Poslední zvonění

12. května 2018 v 12:15 | Aneta Burešová |  Český školský systém
Znáte ten pocit, když jste kvůli něčemu obětovali spoustu času, ale odměna, či nějaká odezva nepříjde? Tedy jednoduše řečeno: danou věc jste dělali na nic, bezvýznamně, a zbytečně. A přesně takovýto pocit se mi naskytl dnešní pátek, kdy jsme měli při hodině češtiny číst úvahu na téma: "poslední zvonění". Pilně jako včelička jsem předchozí den do jedenácti večer psala a psala. Byla jsem celkem pyšná na své "veledílo", ale nakonec byly vyvolání pouze dva žaci, kteří to ještě k tomu všemu neměli - za pět. Než jsem se však stihla přihlásit, že bych svou úvahu ráda přečetla, tak učitelka prohlásila: ,,Tak jdeme pokračovat v látce." - hnula mi žlučí.
Proto alespoň takto dám trochu na vědomí, co jsem ten večer celá ospalá, unavená, vysílená a mrzutá sepsala :)


Každoročně je každá střední škola vystavena následkům tzv. posledního zvonění. Nejedná se o nic oficiálního, ale poslední zvonění můžeme považovat již za jakousi tradici, jež se s maturitním ročníkem pevně sžila.
Jsem si jistá, že nejeden člověk bude se mnou souhlasit, když prohlásím, že jít do školy na poslední zvonění jako student nematuritního ročníku, je kolikrát nebezpečnější než vstoupit na minové pole - co třída, to nemilé překvapení, co chodba a schody to boj o tzv. "nedat si na držku". Jediným slovem - nebezpečí.
Pak si ale položme otázku, proč to všechno dělají? Proč nás chtějí zmrzačit a proč se mnohdy uchylují k nechápavému přetvoření učebny a to počínaje umístěním dvaceti kilogramového květináče na stoly a končíc omotáním světla toaletním papírem? Nechvalně známá sladká pomsta, jak prosté.
Je mi ihned jasné, že ne každý se mnou souhlasí, ale prosím, trocha strpení, vše vysvětlím.
Vžijte se do role člověka, jež je studentem maturitního ročníku. Celých osm roků jste navštěvovali vzdělávací instituci - gymnázium a celých osm roků jste byli nuceni přijmout fakt, že ten, kdo tady rozhoduje, ten kdo na Vás někdy pohlíží jako na neškodnou havěť, a kdo si mnohdy vychutnával Vaše nedostačující znalosti při zkoušení, či chybné odpovědi v testech, byl učitel. Nevím jak Vám, ale jsou chvíle, kdy mi dokáže učitel, jak se říká, hnout žlučí. Následně student učitele proklíná všemožnými způsoby, posílá ho do vyhnanství kamsi na pustý ostrov -jen aby se nevrátil, a o vulgárních nadávkách, jež proudí studentskou myslí, tu ani nemluvím. Zaprvé, bylo by to nepublikovatelné a za druhé, kdo má náladu poslouchat hodinový proslov, jenž by se skládal z přídavných a podstatných jmen? Asi nikdo.
Takže abych to shrnula, osm roků nucené poslušnosti potlačuje svobodnou mysl, kreativitu, uvolnost a vyjádření vlastního názoru. Tudíž poslední zvonění je ideální příležitost jak si tuto absenci přirozených lidských vlastností vykompenzovat - jedná se sice o jeden jediný den, ale i to stačí na to, aby studentům nižších tříd a učitelům příchod do školy hnul žlučí a vytvořil vrásky na čele. Třešnička této záležitosti tkví v tom, že to, co studenti "natropili" nemusí uklízet a zdaleka se nemusí omlouvat ba naopak.
Vedlejší efekt tohoto dne můžeme pozorovat u mladších žáků, kteří jeví často zdrženlivé chování a uvědomují si, kdo je ve škole pánem, kdo je největší "mazák" na škole a kdo na škole setrval nejdéle. Někdo možná odmítá tento názor přijmout, ale jak byste se Vy cítili na místě žačky primy, jež pohlíží na cestu do šatny zatarasenou skříňkami? Dovolím se domnívat, že byste asi neprojevovali jásot a čirou radost z takovéto bezvýchodné situace.
Naopak ty nejstarší na škole, učitelé a další pracovníci, si v tento den připadají, jako kdyby se jim něco nemile vymklo z rukou - nemají ani píď areálu školy pod kontrolou, nemají ani sebemenší tušení, co na ně bude číhat za následujícím rohem. Jednoduše řečeno: na kratičký moment se vžijí do situace žáka, který píše test fyziky - člověk si může myslet, že má vše pod kontrolou, ale jakmile přijde na věc, přečte si zadání, tak dojde k závěru, že vlastně neví vůbec nic. Každým přečteným úkolem člověku stoupá hladina hořkosti v ústech - stejně tak jako když učitel prochází třídami přetvořenými podle anarchických představ maturitního ročníku.
Možná se mýlím, možná nechápu podstatu a význam posledního zvonění, ale záleží snad na tom? Těžko říct, protože co tisíc lidí, to tisíc názorů. Jedním jsem si ale jistá, a to sice věděním, že až se má třída ujme postu maturitního ročníku, tak nezůstane kámen na kameni, židle vedle židle a skříň vedle skříně,tedy…. Ještě se do oktávy úspěšně dostat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama