Příchod smrti slaví každý z nás.

28. května 2018 v 21:15 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Celý vesmír se řídí jediným prostým pravidlem a to sice: Co má začátek, má i konec.

(následující článěk je pokračování mého posledního článku k tématu "Začátek a konec" )

Vesmír vznikl, to ano, ale každým svým rokem vpřed je blíže svému zániku. Kolébka našeho Skunce se stala mlhovina, avšak jednou dojde před práh supernovi. Dítě se narodí a dřevěná kolébka je jeho domovem - jindy zdobná černá dřevěná schránka posmrtným útočištěm.

Narození dítěte bez pochyby řadíme mezi neuvěřitelné zázraky přírody - těšíme se z něho, máme radost a náš pohled na svět se změní. Avšak prvním momentem, kdy se dítě nadechne - umožní plicím konat svou práci, započne nelitostný zdávod s časem. Ač chceme nebo ne, tělo začíná stárnout, konce chromozomů se při dělení buněk "odkrajují" až nebude z jejich ramen, co odkrajovat a tím v ruku v ruce vyprší čas člověka na nárok života. Každou sfouknutou svíčkou na dortu neoslavujeme pouze své narození, ale slavíme i příchod smrti - kolikrát jsme k ní blíž než si myslíme.

Člověk se těší vždy na jednu etaupu svého života, která je pro něj zaslíbená a ostatní časové úseky života přehlíží - snaží se je urychliit a opovrhuje jimi. Uvedu známý příklad: Dítě věku deseti let často pohlíží na věkovou kategorii 20 a výše jako na ideál lidské existence. Na úkor toho opovrhuje svým stádiem života. ,,Už aby mi bylo 18, pak si budu dělat co chci," přeje si toužebně dítě. Jakmile se tak vyplní (náš jedinec dosáhne toužebného počtu svíček na dortu) náš jedinec si následně uvědomí, že slabou třetinu svého života má za sebou. Dojde k závěru, že život je krátký a docela rád by vrátil čas a probudil se zpátky do doby, kdy rodiče za něj museli zodpovídat, řešit problémy, starat se o jeho zdraví, bezpečnost a spokojenost.
Většinou si toto poznání uvědomí velice pozdě, někdo možná ani to ne. Lidé v této době jsou zaslepeni natolik kariérou a svou finanční budoucností, že přehlíží život, jenž se jim drolí mezi prsty. ,,Pokud budu šetřit, tak si za třicet let budu moc pořídit dům," někdo, jemuž je 34, prohlásí. Jak je vidět na první pohled, tak tento člověk má vysoké ambice. Klobouk dolů, ale kdy že to bude mít dům? V 64? Chápu, člověk na krku nechce mít přisátého parazita jménem: Hypotéka, ale na druhou stranu si tento člověk počíná stejně jako dítě jemuž je 10 let a chce se stát lusknutím prsty "dospělákem". Je krásné mít nějakou vizi do budoucna, ale za předpokladu, že nebudeme opovrhovat životem mezi současností a naší vizí.
Lidé, kteří tak nečiní, berou život jako samozřejmost, jako něco, co jim nikdo nemůže vzít, a neváží si ho, často ho vidí jako obyčejnou věc, jako něco, co je neměnné a stálé.
Žviot často nehraje podle kart, vlastně...nikdy nehraje podle karet. Onu skutečnost, kde ten náš život má konec, nikdo neví. Nikdo nám nemůže říct bez pochybností větu: ,,Dne 22.5. 2087 v 13 hodin, padesát dva minut a tří vteřin zemřete." Takhle to nefunguje a díky bohu že tak.
To, co nám bylo darovávo přírodou - život, bychom měli brát jako něco, co nám bylo svěřeno na opatrvování. Náší povinností je starat se o něj, hýčkat ho, konejšit, když na tom není zrovna nejlépe, ale rozhodně bychom neměli vůči němu vyslovovat hanlivá slova.
Život je krátký, avšak plný výjimečnosti. Každý den je jedinečný, něčím jiný a neopakovatlný. Někdy jsme nahoře a jindy zase dole, takový je život, ale také by se mohlo klidně stát, že nebudeme ani jedno, protože nám další den nebude ani umožněn - neprobudíme se a naším posledním kontaktem s přírodou bude kontakt s nalakovaným dřevem vystlaným bílou látkou, na jejíž povrch budou dopadat slzy těch, které jsme tak milovali - náš život dosáhne svého konce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 realistkadneska realistkadneska | 17. června 2018 v 12:25 | Reagovat

Zajímavé, něco na tom je.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama