Květen 2018

Kdy začíná život?

Včera v 7:34 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Na první pohled se může zdát, že odpověď nám leží před nosem a to: ,,Náš život začneme žít, když se narodíme, ne?" může někdo prohlásit a s ním v pozadí souhlasí snad každý. Nemohu říct, zda tito lidé mají či nemají pravdu, protože témeř jako vše na světě, je i začátek lidského život značně relativní - záleží na úhlu pohledu a na pozorovateli.

Jeden doktor prohlásil, že lidský život vzniká splynutím dvou buňek - matky a otce, jež nesou všechnu potřebnou genetickou výbavu budoucího jedince. Od tohoto momentu, kdy se buňky začnou nekontrolovatelně dělit a budovat tak novou lidskou schránku budoucího potomka, se rozeběhnou hodiny jménem Život. Tento pohled na začátek lidského života se vztahuje pouze na buněčnou úroveň. Nervová soustava se teprve bude vyvíjet, tudíž psychika jedince, embrya či zárodku zcela není vyvinuta a z tohoto důvodu můžeme prohlásit, že po duševní stránce člověk ještě nežije.
Další vědec zase tvrdil, že spatřením světla světa začíná život - nový lidský příbeh. Nikoliv čáp, ale matka dá život svému potomkovi a přírodě tak daruje nový život - jak poetické. První nádech - zalapání po dechu, vede k otočení přesýpacích hodin, jež mají vždy odlišný počet zrnek. V tento moment je člověk plně vyvinutý po buněčné a fyzické stránce. Jeho tělo je již samo na sobě závislé a nepotřebuje žádnou jinou výpomoc (výjimkou jsou samozřejmě předčasné porody, kdy je dítě umisťováno do inkubátoru) Člověk avšak v tento moment stále není vyvinutý po duševní stránce a je stále závislý na podněty z venčí - nedokáže chodit, najíst se a sám atd..
Třetí doktor pro změnu řekl, že člověk začně žít plnohodnotný život v moment, kdy si začne uvědomovat samo sebe, začne pociťovat empatii a začne vnímat druhé jako další bytost - začně studovat její chování. Jednoduše řečeno: mluvíme tu o dítěti, kterému na narozeninovém dortu plápolaly 3 až 4 svíčky. V tomto věku se formují první důležité duševní pochody, které utvářejí první plnohodnotnou mysl. Dítě již vnímá pocit viny jako negativní faktor a bere již na vědomí fakt, když někoho rozesmutní, rozlobí či potěší s dobře odvedenou prací.
Další člověk, teď už ne doktor, ale obyčejný člověk může tvrdit, že život začíná teprve až v moment, kdy jsme plně samostnatní - nebydlíme u rodičů, dokážeme se postarat sami o sobe a začínáme žít život podle svých představ. Tento pohled na začátek života je trochu zkreslený a má přenesený význam, ale v jádru má tato myšlenka pravdivý základ. Místo pupeční šňůry, jež drží dítko na životě, se nám tu objevuje bankovní účet, z kterého taktéž proudí jakási "výživa" daného jedince.

Tímto jsem stručně shrnula pohledy na zážátek lidského život, samozřejmě existuje pohledů více, o tom nepochybuji, ale bylo by to zdlouhavé. Teď pouze zbývá život, jakož to celek, patřičně ukončit. Kde je začátek, musí být i konec, ale to až příště :D

Pětihodinová metoda

Středa v 9:01 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Jsou situace, u kterých se modlíme za rychlý a bezbolestný konec. Avšak ten nepřichází. Namísto toho máme pocit, že čas se zastavil - spiknul se proti nám. Rafička nám lenoší kdesi na jednom místě a ne a ne se pohnout. Ani já tomu sama nevěřím, ale tento pocit zažívám pětkrát týdně a to vždy od 7:50 do pozdních odpoledních hodin.

,,Kolik ještě?" ozve se hlas mé spolusedící.
,,34 minut," zašeptám a ukážu na hodinky. Vrstevnice se zklamáním nadechne, podepře si hlavu rukou a znudeně začne zkoumat povrch svého penálu.
Je teprve první hodina - matematika, a mé vyhlídky nejsou nejrůžovější. Sedm hodin mám před sebou a po této rutině následuje další hodina v základní umělecké škole - klavír. Ten den prostě nemá konec.
,,Bez logaritmických vět se neobejdete, protože jakmile,..." povídá učitel s prošedivělým vousem a černou košilý zastrčenou v ještě černějších kalhotech.
,,Už aby byl konec," pomyslím si a snažím se neusnot. Má víčka ale protestují - jsou unavená, zesláblá, křehká, protivná a těžká jako železo. Má délka spánku je však dostačující. Spala jsem osm hodin a jakmile zazvonil v šest hodin středoevropského času budík, vyskočila jsem z postele jako ranní ptáče - plná energie a života. Bohužel představa, že více jak třetinu dne prosedím na tvrdé židli, jež mi drtila kostrč, se mi příčila s představou o krásném dni.
Je někdy až neuvěřitelné, jak si čas zahrává s naší myslí. Zastaví se kdy chce a je mu absolutně jedno na jak dlouhou dobu.

Po velké přestváce, která končí na naší škole v 9:45, následovala opět další hodina, jež měla tu sílu uspat člověka přímo do kómatu - čeština. Začátek hodiny byl vskutku "zábavný". ,,Než zapíšu, tak rozhodněte, jaký rým má báseň na straně 45 v pracovním sešitě," nakázala nám učitelka.
,, a b a a c a b a a c a b....," citovala má mysl. V tu chvíli jsem byla neskutečně uvolněná, protže pokud vyvolá mé jméno, tak bez problému podám odpověd. Zákon schválnosti se ale samozřejmě nemile potvrdil a tudíž jsem nebyla vyvolána.
,,Teď byla pátá hodina, že?" ujišťovala jsem se u kamarádky.
,,Pátá?" zapochybovala. Já jsem na ni pohlédla s prosivým pohledem, jenž žádal jediné - potvrzení mého mínění.
,,No, bižuli jsme ještě neměli, ta bude teď, takže máme 4 hodiny za sebou," vyvrátila tak můj úsudek a ihned po dořeknutí vstoupil učitel do třídy. Patřičně jsme se pozdravili a ruku v ruce začly minuty stresu.
,,Tak, koho si dneska vyzkoušíme,..." mumlal si učitel pro sebe. Všichni napjatě čekali, až učitel vyhrkl:

,,Vojto, dlouhé vlasy nebo krátké vlasy?"
,,Dlouhé,"
,,Dobře,...Petře, holka nebo kluk?"
,,Holka, pane učiteli."
,,Výborně," hlesl zlověstně a pokračoval, ,,Kamile, svaly nebo tuk?"
,,Hmm, svaly," odpověděl.
Učitel položil ještě dalších šest otázek, z kterých jasně vyplynulo, že se bude jednat o dívku s dlouhýmy vlasy, jež bude vlastnit modré oči a na sobě bude mít něco světlého.
,,Hmm...tak tedy k tabuli půjde David," prohlásil učitel a podíval se na chlapce vysoké hubené postavy, jež vlastnil krátký sestřich a oříškové oči ladily s černo černým tričkem.... To jen tak na zpestření tohoto článku a teď k jádru věci.
Čas je relativní a je na nás, kdy bude mít daný moment konec. Hodiny nám mohou na vteřinu přesně říct, že ústní zkoušení v biologi travlo pět minut a dvacet tři sekund, avšak nám se doba zkoušení může zdát jako úsek času nemajíc konec - nekonečné mučení plné trýzně a zoufalství obzvláště v případě, kdy nic nevíte a učitel si Vaši nevědomovst pěkně vychutnává.
Pro studenty, kteří čtou tento článek, mám jednu radu, psychologickou radu. V mém životě se osvědčila, tudíž doufám, že aplikace rady bude úspěšná i u dalších jedinců.

Pomůcka pro přežití ve škole je velice jednoduchá, doporučuji ji aplikovat u školních dnů, které obsahují šest a více hodin.
Z mého úhlu pohledu se mi 5 školních hodin jeví jako snesitelné číslo, tudíž když mám například sedm vyučovacích hodin, tak první dvě hodiny nějak "odsedím", a jakmile nadejde třetí hodina, tak si řeknu něco ve smyslu: ,,Teď jsem přišla do školy, mám před sebou jen pět hodin, a jde se domů." Zní to hloupě a dětinsky, ale psychický význam to má značný. V nejlepším možném případě je ideální sdílení této metody s dalším spolusedícím, kdy si "Vaše posunutí hodin" připomínáte. Náše psychické "já" je stavěno tak, že fatk, který říkáme my a nám blízká osoba, přijmeme a vybudujeme si k němu důvěru.
Dříve jsem nad touto metodou nikdy neuvažovala, ale jak se říká: zoufalá situace - zoufalé řešení. Dříve se mi škola jevila jako místo plné informací a nových poznatků, ale teď, kdy navštěvuji druhým rokem střední školu, si začínám trochu uvědomovat fakt, že učitelé rádi chodí kolem horké kaše, a místo aby šli k jádru věci - vyslovili jednu větu, tak věnují všech 45 minut drahoceného času tomu aby došli k závěru, že o co se vlastně jedná a co nám tím učitel chtěl říct, se dozvíme až příští hodinu.
Čas je drahocený a měli bychom si hlídat začátek a konec dění, jiank to pro nás může znamenat fatální následky.

Islám, čisté zlo? Omyl, i my jsme byli takoví.

18. května 2018 v 9:00 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Dlouho jsem přemýšlela, zda tento článek vypustit do světa či nikoliv. Přeci jenom si přiznejme, že ten, kdo se zmíní o islámu v trocha pozitivním slova smyslu nebo biď málo hájí toto náboženství, tak ho žene národ k pranýři. Možná už mě někdo v tento moment takto odsuzuje, ale trocha strpení prosím, vše vysvětlím a pokusím se uvést na pravou míru.

Pestrá škála médií, od těch papírových až po ty internetové, nám den co den předkládá na oči dění ve světě -
Média rády kritizují, o tom žádná, a tudíž teroristické útoky jsou pro ně ideální příležitost jak uchopit kritiku do rukou a pěkně lidem naservírovat tisíce důvodů, proč je islám tak špatný, prohnilý, zkažený a zaslouží si vyhubení. Bohužel dnešní doba je taková, že na naší planetě pochoduje sedmi miliardová armáda jedinců, jež často nepoužívá svou mysl - mozek. Tato masa bytostí se nechává lehce podmanit a především ji není problém zmanipulovat. Tudíž každý chová k tomuto náboženství - k islámu- neskutečnou hořkost a nechuť - přímo jim pohrdá.
Rozhodně nejžhavější zprávy se týkají katastrof, nehod, ale především (v dnešní době) teroristických útoků. Jakmile se tak stane, celý svět je na nohou a onen teorista, či skupinka teororistů jsou na pár týdnů celebritami. Dnešní doba je avšak taková, že za většinou těchto útoků stojí Islámský stát. Už ze samotného názvu můžeme vyčíst o jaké náboženství se jedná a slova vykřikující terorista při útoku nám tuto domněnku potvrzují. To bylo jen tak na úvod a teď k jádru věci...
Nevím, jak ve světě, ale alespoň v mém okolí každý stojí proti islámu - odsuzuje ho, nenávidí a to jen a pouze na základech faktů z televizních zpráv či slov politiků. Jednoduše řečeno - nespočet lidí považuje islám za černou ovci mezi náboženstvími a vidí ho jako čisté zlo.
Bohužel fakt, že křesťanství zažilo ve své minulosti také své stinné stránky Vám už nikdo neřekne. Nikdo se přeci nebude chlubit svým vlastním ošklivým a vyškubaným peřím, ne?

Islám je cca o 600 let mladší než křesťanství, což ví jen málokdo a ještě méně lidí si uvědomí, že křesťanství ve věku současného islámu nebylo zrovna nejmírumilovnější náboženství pod sluncem. Vraždilo se a vraždilo, co k tomu dodat. Pokud nevěříte, uvedu pár příkladů.

1) Objevení Ameriky


,,Byl objeven nový kontinent, sláva! Budeme poznávat novou kulturu!" takováto slova mohla vypadnout z úst objevitelů neznámého území. Brambory nebo táke kukuřice nám byly ze zaoceánských zemí přivezeny, a samozřejmě další plodiny. Už jen ale málo lidí se zmíní o krveprolití, které Evropani do Ameriky s sebou přinesli. Říše Aztéků se vyznačovala svou osobitou kulturou - byla jedinečná. Jakmile ale Evropani spatřili obřady, jež populace Aztéků prováděla, zděsili se a rozhodli se pro radiální krok - vnutit křesťanství, jak prosté. Aztékové odmítli, však proč by měli konvertovat? To, že Vás někdo objeví, nemusí přece nutně znamenat, že ho budete následovat a pokud ano, tak jste ztratili svobodu. Evropané nakonec pochopili, že Aztékové nemají zájem o jejich náboženství a tak je vyvraždili, jak prosté.


2) Bartolomějšká noc

Nebudu nic protahovat a shrnnu vše ve stručnosti. Ve Francii v 16. století vypukly nábžoneské nepokoje mezi hugenoti (označení pro kalvínisti - křesťanského rázu, ale protestanté) a katolíky. V tomto období se vraždilo, o tom beze sporu, ale nakonec smíření obou stran bylo na dohled a to v den svatby Jindřicha Bourbonského (hugenot) a Markéty z Valois (katolička). Jednalo se o beze sporu velkolepu událost, na které nemohl nikdo chybět. Proto ani nebylo divu, kdy 24. srpna 1572 dorazilo do Paříže nespočet stoupenců obou stran - hugenotů a katolíků. Vše mohlo proběhnout jako a drátkách. Sňatek se uzavře, všichni budou spokojeni, zapomene se na nepokoje a bude uzavřen pomyslný mír mezi hugenoty a katolíky. Pravda byla ale taková, že se vzal meč do ruky a šlo se vraždit. Více jak na 3 000 hugenotů bylo zabito rukou katolíků. Myslím, že v dnešní době by se jednalo o strhující článek v novinách.


3) Pálení čarodejnic



Jakmile kněží ukáže svými kazatelskými prsty na vesnickou prostou dívku a přitom prohlásí, že se jedná o čarodějnici, tak je zcela zřejmé a pochopitelné, že se dívka neodkladně musí dostavit před hranici, na které i následně skončí, nebo ne? Mezi lety 1484 a 1728 si vyžádaly tzv. "hony na čarodějnice" více jak 300 tisíc životů (nějčastěji se jednalo o osoby něžného pohlaví). Opět se jednalo o křesťanské motivy a opět se fenoménem "pálení čarodějnic" nechalo strhnout nespočet vesnických lidí.


4) Jan Hus





Myslím, že tady nemusím ani říkat, co se s naším učencem stalo. No dobře, byl upálen, a proč? Stál si za svým názorem hlava nehlava. Vzpíral se církvi a někteří ho v té době viděli jako malého parazita, jenž má krůček od toho aby rozvrátil církev a proti ní samotné rozhněval vesnický lid. Bohužel v té době byl vliv náboženštví silnější než zdravý selský rozum.









Abych to shrnula. Jsem ateista a nezastávám se žádného nábožeství. Jsem nestraná a nestranou také zůstanu. Pouze jsem chtěla uvést věci na pravou míru a ukázat, že nikdo není 100% a než začneme odsuzuvat druhé, tak bychom si měli zamést před svým prahem. Křesťanství je starší než islám, prošlo si již krvavým obdobím, na které každý raději zapomněl a nechce se k tomu vracet. Jakmile si ale křesťanství prošlo tzv. "náboženskou pubertou" (Mé označení, tudíž berte s rezervou), tak se uklidnilo a dospělo. Islám se však nachází v plném rozkvětu "náboženské puberty", snaží se vnutit své náboženství celému světu a to stejně tak horlivě jako v minulých letech křesťanství.
Jediný znatelný rozdíl mezi krvavým obdobím obou náboženstvích je nástroj, jenž využívají a to sice: křesťané používali na stínání hlav nabroušené meče a Islámský stát sáhl po novodobé technologii - palné zbraně či výbušné.

Zlo_nezbytná součást naší existence

15. května 2018 v 18:06 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Je celkem těžké tomu uvěřit, přiznat si, že i ten nejochotnější a nejmilejší člověk nese v sobě načasovou bombu jménem zlo. Kdyby nebylo zla, tak bychom nemohli definvoat dobro, nemohli bychom popsat kladné lidské vlastnosti, protože bychom je s ničím nemohli porovnat. Nemůže být vše dokonalé a růžové, jak by si mnoho z nás přálo, ale vedle dobra musí existovat i něco špatného - říkejme tomu rovnováha světa (to mě jen tak teď napadlo, neberte to vážně :D)

To bylo jen tak krátce na úvod a teď k věci.

Jak už jsem na začátku naznačila, tak i ten nejmilejší člověk v koutku své duše nese malého parazita jménem zlo. Bylo by dozajista krásné, kdyby zlo neexistovalo. Svět by vypadal o poznání bezpečněji. Avšak tento elemnt lidských vlastností je v životě nezbytný. Je neodmyslytelnou součástí našich vrozených pudů - instinktů, jež nám 24 hodin denně střeží život a jsou neustále připraveni vyplout na povrch. Obzvláště v této uspěchané, časem nemile poznamenané a sobecké době člověk občas musí projevit kapku zla, kdy bude hájit svůj názor ať to stojí, co to stojí, projeví nesouhlas nebo prostě nebude hrát fér pro svůj prospěch. Vím, poslední příklad nezní jako pravá ukázka patřičného chování, ale tato doba si to vyžaduje. Stačí se podívat do politické sféry a pouze s marností v očích by jste hledali politika, jenž by hrál dle pravidel a byl upřímný a loajální.
Vyplývá z toho, že zlo patří do našeho každodeního živoat, ale existují tu i jedinci, kteří tuto vlastnost využijí jen zřídkakdy. Dovolím si říct, že tu mluvíme o tzv. "flegmaticích". Jejich pohár tolerance je opravdu objemný a dá se do něj nalít nepředstavitelné množství negativních věcí a trvá kolikrát roky, než pohár přeteče a s tím se zároveň objeví vlastnosti zla, které vyvře na povrch stejně tak rychle a nebezpečně jako samotné magma z tajných zákoutí matičky země.


Bohužel v historii lidstva najdeme jedince, které můžeme označit za čiré zlo - tyrani, krutovládci, diktátoři, bezpáteřní vojevůdci, bezohlední plenitelé národů. V každé společnosti se najdou jedinci tohoto typu. Vybočují z řad průměrného zla a postrádají z veškeré části mozkovou část, kde jsou zakotveny mírumilovné vlastnosti a z tohoto důvodu nevidí kolem sebe ohavnosti, které páchají, nevidí zlo, jež za sebou nechávají. Na stejném principu fungují i mozkové buňky osob, jež konají pro změnu samé dobré skutky, pro lidi se ochotou mohou rozkrájet a kolikrát mají tu tendenci se obětovat pro dobro druhých. Přihlížející člověk může k nim pronést větu týkající se obdivu a respektu, ale náš obětavý jedinec prohlásí něco ve smyslu: ,,To je přeci samozřejmost, ne?" jak skromná slova.
A jsme zase tam, kde jsme začali. Dva protipóly, dva extrémy, které se navzájem doplňují. To, co člověk kvetoucí zlem natropil, za ním mírumilovný jedinec dá dopořádku. A takto to šlo celou naší historií. Někdo státy sjednotil, druhý je za pár let rozdělil, pak přišel další dobro-vlácde, jenž diplomaticky vše "vyžehlil" a pak přišel další a ten.....

Když máš štěstí, tak máš všechno!

15. května 2018 v 8:00 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Znáte ten pocit, když se ocitente v tzv. situaci ,,s křížkem po funuse?" Teď se mně tak právě přihodilo, nic vážného, ale stále se jedná o dokonalý příklad této citace. Měla jsem připravenné téma týdne: Co je štěstí? a samozřejmě že jsem se z časových důvodů nestihla dostavit za obrazovku počítače a témá týdne se změnilo. I přesto přidávm článek vztahující se k tomuto tématu. Sand mě za to neukamenujete. :D
,,Všechno nejlepší, hlavně štěstí, zdraví a hodně spokojenosti,…" omílaná fráze, která dlouho ještě omílána bude. Ano, mluvím tu o námi známé narozeninové frázi.
Když se lidí zeptám, co je z těch tří jmenovaných věcí nejdůležitější, tak mi téměř všichni odpoví: zdraví. ,,Když totiž nemáš zdraví, tak nemůžeš být ani spokojený, a když nemáš štěstí tak nemůžeš,…" dotyčný se zarazil a začal přemýšlet. Postrádal slov…
Dle mého názoru, bychom měli člověku přát jen a pouze jediné - štěstí. A proč? Uvedu to na příkladech. Jsou trochu extrémní, proto je berte s rezervou, ale svůj účel splní.
Můžete být zdraví, kvetete přímo nemocí neposkvrněnou lidskou bytostí - žádná chřipka, žádné choroby, žádné tělesné postižení, jste prostě ukázka lidské dokonalosti. Jednoho dne se avšak vydáte na kontrolu k doktorovi - vydáte se do jakési pražské nemocnice. Samozřejmě, že nemalá nervozita Vás pohltí, ale jak rychle přišla, tak také i odešla.
,,Jste plně zdráv," ohlásil doktor.
Bez stresu, starostí a s pozitivním myšlením vycházíte z budovy, postavíte se před přechod a čekáte na zeleného panáčka. Ten po malém strpení přišel a Vy se vydáváte napříč přechodem Avšak…
Světlo. Náraz. Křik. Brzdy. Střepy. Nářek.
Stalo se tak v jediném okamžiku. Vy však nevnímáte, pouze se necháváte konejšit sirénou pohotovosti. Jindy Vám byla nepříjemná, ale dnes ji vítáte s otevřenou náručí. Avšak i tento pisklavý zvuk se vytrácí. Jako kdyby Vaše mysl nechtěla nadále pracovat a místo toho odplula kamsi na opuštěné moře nicoty….
Z ukázky jasně vyplývá, že člověk vlastnící své tělo v tom nejlepším možném stavu, se může o své zdraví lehce připravit, například formou nehody, kdy bude hrát hlavní roli zraněného, popřípadě osoby, jež podlehla těžkým zraněným.
A spokojenost? Těžko říct. Je známo, že zdraví a spokojenost jde ruku v ruce, jsou to dva nerozluční kamarádi, kteří se navzájem doplňují a hlídají se. Jakmile doktor dotyčnému oznámí, že má nevyléčitelné onemocnění, nebo musí podniknout to a to aby byl opět zdráv, tak se automaticky spokojenost vytratí, protože zmizelo i zdraví. Avšak štěstí tu stále je a hraje významnou roli v navrácení dvou ztracených lidských elementů.
Jak můj táta říká: ,,Když máš štěstí, tak máš zdraví, pohodu, a…prostě máš všechno," a má pravdu.
Štěstí na světě není od toho, abychom mohli vyhrát 20 milionů v loterii, či narazit na ropu na naší zahradě, ale e tu od toho, abychom vedli spokojený život, jehož časté úskalí jsou koordinované právě onou pověstnou štěstěnou.

Všudypřítomné štěstí

13. května 2018 v 6:32 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Dovoluji si říct, že více jak polovina lidí, jakmile se vysloví "štěstí", tak své myšlenky přeorientuje na sazku, na loterii, nebo na nějakou soutěž, kde se hraje o auto, peníze a další hodnotné věci. Bohužel v dnešní době si většina lidí právě ono čisté štěstí spojuje s nějakou výhrou.
Z tohoto vyplívá, že štěstí zažívá pouze někdo, pouze pár vyvolených v daný moment je požehnáno onou štěstěnou. Ne, omyl. Přečtěte si znovu poslední větu a zamyslete se nad ní.
Dnešní doba nám vnucuje mylnou představou o pojmu štěstí. Média a jiné sdělovací prostředy nám vtloukají do mysli štěstí, které máme vidět a máme si za ním jít. Mluvím tu tedy například o sázení ve sprotce.
Pravá podstata štěstí je zcela něco jiného. Nebudete tomu věřit, ale každý jedinec na této planetě má štěstí, každý zažívá 24 hodin denně 7 dní v týdnu pernamentně štěstí. Zní to až moc optimisticky? Možná, ale hned vysvětlím.
To, kdy do Vašeho života vstoupilo štěstí, tak nemohu říct s jisotou, protože už štěstí bylo samo o sobě, když se potkali Vaši rodiče, už toto byl předpoklad toho, že budete mít štěstí a dají Vám život. No a pak to jde jako lavina. Narození - největší štěstí ve Vašem životě, protože jste se narodili jako člověk a ne jako nějaká jepice, která,...no,..dejme tomu, že na světě nepobude moc dlouho.
Má slova zní asi opravdu tak nějak sladce, ale když se nad tím tak zamyslíte, tak musíte uznat, že ve Vašem životě nastala souslednost událostí, kdy.... narodili jste se do rodiny, narodili do této doby (tady se musím pozastavit, protože kolíkrát si říkám, jestli by nebylo lepší se narodit o 200 let zpátky, kdy nebyla doba tak uspěchaná a zkažená jako teď) a máte v životě tolik možností, máte před sebou celý život.
Štěstí není o tom, kolik toho v životě vyhrajeme, ale můžeme být již vděčný za to, že nějaký život máme, že ten někdo nahoře neřekl: ,,A ty budeš kámen," a poukázal na Vás. Tomu by se pro změnu dalo označení smolař dne, ale to někdy příště. :)

Poslední zvonění

12. května 2018 v 12:15 | Aneta Burešová |  Český školský systém
Znáte ten pocit, když jste kvůli něčemu obětovali spoustu času, ale odměna, či nějaká odezva nepříjde? Tedy jednoduše řečeno: danou věc jste dělali na nic, bezvýznamně, a zbytečně. A přesně takovýto pocit se mi naskytl dnešní pátek, kdy jsme měli při hodině češtiny číst úvahu na téma: "poslední zvonění". Pilně jako včelička jsem předchozí den do jedenácti večer psala a psala. Byla jsem celkem pyšná na své "veledílo", ale nakonec byly vyvolání pouze dva žaci, kteří to ještě k tomu všemu neměli - za pět. Než jsem se však stihla přihlásit, že bych svou úvahu ráda přečetla, tak učitelka prohlásila: ,,Tak jdeme pokračovat v látce." - hnula mi žlučí.
Proto alespoň takto dám trochu na vědomí, co jsem ten večer celá ospalá, unavená, vysílená a mrzutá sepsala :)


Každoročně je každá střední škola vystavena následkům tzv. posledního zvonění. Nejedná se o nic oficiálního, ale poslední zvonění můžeme považovat již za jakousi tradici, jež se s maturitním ročníkem pevně sžila.
Jsem si jistá, že nejeden člověk bude se mnou souhlasit, když prohlásím, že jít do školy na poslední zvonění jako student nematuritního ročníku, je kolikrát nebezpečnější než vstoupit na minové pole - co třída, to nemilé překvapení, co chodba a schody to boj o tzv. "nedat si na držku". Jediným slovem - nebezpečí.
Pak si ale položme otázku, proč to všechno dělají? Proč nás chtějí zmrzačit a proč se mnohdy uchylují k nechápavému přetvoření učebny a to počínaje umístěním dvaceti kilogramového květináče na stoly a končíc omotáním světla toaletním papírem? Nechvalně známá sladká pomsta, jak prosté.
Je mi ihned jasné, že ne každý se mnou souhlasí, ale prosím, trocha strpení, vše vysvětlím.
Vžijte se do role člověka, jež je studentem maturitního ročníku. Celých osm roků jste navštěvovali vzdělávací instituci - gymnázium a celých osm roků jste byli nuceni přijmout fakt, že ten, kdo tady rozhoduje, ten kdo na Vás někdy pohlíží jako na neškodnou havěť, a kdo si mnohdy vychutnával Vaše nedostačující znalosti při zkoušení, či chybné odpovědi v testech, byl učitel. Nevím jak Vám, ale jsou chvíle, kdy mi dokáže učitel, jak se říká, hnout žlučí. Následně student učitele proklíná všemožnými způsoby, posílá ho do vyhnanství kamsi na pustý ostrov -jen aby se nevrátil, a o vulgárních nadávkách, jež proudí studentskou myslí, tu ani nemluvím. Zaprvé, bylo by to nepublikovatelné a za druhé, kdo má náladu poslouchat hodinový proslov, jenž by se skládal z přídavných a podstatných jmen? Asi nikdo.
Takže abych to shrnula, osm roků nucené poslušnosti potlačuje svobodnou mysl, kreativitu, uvolnost a vyjádření vlastního názoru. Tudíž poslední zvonění je ideální příležitost jak si tuto absenci přirozených lidských vlastností vykompenzovat - jedná se sice o jeden jediný den, ale i to stačí na to, aby studentům nižších tříd a učitelům příchod do školy hnul žlučí a vytvořil vrásky na čele. Třešnička této záležitosti tkví v tom, že to, co studenti "natropili" nemusí uklízet a zdaleka se nemusí omlouvat ba naopak.
Vedlejší efekt tohoto dne můžeme pozorovat u mladších žáků, kteří jeví často zdrženlivé chování a uvědomují si, kdo je ve škole pánem, kdo je největší "mazák" na škole a kdo na škole setrval nejdéle. Někdo možná odmítá tento názor přijmout, ale jak byste se Vy cítili na místě žačky primy, jež pohlíží na cestu do šatny zatarasenou skříňkami? Dovolím se domnívat, že byste asi neprojevovali jásot a čirou radost z takovéto bezvýchodné situace.
Naopak ty nejstarší na škole, učitelé a další pracovníci, si v tento den připadají, jako kdyby se jim něco nemile vymklo z rukou - nemají ani píď areálu školy pod kontrolou, nemají ani sebemenší tušení, co na ně bude číhat za následujícím rohem. Jednoduše řečeno: na kratičký moment se vžijí do situace žáka, který píše test fyziky - člověk si může myslet, že má vše pod kontrolou, ale jakmile přijde na věc, přečte si zadání, tak dojde k závěru, že vlastně neví vůbec nic. Každým přečteným úkolem člověku stoupá hladina hořkosti v ústech - stejně tak jako když učitel prochází třídami přetvořenými podle anarchických představ maturitního ročníku.
Možná se mýlím, možná nechápu podstatu a význam posledního zvonění, ale záleží snad na tom? Těžko říct, protože co tisíc lidí, to tisíc názorů. Jedním jsem si ale jistá, a to sice věděním, že až se má třída ujme postu maturitního ročníku, tak nezůstane kámen na kameni, židle vedle židle a skříň vedle skříně,tedy…. Ještě se do oktávy úspěšně dostat.

Dvě bonboniéry, dvě hořká zklamání

6. května 2018 v 15:39 | Aneta Burešová |  Příhody
Je známo, a bere se za samozřejmé, že k narozeninám často patří bonboniéra. Mnoho z Vás potvrdí, že výběr bonboniéry je obtížná záležitost - vidím to u sebe. Stojím v obchodě před regálem, jehož výška sahá do nebes a mé oči brouzdají po nejrůznějších typech, obalech, tvarech a chutí bonboniér. ,,Mám vzít tuhle? Ne, tam je moc oříšků,...hmm, a co tuhle? Ne, tu taky ne, tam je těch bonbónů určitě málo," polemizuji nad výběrem sladkého dárku. Avšak snaha o vybrání té nejlepší bonboniéry průměrné ceny je mnohdy odměněna pouze hořko-naštvanou odměnou.

Tento víkend jsme slavili narozeniny mé mamky, a jak jsem řekla na začátku - narozeniny bez pralinek v papírové krabičce prostě nejsou narozeniny. Mamka obdržela, respektive jí byly darovány dvě rozdílné bonboniéry. Ta první se pyšnila zlato-bílým obalem, byla vyrobena ve Francii a už pouhý obal oznamoval, že se bude jednat o fenomenální pralinky. Bonboniéra čislo dvě byla o poznání menší, ale za to se pyšnila výrobou v Belgii, byla zahalena do zlatého obalu a převázaná zlatou stuhou - imitace klasického dárku. Jediným slove krása.
,,Tak, jakou načneme?" zeptala se navečír mamka. Každý preferoval jinou, ale nakonec jsem na mamku udělala psí oči a byla schválena má volba - frsncouzská bonboniéra. Celá dychtivá jsem sledovala rozbalování papírové krabičy, až nakonec ji mamka plně otevřela a mohlo se brát, co hrdlo ráčí. První bonbón,....nugátová náplň. ,,No fuj," vyhrkla jsem, jelikož jsem alergická na oříšky a to především v těchto nugátových, nebo jak tomu někdo říká: nutelových náplní. No nic, nevadí, přede mnou je ještě 7 druhů pralinek, takže určitě někde bude něco jiného než pouhá nugátová nápň, která vlastně s nugátem nemá nic společného a jedná se pouze o palmový tuk.

Druhá, třetí, čtvrtá, pátá......Dál jsem se již neodvážila. Vždy jsem pouze nakousla a ukousnuté sousto jsem "vyplivla" do dlaně. Všude byla ta stejná náplň, i přes skutečnost, že každá pralinka se pyšnila jiným vzhledem. Jakmile celá rodina zjistila, respektive si uvědomila krutou realitu, že v bonboniéře je k naleznutí pouze jeden druh pralinek, tak mamka prohlásila: ,,No to jsou blbci, hmmm..., no nic, načneme i tu druhou, co s ní." Zavřela téměř nedotčenou francouzskou bonboniérů, odsunula ji na na druhý konec stolu a začala se rozbalovat druhá.
,,Belgická čokoláda,...hmm,... tam člověk nikdy neudělá chybu. Je to sázka na jistotu," pomyslela jsem si. Avšak mé mínění mi nevydrželo příliš dlouho. Po prvním kousnutí do belgické pralinky mé chuťové buňky ohlašovaly jediné: nugátová náplň o základu ztuženého palmového tuku. Nechtělo se mi věřit, že i tato bonboniéra by bylo další hořké zklamání, a tak jsem nakousla další bonbón,....nugát.
Náhle jsem si vzpomněla na jedno pořekadlo: ,,Do třetice všeho dobrého a zlého," trochu jsem se tím uklidnila a kousla jsem do další pralinky,...opět nugát a opět deset druhů pralinek vzhledově odlišných, ale náplň pokaždé totožná.
V tu chvíli, a ještě doteď mi připadá, že se Francie a Belgie domluvily na společné náplni a o jejím zamaskování -co každá pralinka, to jiný vzhled.

Tím chci jen a pouze říct, že i když máme v obchodě nepředstavitelný výběr druhů bonboniér, tak se svým způsobem jedná o jednu a tu samou, pouze v jiném kabátě - stejně nekvalitní a stejně hnusná.
Ovšemže existují i ty, kteří vybočují z řad nekvalitní nugátové náplně, ale v tom případě tu mluvíme o jiných cenách.
Proto závěrem doporučuji jediné,...dívat se na cenu, značku, a gramáš. Bonboniéry nejsou od toho, abychom se najedli, ale abychom si pochutnali a udělali radost svým chuťovým pohárkům. Tudíž je, dle mého názoru, nejrozumější si koupit bonboniéru za 200,- o obsahu 10 kvalitních pralinek, než dát 70,- za 20 bonbónů naplněných dráždivou oříškovo lískovou - ztuženo palmovou náplní.

Na závěř přikládám ony bonboniéry:


Kadidlo jako narozeninový dárek? Ano, i to je možné.

5. května 2018 v 10:26 | Aneta Burešová |  Příhody
Každý si pod pojmem narozeniny představí jedinečný den, který bychom měli trávit se svými nejbližšími - se svou rodinou. Dále mají narozeniny tu vlastnost, že přináší klid, pohodu, radost, důvod slavit a prostě navodí přijemnou atmosféru. Nic ale není bezchybného, a vždy se najde cosi, co je dokáže překazit všemožnými prostředky.

Pro mou mamku připadá narozeninový den na třetího května - tedy na čtvretk. Krásné období, vše kvete a příroda se nám ukazuje v celé své kráse. Jelikož táta přijede až na víkend, tak jsme oficiální oslavu s dortem a s dárky přesunuli na sobotu, ale i přes to jsem mamku ve čtvrtek pozvala do cukrárny jako malé připomenutí narozenin. No nic, dost k úvodu a teď k věci.
Byl čtvrtek podvečír - 17:00, a s mamkou jsem pod pergolou popíjela kávu. ,,Doufám, že nepříjdou, " hlesla mamka. Tato věta byla namířena na mou babičku s dědou - rodiče táty, kteří, jak se nám poštěstilo, bydlí hned nad námi v rodiném domku. Důvod, proč mamka vyřkla onu větu, je prostý - faleš, pomlouvání, přetvářka, zlomyslnost, nepřejícnost, povrhchnost a v neposlední řadě neupřímnost. Toto vše k nám mí prarodiče chovají, a proč? To je na delší vyprávění, prozatím se budete muset spokojit s faktem, že mezigenerační vztahy tu skřípou a vržou jako roky nenamazané dveře či jsou na ostří nože, co si vyberete, je na Vás. Na narozeniny příjdou především s tím, aby zjistili, co dotyčný dostal, a kolik to stálo, dále probírají, kdo umřel a řeší porát peníze, ale jak jsem řekla, je to na delší vyprávění.
Nakonec jsme s mamkou usoudili, že již nikdo nepřijde, a tudíž si nemusíme dělat starosti. Avšak náš úsudek byl velice mylný. Již umytá a sledující film ve svém pokoji vidím, jak cosi prochází kolem mého okna - babka mířící k našim dveřím. V ten moment jsem jako střela vylétla ze židle a přímo jeleními skoky jsem se dostala do koupleny, kdy si mamka zrovna oblékala pyžamo. ,,Co se děje?" nechápavě na mě hleděla a ručníkem si sušila krátké blonďaté vlasy. ,,Návštěva Ti přišla poblahopřat," trochu s úšklebkem jsem pronesla. ,,Si děláš srandu," vyjekla. Zvonek....
Mamka ztuhla, ale ihned na druhé nervózní zazvonění se začala převlékat z nočí košile do domácího postrojení - tepláky a tričko.
,,Ahoj babi," mile jsem pozdravila shrbneou stařenu. Její oči plály sobeckostí a pohrdáním mou rodinou. Přehlédla jsem to a stále se na ni usmívala. ,,Ehm kde je Danina?" ptala s na mou mamku. ,,No,....mami, co děláš?" hloupě jsme na mamku zvolala. Na mé zavolání stála mamka vcukuletu ve dveřích a pozdravila se s babičkou. Ta v ruce cosi držela. My jsme s makmou na onu věc nechápavě hleděly - závěsný truhlík. Byl mi nějak povědomý, nevisel na naší pergole? Než jsem stačila dokončit myšlenku, tak babka - jak jí říkám , začala hlásat dobrou vůli, že hlavně zdraví a zdraví, lidé jsou chamtivý a zajímají se jen o peníze ale když umřou, tak co z toho mají? Pousmála jsem se, protože mluvila o sobě, mluvila o tom hnusném člověku, jenž jde pro peníze i přes mrtvoly - doslova.
Po jejím hereckém výkonu se začala zajímat, jestli jsme narozeniny již slavili. ,,Jirka (můj táta) přijede až v sobotu, takže až budeme pokupě, tak teprve budeme slavit," hlesla mamka. ,,Dobře, takže v sobotu," povídala si pro sebe babka a mezitím, vlastně i při svém proslovu, mávala se závěsným květináčem růžových zvonků sem a tam, jako kdyby byla blázen - projevovala nesvéprávné chování. V jednu chvíli mi ztuhla krev v žilách - nechybělo málo, a všechna hlína s květinami by se vysypala - gravitace by je pohltila.
,,Já jsem totiž nevěděla, jestli jste to už dneska slavily. Nahoře (takže doma) to už mám připravený, nějakou bonboňéru, (kterou dozajista od někoho dostala) vajíčka (takže 20 vajec) a víno (jež táké dostala), jsem řekla dědkovi ať také jde, ale je mu zima, a tak si zalezl pod peřinu," pověděla. A stále s truhlíkem mávala. ,,Jasný, úplně v pohodě," mamka postrádala slov. Avšak na to babka dodala: ,,Jo a tady jsem, tedy,...květiny kupovat je zbytečné, akorát to opadá," a gesetm ruky mamce podávala květináč, tedy,.. náš květináč, který sundala s pergoly. Mamce chvíli trvalo, než na to přišla, pozvedla hlavu od květináče a tázala se s nuceným úsměvem: ,,To je náš květináč?" ,,Noo,..to je, však kytka jako kytka," tvářila se jak blázen, ale zároveň nasadila jízlivý úsměv - plný neupřímnosti, a arogance.

,,No to je v háji, příjdou v sobotu, takže si ani jako rodina nebudeme moc v klidu dát kafe, a s tou kytkou? S tím přede mnou mávala jako s nějakým kadidlem v kostele," trochu rozhořčeně pravila mamka již doma v jídelně.
,,A nebo s tím šla vymítit zlé duchy, však víš, máš narozeniny, takže jako takovou očistu," dodala jsem a šla jsem nám dělat čaj.

Milostný trojúhelník aneb Princ na bílem koni, grázl a Katka

2. května 2018 v 19:36 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Všichni sní o tom princi na bílém koni, všichni ho chtějí mít, zažít s ním ty romantické chvíle, jež jsme často viděli ve filmech, ale pak si položme otázku, opravdu dnešní dívky a ženy stojí o prince na bílém koni? Těžko říct. Znám mnoho případů, kdy dívka či žena dala přednost "grázlovi" i přes vědění, že sok grázla, jenž se o ni ucházel, byl chlapec se srdcem na správném místě a rozkrájel by se pro ni. Ženy si ale přes tuto skutečnost ztěžují, že svět stojí na pokraji vymření těchto mužů - dobrosrdečných, upřímných, a,...no prostě těch princů na bílém koni, ale...opravdu je ženy tak toužebně chtějí? Povím Vám teď jednu smyšlenou kratičkou povídku, jež by měla zodpovědět všechny položené otázky. Snad se nebudete nudit :D

... ... ...

Potká se chlapec s chlapcem. Nic, co by mělo upoutat pozornost čtenáře, ale v našem případě se bude jednat o dva exempláře mužského pohlaví, jež se od sebe zcela odlišují. No dobře, nebudu to déle protahovat a vyložím karty na stůl:

První představitel mužské populace:

Tomáš (17) - grázl, hulvát, namyšlenec, egoistické vyjadřování, ambiciózní, svérázné povahy, s nikým si nebere servítky, škola je pro něj pouhou budovou, do které se chodí pobavit se svými přáteli - v Rusku by se známkami uspěl a jeho záliby: scházení se s přáteli, hazardování se životem, pití alkoholu ve značné míře a hraní videoher.

Jakub (17) - skromný avšak ambiciózní, svědomitý, slova vulgární jsou pro něj tabu, do školy se chodí vzdělávat - známky tudíž tak také vypadají, nesnaží se zaujmout střed pozornosti a střed všehodění extrovertních lidí. Mezi jeho zájmy patří hra na violu, čtení, poznávání přírody, společné chvilky s rodinou, učení se nových věcí jako je např. vaření, modelaření, či učení nových jazyků. Opovrhuje alkoholem a dalších nežádoucích věcí, které podnikají jeho vrstevníci.

V kalendáři se psal datum třetího listopadu. Byl školní den jako každý jiný. Hodiny odbíjely jednu hodinu odpoledne a náš Jakub trávil svůj volný čas ve školní knihovně. Seděl v koženém křesle a před sebou míc učebnici fyziky do svého poznámkového bloku cosi psal. Úkol anebo výpisky z učebnice? Nikoliv. Rozhodl se, jakož to pravý gentelman, vyznat lásku jedné spolužačce formou básně. Už zapisoval třetí sloku, když v tom ho cosi vyrušilo.
,,Báseň zamilovaných, jak zastaralé," ozval se hlas. Jakub se nijak nevzrušil z Tomášovi návštěvi knihovny a pravil: ,,Neznám dívku, která by básní opovrhovala," Tomáš se zachcechtl, zasedl za počítač stojíc naproti Jakubovi a navázal na konverzaci.

,,Tak to si asi žádnou holku nepotkal," ušklíbl se. Jakub se rozhodl mlčet, protože neměl slov. Oba si byli dobře vědomi, respektive každý na škole nosil na paměti, že naši představitelé - Tomáš a Jakub, mají zálusk na jednu spolužačku - dejme tomu, že se bude jmenovat Katka.

,,Až dospěješ, tak pochopíš, co ženský vlastně chtějí," lhostejně prohodil Tomáš. Jakub zvedl od básně hlavu.

,,No, rozhodně nechtějí někoho jako jsi ty,"

,,Kamaráde, tak to se pěkně pleteš. Holky právě šílý po takových jako jsem já." Jakub zvedl na nechápavost pravé obočí a dožadoval se tak svým pohledem pravdy.

,,Časy zamilovaných psaníček, pugetů růží čí básní a dalších nesmyslných věcí jsou dávno pryč. Je to sakra přeslazený a vlezlý, ale tvářit se jako nedostupný? Tak to je něco jiného," arogantě hlesl Tomáš.

,,No dobře, dejme tomu, že máš pravdu, ale jaký to má pak význam? Holka tě bude chtít, bude po tobě toužit, ale ty jí nastavíš záda? Ukážes svůj nezájem vůči ní, budeš se k ní chovat arogantně a...no prostě špatně a co tím jako dokážeš? "

,,O to mě bude chtít ještě víc."

,,A pětky a poznámky k tomu také patří, jak hádám, že?"

,,No, dá se říct že ano. Přiznej si, kdo by chtěl někoho, kdo má rád školu a má respekt z učitelů? Akorát tím ukazuješ, jak nízké sebevědomí máš a chováš se prostě potom jako poslušná ovce,"

,,Ale,.." pokusil se Jakub něco namítnout, ale Tomáš ho zarazil: ,,Však uvidíš zítra. Přál bych si vidět její pohled až si přečtě tu tvou uhozenou básničku..." ušklíbl se Tomáš posměšně na Jakuba....



Chcete vědět, jak to dopadne? Jak skončí tento milostný trojúhelník? Tak napiště do komentářů, budu ráda za jakýkoli názor na "mini" povídku. :)
Děkuji za pozornost.