé osobě - a to ke všemu se věta, respektive narážka týkala mých vlasů - jsem vstala, zamotala se mi hlava, podlomila se kolena, ale i přes tuto dezorientaci jsem za sebou zavřela úspěšně vchodové dveře a oddechla jsem si. Návštěva zažehnána...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Meduňka Meduňka | Web | 29. dubna 2018 v 16:51 | Reagovat

Zařazuji do výběru na tema-tydne.blog.cz :)

2 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 30. dubna 2018 v 18:52 | Reagovat

No to byla depka ale...ale popsáno skvěle!

3 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 6. května 2018 v 20:58 | Reagovat

Výstižně popsané. A neměl by člověk být zdvořilý také sám k sobě? Neutrácet svůj čas?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama