Stín revoluce_část 1.

8. dubna 2018 v 13:54 | Aneta Burešová |  Stín revoluce
Těžko říct kolik je mezi Vámi jedinců, jež znají a nebo dokonce hrají Assassíny. Já osobně jsem je hrála, ale hraní her na počítači považuji za ztrátu času, takže preferuji četbu či jen tak polemizovat nad samotnou hrou. To jsem trochu odobčila z cesty. Rozhodla jsem se, respektive mě napadlo, že bych mohla napsat takový kratičký román, jež by se konkrétně týkal dílu: Assassin´s creed unity. Myslím, že tento příběh by mohly ocenit dívky každého věku, jelikož téma: mladá dívka a pohledný francouzských hoch žijící oba v Paříži, jen tak neomrzí.
Pohodlně se usaďte a pustěte se do čtení, snad se bude líbit :)

(Příběh mám zároveň i na Wattpadu: Stín revoluce )


Část první_ Pochmurná nálada

Chvíli jsem přemýšlela a možná i doufala, že se probouzím do snu. Mlčky jsem pozorovala rozespalýma očima strop ložnice a čekala, co se bude dít. Nakonec jsem si ale připustila, že jsem se bohužel probudila do reality. Tuto myšlenku potvrdilo ošklivé zakašlání z vedlejší místnosti - trhla jsem sebou až mi přejel mráz po zádech. Nechápala jsem proč zrovna má mamka musí nosit břímě v podobě ošklivé nemoci, tedy alespoň myslím, že je to nemoc. Doktor prohlásil, že na plicích nic nemá, ale jak to sakra může vědět? Předepsal jí pouze nějaké prášky na utišení bolesti při kašli a doporučil nějaké čaje, nic víc.
,,Děkuji, snad jsem tě tím kašlem nevzbudila" trpce se na mě mamka pousmála a vyzáblou rukou si ode mě převzala hrnek čaje. ,,Ne, nevzbudila," utěšila jsem ji a usmála se. Dobře jsem věděla, že by stačilo pouhou jednu minutu na ni pohlížet, studovat její vyzáblý obličej a rozbrečím se. Už jsem byla na odchodu, ale hlas mamky mě zastavil. "Isabell, nebuď tak smutná. Neměj o mě obavy," hlesla. Já jsem se na ni pouze trpce pousmála, protože falešný úsměv jsem neuměla.
Celý zbytek dne jsem dá se říct strávila mytím nádobí v restauraci nedaleko matčina bytu. Mým snem bylo studium medicíny, ale školu jsem musela předčasně ukončit, a to kvůli finančním problémům, které tížily naši domácnost. Mamka pracovala jako švadlena pro různá divadla či náročné zákazníky. Vynášelo to celkem dost peněz, ale nemoc jí bohužel vešla do cesta, a tak naše dvoučlená rodina ztratila jediný příjem.
,,Podívej se na tu hromadu, za co tě platím? Než se vrátím, ať to zmizí!" vykřikl na mě vrchní. Nic jsem na to neřekla a vzala jsem vrchní talíř z dalších třiceti. Konečky prstů jsem měla nevýslovně rozmočené a vlastně jsem je už ani necítila, protože voda byla studená a teplou vodu jsem na výslovný příkaz majitele měla zakázáno pouštět.
Nakonec jsem ale byla přece propuštěna, a dokonce i s výplatou, kterou jsem obdržela. Večerní ulice byly poslední dobou velmi nebezpečné a nevyzpytatelné. Na každém kroku byl cítit pach revoluce a chaosu, který Paříží otřásá. Po zemi se válely zbytky zbraní prostého lidu a někdy i kus starého oblečení, či plakáty a různé jiné transparenty. Nikdy jsem nepochopila vyšší vrstvu jak smýšlí - okrást chudé a vysmívat se jim. Takhle funguje spravedlnost? Ne, nemyslím si. Z mého smýšlení a přemýšlení, kdy jsem přecházela přes ulici do jedné menší, mě však vytrhl jeden prudký pohyb, který jsem sotva zaregistrovala. ,,Hej, co si myslíš, že děláš, vrať mi ji," vykřikla jsem se a rozeběhla se za člověkem, jenž mi z ruky vytrhl drahocennou obálku s penězi. Běžela jsem přes kaluže a bláto, mé popelavé šaty dostaly další odstíny hnědé, ale to mi teď bylo ukradené. Musela jsem dostihnout muže, tedy zloděje, ať to stojí, co to stojí.
Pokřikovala jsem na okolní lidi, kterých tu byla pouhá hrstka, ale oni ignorovali mé prosby. Nikdo se nechtěl pouštět do cizího konfliktu, z čehož mi trochu zhořklo v ústech. Má zoufalost mě dohnala až k činu, kdy jsem po zloději hodila mé kapesní hodinky v domněnce, že ho udeří, a zloděj se skácí k zemi. Minula jsem však, zloděj se pouze za sebe ohlídl a běžel dál. A v ten okamžik jsem vše vzdala. Klekla jsem si nad rozbitými hodinkami a začala jsem je po kouskách sbírat. Neuvědomila jsem si to, ale rozvzlykala jsem se. Má měsíční dřina v restauraci přišla nazmar.
,,Ne, prosím,... mám rodinu, děti." Zaslechla jsem žalostné prosby. Otočila jsem se tím směrem a scéna, jež mé oči spatřily, mně málem vyrazila dech. Muž, jenž mě okradl, byl utiskován na stěnu domu neznámým mužem v kápi. Ten zloději držel cosi na krku, ale z dvaceti metrů jsem to stěží poznala. ,,Ne, přísahám,.. nikdy to neudělám, nikdy," vyjekl vystrašeně muž. Chvíli se mezi muži rozhostilo ticho, neodvažovala jsem se pohnout, jako kdybych na zemi přimrzla.
Po nekonečné chvíli neznámý muž od kapsáře odstoupil, kdy z muže nespouštěl oči. Zloděj se na mě podíval omluvným pohledem, který se mísil se špetkou strachu a vydal se ke mně s obezřetným krokem, kdy ke mně natahoval ruku s obálkou. Já jsem polkla, a vyjeveně se na něj dívala.
,,Omlouvám se , nikdy,... to už neudělám," špitl a vrátil mi obálku. Nezmohla jsme se ani na slovíčko a zmateně jsem pohlédla do dálka, kde jsem pozorovala záhadného muže v tmavě modré kápi, jenž se sotva pohnul. Byl vyrovnaný, klidný, jako kdyby mu tahle situace nepřišla ničím děsivá a výjimečná. Zloděj už byl dávno pryč a tím i mé paralyzované chování. Vstala jsem, a z muže v kápi nespouštěje oči, jsme si trochu oklepala sukni, ale než jsem se chystala udělat něco dalšího, muž sebou, jako když do něj blesk uhodí, trhl. Vyhoupl se vlastní vahou na římsu okna, následně na okenici a po spárách zvetšelého domu stoupal výš a výš. Vyjeveně jsme na něj pohlížela.
Uchvátil mě a plně pohltil pohled na jeho vlající kabátec, jenž vlál při každém jeho pohybu. Jeho ladnost, pohyby, rychlost, síla, elegance - to vše se mi vrylo plně do paměti.
Nakonec zmizel stejně tak tajemně, jako se tu objevil.

Domů jsme se vracela zmatená a plná otázek. Z muže jsem možná měla strach a zvláštní pocit, ale ... chtěla bych se s ním potkat ještě jednou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama