Červen 2018

Stinná stránka sousloví ,,Být tebou"

29. června 2018 v 21:53 | Aneta Burešová |  Téma týdne
"Být tebou, tak bych to udělala takhle,… být tebou, tak bych řekla tohle,…být tebou, tak…" byla bych tu asi do konce svého života, kdybych měla vypisovat všechny poučky, které se vážou se souslovím "být tebou".
Většina lidí je názoru, že tato fráze je užitečná, neškodná, výjimečná, skromná a zároveň lidem pomáhající, ale je tomu skutečně tak?

Beze sporu se jedná o radu, protože chceme dotyčnému pomoct, a proto mu vyložíme svůj názor, ale zároveň vzkazujeme něco ve smyslu: Omyl, děláš to blbě, měl bys ses nad tím zamyslet, a dělat to, co bych udělal já, protože jsem o mnoho chytřejší než ty. Stručně řečeno: neuvědomujeme si to, ale užitím slov "být tebou" dotyčnému srazíme sebevědomí na kolena, zbavujeme ho pocitu, že je v něčem dobrý. Namísto toho se dmeme pýchou, jací nejsme velikáni - div se nevzneseme do oblak.
Obzvlášť u malých dětí bychom měli toto sousloví používat velice opatrně, protože se může stát, že si dítě bude připadat jako hloupé a budiž k ničemu. Uvedu příklad:
Malá pětiletá holčička sedí u malého žlutého stolečku. Její oči se upínají na papír, jenž byl poznamenán tahy pastelek. Holčička v ruce drží růžovou pastelku a je odhodlána malovat mráček, avšak jeden dospělý stojící v její blízkosti pronese: "Být tebou bych použil modrou, podívej se na oblohu, copak jsou mraky růžové?" Holčička se zamyslí. Přelétává pohledem od papíru k dospělému a po chvíli odkládá růžovou pastelku mezi ostatní - ztratila chuť malovat. Připadá si hloupě a bez talentu. Uvědomí si fakt, že pokud se její myšlenky a názory neztotožňují s těmi dospělými, tak je TA špatná.


Další krušné chvilky s tímto souslovím můžeme najít v každém úseku lidského života. Jak jsem řekla před chvílí, v dětství špatné použití těchto slov může vést k pocitu méněcennosti, v dospělosti anebo v období dospívání má ale "být tebou" již jinou vlastnost - vymývání mozků, a proč? Je to prosté. Jsem si jistá, že jste se již setkali se situací, nebo jste alespoň o tom slyšeli anebo viděli v televizi, kdy máme jeden hlouček holek - kamarádek, a ty si vzájemně žádají o rady. Zní to chvályhodně, ale pouze do určité míry.
"Co myslíte holky, měla bych tu práci vzít?" táže se jedna dlouhovlasá brunetka. Kamarádky, její vrstevnice, se zamyslí a jedna po druhé vyřkne svůj názor: "No, na tvým místě bych spíše hledala něco lukrativnějšího, než je toto,…přesně tak, být tebou tak bych zkusila tu firmu v Pardubicích,…jojo, můžu s Katkou jenom souhlasit, být tebou, tak bych hned nebrala první práci, na kterou narazíš,…" konec rad. Naše tázající se slečna už ani nemusí hluboko přemýšlet a ví, co je správné - práci nevzít, vzdát se jí. Ve skutečnosti, kdyby si ale tuto nabídku práce nechala rozležet v hlavě, a nedožadovala se okamžitých kamarádských rad, tak by nakonec třeba přišla k závěru, že je to její šance na její budoucnost. Stručně řečeno: naše hlavní hrdinka ztratí vlastní uvažování, schopnost rozhodovat se sama za sebe a namísto toho svěří svůj osud do cizích rukou.
Sousloví "Být tebou" nese s sebou kousek kouzla a psychického umu. Vyslovením "být tebou" dáváme dotyčnému najevo, jak jsme se plně vcítili do jeho situace a nestranně jsme se tak rozhodli na základě objektivního pohledu, co je pro něj nejlepší.

Na závěr mohu říct jen a pouze jedno a to sice: "Nejdříve mysleme my za sebe, a teprve potom se dožadujme rad."

Žádné hořké zklamání, ale gerbera

23. června 2018 v 7:31 | Aneta Burešová |  Příhody
Hořké zklamání je často spojováno s negativními záblesky života, ale popravdě řečeno, někdy tomu tak úplně není a mými slovy mohu potvrdit fakt, že občas dostat hořké zklamání může být opravdu milé.

Ráno jsem se probudila s klidnou myslí - psal se datum 19.6.2018, středa. Jakmile jsem si ale připravila snídani a poklidně zasedla ke stolu, jako kdyby mi někdo rozsvítil mozkovou žárovku. "Dneska máš absolventský koncert," hlásila má mysl. Málem jsem z této informace spadla ze židle. A proč se tak málem stalo? Mám z koncertů strach, respektive mé ruce, jež polije chlad a pot, a jelikož hraji na klavír, tak se tento koncertní hendikep jeví jako velice nepraktický. "Den je však ještě dlouhý," uchlácholila jsem se - mylně jsme se uklidnila. Nevím ani jak, ale hodinové ručičky sprintovaly vpřed, až se zastavily na 17:00.
Neochotně jsem se začala strojit do svého koncertního úboru, upravovat si účes, chystat noty, psychicky se uklidňovat. O půl šesté mě mamka vysadila autem před hudební školou. Při vystupování z auta jsem si málem dala na pusu, když se pod podpatek černočerně páskových svátečních bot na klínku připletl jeden neomalený kamínek. Byla to předzvěst něčeho špatného? Možná. Každopádně jsem statečně nekráčela až do učebny mé učitelky na klavír. Přeměřila si mě ze svého bílého koženého křesla od hlavy až po paty a tázala se: "Chceš si to zkusit?" Já jsem pouze mírně kývla a zasedla za klavír. Malé překvapení se ale přeci jen dostavilo. Mé ruce zůstaly nadále příjemně teplé a neprojevovaly náznak stresu a nervozity - zkouška proběhla bez komplikací.
Nestačila jsem se ani napít vody a hodiny odbíjeli 18:00 - koncert začal. Odebrala jsem se tak do chodby spojené s jednou učebnou, kdy chodba sloužila něco jako zákulisí pro hlavní sál, kde se konal koncert. Po přečtení programu jsem zjistila, že jsem napsaná jako 8 ze 16 v pořadí. "Dobrý, mám čas," pomyslela jsem si, ale mé ruce byly trochu jiného názoru. Chlad je začal zalévat, kdy v ruku v ruce se vyrojil nesnesitelný studený pot, který mi ničil ruce natolik, že konečky prstů se jen stěží daly ohýbat. Po tomto zjištění div jsem si nezačala okusovat nehty. "Nesmím to zkazit, nesmím to zkazit," dušovala jsem se. Dodávala jsem si sebevědomí, jež pomalu pohasínalo. Mé oči sklouzly k notám. "Cože? To mám jako hrát? To jsem v životě neviděla!" panikařila má umělecká mysl. Vyjeveně jsem začala studovat řádek po řádku nelogické seskupení not, které se mi v tu chvíli jevilo jako něco cizího. Než jsem ale stačila dojít k nějakému názoru s hlubší myšlenkou, sedmé číslo dohrálo a mé jméno bylo vypuštěno z úst ředitelky, jež komentovala čísla před publikem. Polkla jsem. "Usmívej se," radila mysl.
Rozvážným krokem jsem vstoupila do koncertního sálu a imitující dívku beze stresu jsem se uklonila, div mi nespadlo ramínko šatů a zasedla jsem ke klavíru. Ruce se mi třásly - div jsem noty nevyhodila kamsi do vzduchu a můj výraz v očích mluvil za vše - slova by tady byla zbytečná. Jakmile jsem si připravila noty k první skladbě, nadechla jsem se, přiložila prsty na klávesy a pokusila se vytěsnit myšlenku publika za sebou pryč. Povedlo se tak? Uvidí se.
Po první stisknuté klávese - prvním tónu, nebylo cesty zpět. Ocitla jsem se v rozjetém vlaku, jak se lidově říká. "Dobrý, si za polovinou, to dáš," povzbuzovalo mé vědomí. Avšak na poslední straně si mé prsty řekly své a jeden takt mi zkazily. Celá rozhozená a vykolejená jsem se pokoušela chytit, ale nešlo tak. Teprve až na pátý pokus jsem se chytla. Poslední tón skladby jsem zahrála, poctivě ho dodržela a bylo po všem. Po všem? Ne, to by nebyla ta pravá sranda. Mé vystoupení pokračovalo. V rukávu jsem měla ještě jednu skladbu. Byla kratší, ale o to nebezpečnější. Mé ruce se jako kdyby zhrozily ze skladby - znehybněly a studený pot je začal obalovat stejně tak nemilosrdně jako pavouk, když omotává svou oběť.
Vše vypadalo dobře, slibně a malebně. Ve svém srdci jsem stále držela naději, že nic nepokazím, ale na scénu přišly prsty. Jako kdybych se ocitla na kluzišti, respektive mé prsty, které po klávesách klouzaly jako po rozteklém másle. "To nebude dobré," pomyslela jsem si panicky a v zápětí se má prognóza nemile vyplnila. Z nejsilnější a nejvyšší noty, jež byla vrchol celé skladby, jsem sklouzla, tedy můj prst sklouzl jako po skluzavce o notu výš - tak falešné a tak drásající pro uši, až jsem z toho přivřela oči.
Nakonec jsem se ale nějakým způsobem dobelhala na samý konec a ruce dala od klavíru. Oddechla jsem si, vstala, sebrala si noty ze stojanu, uklonila se a v zápětí za mnou přišla paní ředitelka v kostkovaných šatech, kdy v ruce nesla květinu. Počkat, květinu? A co zbytek věcí? Mé vědomí se podrbalo na bradě - nechápalo. Po pogratulování mi skutečně předala jednu krásnou, stuhou zdobenou gerberu červené barvy a odešla jsem ze sálu.
Místo zklamání ze svého špatného vystoupení jsem začala rozebírat něco docela jiného. Všichni, jež se na absolventském koncertu podíleli, dostali malé balení hořkých bonbonů značky lindt, včetně květiny. Byli obdarováni dary kakaového ráje. Dostali něco, po čem jsem tak toužila a proč jsem absolvovala koncert - pro čokoládu. Celá zklamaná a znechucená jsem si sedla na schody a očima namířila na květinu. "Tak, a to mi chceš jako říct, že ten stres jsem podnikala jenom kvůli tobě?" Červená gerbera mlčela.

Příběh mléka aneb ,,Past sklapla, holčičko"

18. června 2018 v 11:11 | Aneta Burešová |  Příhody
Ve vlastní pasti? Krásné téma, dalo by se o tom napsat plno knih, jak lidstvo pomalu směřuje do své vlastní pasti - záhuby, ale to je trochu přenesený význám a také globální. Dneska ale žádné vážné téma, nýbrž spíše něco na pobavení, když už máme ty prázdniny za dveřmi :D


No, když opomenu fakt, že bych někde v lesích lovila zvěř, nalíčila na ni past a následně se do ní chytla, tak mě napadá jen jediná věc. Lednička. Námi všemi známá a mnohými opjevovaná nejrůznějšími ódami o jogurtech, šunkách, sýrech, dortech a různých dalších pochutinách. S ledničkou je spojováno tisíce příběhů jedné noci, jedná se o věrného přítele, který dokáže člověku po náročném dni ihned zlepšit náladu.

Ráno v šest hodin mě u hlavy začne teroizovat budík. Možná něco nehezkého zamumlám a po hmatu se snažím budík vypnout, kdy při plácání rukou kolem sebe stihnu shodit na zem mobil, brýle, knížku a nabíječku, ale nakonec,... budík !
Jako zombii jsem postupovala skrze byt, ale na chodbě do jídleny mou myslí proběhla jedna myšlenka, jež ráno od základu změnila - snídaně. Tuto část dne považuji za celkový začátek budoucí me existence školního dne, a proto si na ní dávám vždy záležet. Celý dům spal, každý ve spánku ještě počítal ovečky a sebemenší zarachocení v kuchyni mohlo vše pokazit. Jako myška jsem vklouzla do kuchyně a tímto začal můj snídaňový rituál. Ovesné vločky jsem na gram přesně odměřila v misce, následně je vysypala do hrnce, dala ho na plotnu a šla pro mléko do ledničky. Instinktivně jsem krabicí mléka ztřásla, zda je ho dostatek - mléko nezklamalo. V mezičase, co jsem v mléku vařila vločky, jsem si nakrájela banán a jahody, nasypala je do misky a teď už se má pozornost soustředila pouze na bublající hmotu čehosi. Potrpím si na opravdu velmi měkkých uvařených vločkách, tudíž jsem párkrát do kaše přidala mlíko,...no,...pak ještě trošku,....a.....ještě tři kapky. Jakmile bylo uvařeno a vločky smíchané s ovocem, tak jako poctivá hospodyně jsem vrátila věci na své pravé místo. Avšak při uklízení krabice mléka jsem si uvědomila, že v ní vlastně už skoro nic není - nanejvýš jedna polévková lžíce bílé tekutiny, nic víc. Možná bych tu krabici vyhodila, a nebo bych ten drtek dopila, ale do mé mysli vstoupila škodolibost, která veškeré dobro z mé hlavy vytěsnila. Trochu jsem se pro sebe škodolibě pousmála a prázdnou krabici mléka jsem vrátila do ledničky. "To se bude někdo divit," poymslela jsem si při zavírání dveří. Dotyčný bude nejdříve muset jít do ledničky, aby vlastně zjistil, že mléko není a následně bude muset absolovat schody do sklepa pro nové.
Následující den byl vlastně úplně totožný.Ráno jsem rukou kolem sebe vše shodila, naštvala jsem se na sebe, a opět jako tělo bez duše jsem kráčela domem a jak jinak, v kuchyni ze mě špatná nálada opadla, protože bude jídlo :D
Odměření vloček, hrnec, plotna, pár jahod a jeden banán, a pak mléko.
Otevřu ledničku, kdy z jejichž dveří vytahuji krabici mléka, avšak mé stále rozespalé oči se v ten moment zamění s těmi vytřeštěnými. Lehká krabice, už na půl zmačkaná, nikým netknutá a z lednice podezřele lehce vyjmutelná. Se strachem v hrdle krabicí zatřepu. ,,Prázdná," pomyslým si jedním slovem.
,,Past sklapla, holčičko," prohlásilo mé svědomí.
A takto započal můj bezchybný den, chycena do své pasti a nucena absolovat shody do sklepla. Tomu se mi ale panečku říká lenost!

Klubko stresu a žádné Maledivy

15. června 2018 v 18:07 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Budoucnost. Budoucnost? Má budoucnost. Počkat, jaká vlastně bude, ta má budoucnost? Dobrá? Nebo špatná? A vlastně, bude vůbec nějaká? Také bych ráda znala odpověď.

Přesně za jeden týden, sedm dní, budu slavit další krůček vpřed ke své smrti, jež se bude odehrávat někde v daleké budoucnosti, tedy doufám, že v daleké. Na mém dortu bude plápolat neškodných osmnáct svíček, které budou oznamovat číslo plnoletosti. Mnoho optimistů v tento den často prohlašuje něco ve smyslu, že: ,,Máš život před sebou,… Dveře do světa se pro tebe právě otevírají,…jsi volná,…čeká tě velkolepá budoucnost." Avšak mé myšlení se u těchto výroků pozastaví, ale pouze na kratičký okamžik, přímo na jednu nanosekundu, protože pozitivní myšlenky vytěsní hromada stresu, stresu,...a dalšího stresu.
Udělám vůbec maturitu? Samozřejmě, že ano. Na čtyřku to vždycky "uhraju", snad, tedy za předpokladu, že nebudu v mezičase přítomnosti a maturity "vymetat" párty, které se mi dostanou pod ruku, a nebudu plavat kdesi v pomyslném bazénu, jenž je naplněn tekutinou, jako je: vodka, rum, víno a k tomu trocha toho tabáku.
Proč vlastně dělám tu maturitu? No, protože se chci dostat na vysokou školu. Lidmi opěvovaná maturita je něco jako potvrzení dospělosti a zároveň klíč, jenž nám otevře bránu univerzity. To ovšem nestačí. Po neskutečném stresu z maturitních zkoušek přichází další vlna stresu, o to větší a mohutnější - přijímací zkoušky na vysokou školu. Na tyto zkoušky se dostavím s pocitem zoufalosti, protože pokud zkoušky neudělám - nedostanu se mezi ty nejlepší, tak mám rok promarněného života před sebou.
Budu ale předpokládat, že se mě ten den natolik drželo štěstí, že jsem byla přijata. V tu chvíli jsem vykopla klubko stresu z mé hlavy a začala si užívat život studenta vysoké školy. Pocházím z malé vesnice, tudíž Praha se pro mě jeví jako nový svět, jenž kvete nespočtem možností a příležitostí. Na půdu školy vstupuji s klidnou myslí, s myslí, jež se těší z budoucích pěti let - bakalářské a magisterské studium. Avšak vzápětí se má dětská naivita poklidného a úspěšného života střídá s krutou realitou, kterou jsem před tím nebyla schopna vidět. Jelikož jsem se nenarodila se zlatou lžičkou v prd… no však víte kde :D, tak jsem si plně uvědomovala, kolik taková vysoká škola stojí - hodně. Každým dnem a nocí, kterou jsem strávila, respektive jednou budu trávit, jsem cítila, jak si mí rodiče škubou peří, jak já jim ho škubu. Uskromnili se, odřekli si plno věcí, jen aby mi umožnili studium, udělali opatření, aby mi poskytli možnost lepší budoucnosti, kterou oni neměli. Vím, je tu brigáda, ale jelikož mám zdravotní problémy se svými zády, kdy nemůžu více jak hodinu sedět a následně hodinu stát, tak se tento zdravotní problém jevil jako největší problém u dosažení slušné brigády. Budu ale počítat s tím, že si malý přivýdělek přeci jen najdu, ale stále to nebude stačit na pokrytí nákladů studia. Celých pět let budu žít v neustálé skromnosti, budu si odříkat plno věcí a místo oveček před spaním, budu počítat korunku po korunce, které se mi sypou z poloprázdné peněženky. A to tady ještě nemluvím o nepříjemných učitelích a zkouškách, které jsou na vysokých školách na denním pořádku.


Pět let nakonec uteče jako voda v řece a na mém dortu, na němž plápolá 25 svíček a za předpokladu, že úspěšně dokončím studium na vysoké škole, se mi až teď otvírá svět plný možností. Možností? Trochu zkreslená představa, ne? Radostná nálada z dokončení vysoké školy jen tak nepoleví, nezmizí, ale mé koutky způsobené širokým úsměvem pomalu začnou klesat po zjištění, že nemůžu sehnat práci. Nemám žádné uplatnění a mí rodiče už na sobě začínají pociťovat následky svého sebeobětování.
Z každé strany se na mě vhrnou hladoví a rozzuření vlci strachu, úzkosti, zoufalosti, beznaděje, stresu a slabosti. Nebudu vědět, co mám řešit jako první. Samozřejmě, že práci, musím si zajistit stálý příjem peněz, a jak se říká: zoufalá situace vyžaduje zoufalé činy. Proto neváhám a popadnu první příležitost práce, jež mi probleskne před očima. Není sice zrovna dvakrát dobře placena, ale pokud ve firmě setrvám více jak pět let, tak se dostanu na lepší post - větší příjem peněz. V tu chvíli opět ze mě vše opadne, ale následně začnu zjišťovat, že jsem sama.


Počkat, to už mi je 32? Kde se to číslo vzalo? Nějaká chyba, ne? Ne, není, ale kéž by byla. Vedle stresu v práci, který mě neustále provází, mi občasné chvilky zpříjemňuje můj protějšek. Nebudeme žít v žádné iluzi a naivitě pohádkových a romantických příběhů, ale budeme se držet předpokladu, že ho potkám kdesi v obchodním centru, když si půjdu koupit něco k snědku.
Když si myslím, že vše běží jako na drátkách, tak se mi život otočí o tři sta šedesát stupňů. Místo toho abych si užívala svých těžce vydělaných peněz, tak se mi dostane zprávy, že jeden z mých rodičů leží kdesi v nemocnici, kdy prodělal srdeční infarkt. Hrdlo se mi stáhne obavami z budoucna a mé myšlenky zabrousí kamsi, kde si uvědomím, že rodiče tu nejsou nastálo.
Avšak i tento stres pomalu odejde. Než ale stačím rozevřít křídla a s přítelem někam odcestovat, například na nějakou dovolenou, tak si mé ženské myšlení začne uvědomovat, že mé biologické hodinky mají za pět minut dvanáct a chtíč něco za sebou zanechat - biologickou zprávu, je někdy prostě silnější než dvoutýdenní dovolená na Maledivách.
Od této chvíle se v pronajatém bytě uskromním, své peněžence nastolím pevnou a přísnou dietu, kdy začnu plánovat první dětské roky mého potomka. Práce se zřeknu a zanedlouho začnu vychovávat svého nejmilejšího. Ve dnech šťastná, po nocích unavená a psychicky vyčerpaná. Mamka mi zemřela při autonehodě, táta na tom nevypadá zrovna dvakrát nejlíp a já sedím u stolu a přemýšlím, na čem bych mohla ještě ušetřit, protože začínám zjišťovat fakt, že pokud se mému příteli něco přihodí - nebude schopen provádět dál svou prácí, tak jsme bez koruny. Nemáme žádnou finanční rezervu,… nemáme vlastně nic, když nepočítám, že máme jeden druhého.


Nakonec se rok sejde s rokem, a já slavím své kulaté narozeniny. Je mi 70 let, a až teď rozevřu křídla. Své poslání života jsem splnila - mám dítě, zázemí, nějakou tu slušnou kariéru a manžela. Bohužel zdraví přestává sloužit,…a já se obávám, že na Maledivy se už nestihnu podívat...

Jídelní lístek pánů politiků

9. června 2018 v 21:13 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Tento týden se mi na internetu dostalo článku, o kterém jsem pochybovala, zda jeho informace jsou pravdivé a zda se nejedná pouze o laciný vtip, jenž by byl ideální použít 1. dubna - na "apríla".

Přemrštěné ceny?


Možná jsem byla naivní, když jsem si dřív myslela, že tam nahoře, tam kam se asi nikdy nedostanu - do poslanecké sněmovny, se jídla pohybují v cenách srovnatelných normálních hospod. Avšak když jsem spatřila jídelníček poslanecké sněmovny, respektive jsem se zaměřila na sloupce s cenami, tak mi naši milí poslanci hnuli se žlučí.
Jestli se jim zdá o čertech, že za vídeňskou kávu dají 12,- korun českých, tak nevím, co se tedy má zdát mně, když si dám tu samou kávu na kraji malého města za 40,-. Vím, někdo možná namítne, že to mají jaksi dotované, a já si vlastně kávu kupuji u soukromého podnikatele, ale proč tedy i já nemám dotovanou kávu? Copak jsem podřadná bytost, kterou většina lidí vidí jako chodící peněženku? Musím se ale přiznat, že v mém okolí se prodává káva i za 11,-. Tuto kávu najdete vedle hlavních dveří mé školy, kdy Vám automat nabízí téměř 20 druhů kávy, avšak ve finále jsou všechny stejné a krom toho, nejsem si jistá, zda se jedná o kávu anebo o výplach jakési cisterny.
Ono je jednoduché a celkem prosté si v poslanecké sněmovně odhlasovat cenu svých jídel. Pokud se bude jednat o zlevnění, tak poslanci nasadí výrazy, že nechtějí, ale musejí, protože jiné cesty není. Ve skutečnosti ale s nadšením zvednou ruku pro schválení nižších cen, protože jejich peněženka na tom bude profitovat. V druhé situaci, kdy se bude diskutovat o navýšení cen, tak celá řada politiků bude namítat, protože: "Je to nelidské,… každý má nárok se najíst za rozumné ceny,…. Je to diskriminace,….copak mají jít vydělané peníze jen na jídlo?" Na první pohled to vypadá, že se ceny jídel zvednou o astronomické částky, ale ve skutečnosti se bude jednat o dvě tři koruny a s platem 60 000,- to je vskutku veliký problém.


Copak my, jejich poddaní, máme tu možnost si diktovat ceny? Nikoliv. Nikdo se nás neptá, zda jsou ceny přijatelné a nám dostupné. Nikdo se neptá, protože to nikoho nezajímá. Buďto na to máte, anebo táhněte - zjednodušený pohled výrobců na zákazníky.
Možná by poslanci namítli názorem, že vše je možné, jelikož obchodní řetězce v dnešní době nabízejí nepředstavitelnou škálu sortimentu, kdy například mlíko můžeme sehnat za 10,- nebo ten "stejný" výrobek i za 30,-, tudíž z toho vyplívá, že si můžeme vybrat mezi dražším a levnějším. S tím souhlasím, ale z 99% se kupuje v té levnější variantě pouze jméno dražšího výrobku. Uvedu příklad.
Člověk bude chtít ušetřit na šunce, tudíž šáhne po té nejlevnější variantě, která stojí např. 10,- za "deka", místo toho aby si vzal např. šunku, za níž by zaplatil 19,-. Nikdo nemůže vyvrátit fakt, že člověk opravdu ušetří, ale na druhou stranu nikdo nemůže vyvrátit fakt, že je tady někde háček.
Šunka, již si člověk nekoupil, je opravdu šunka, chtějte tomu věřit nebo ne, tak obsah masa v šunce může být i 98%, slušný ne? A co v druhém případě? Obsah masa levné varianty se může pohybovat i kolem 50%, a teď si položme otázku, co je těch zbylých 50%?
To jsem trochu odbočila, ale právě tímto srovnáním jsem chtěla dokázat, že politici mají i pravdu, když prohlašují, že člověk nemá problém sehnat suroviny na jídlo za téměř mizivé ceny, tudíž ve finále jejich ceny jídelníčku jsou tedy v pořádku, ale teď si položte další otázku. Myslíte si, že v kuchyni pro poslance budou vařit z takto nekvalitních surovin? Pochybuji.


Závěrem nemohu nic jiného říct než, že,… vlastně ani nevím. Postrádám slova nad hanbou našich politiků, a nad skutečností, že oni mají právo se najíst levně a kvalitně a my musíme často draze a nekvalitně.

"Vyčuranost" srdce na pravém místě

5. června 2018 v 7:39 | Aneta Burešová |  Téma týdne
MMohu s jistotou říct, že pouze hrstka lidí má srdce na pravém místě. Upřímně, nikoho neznám, kdo by měl srdce na pravém místě. Já osobně ho mám na levém, respektive se nachází pod hrudním košem někde uprostřed, kdy jeho větší část je nakloněna na levou stranu. To jen tak na úvod a teď k věci.

S touto frází "Srdce na pravém místě", se v poslední době vlastně ani nesetkávám. Nanejvýš v knížkách či filmech, kde dobro vítězí nad zlem, potkávám toto pořekadlo, jež v sobě nese poselství dobra.
O dotyčné osobě, která pomůže člověku jenž je v nesnázích, často prohlašujeme: ,,Ten člověk má srdce na pravém místě." Obětavého člověka vidíme jako novodobého hrdinu, jenž je skromný, milý, má dobrý charakter a rád pomáhá. Avšak v dnešní době se často jedná o zkreslenou představu. Lidé již zapomínajá na dobré mravy a vychování, ale zaobírají se spíše sami sebou a svým ziskem, který mohou z dané situace vytěžit.
Častokrát se dobrý skutek jeví jako opravdu šlechetný čin, ale ve skutečnosti pod zástěrkou čistého dobra se skrývá klubko vlny vypočítavosti. ,,Já mu pomůžu,...a....on mně tedy taky musí pomoc," pomyslí si pomáhající člověk. Jak se jinak lidově říká: Něco za něco.
Jakmile ale dotyčnému z pomoci "nekouká" žádný budoucí prospěch, tak proč by se měl namáhat? Pomoct někomu a ukázat, že srdce může být na pravém místě?
Všichni jsou natolik zaslepeni sami sebou, jsou přímo pohlceni ve své vlastní schránce úspěchu, že ani v tom nejděsivějším snu je ani nenapadne někomu pomoc se skutečností, že na tom budou tratit. Uvedu Příklad.

Scénář 1 - Stařena


Krásný letní den plný slunečních paprsků se lehce přehopul ze dne snesitelného na den nesnesitelný, kdy teplota dosahuje kolem 33 stupňů, fouká suchý vítr, a člověk má pocit, jako kdyby se ocitl ve skleníku se salátem - je dusno a nedýchatelno. V dvě hodiny odpoledne na zastávce na kraji města netrpělivě čekají patnáctiletí školácí na autobus domů. Deset studentů sedí pod střechou zastávky a dalších sedm studentů našlo na zastávce stín pod stojanem s plakáty. Zbývá asi deset minut do příjezdu autobusu a zastávkou prochází sedmdesátiletá paní. Její vrásčitý obličej pokrývají kapičky potu a pravá ruka svírající "ucho" nákupní tašky se mírně rozklepala. Staré paní se udělalo mdlo, kloubky ruky zbělaly, až sevření ruky povolilo. Taška s nákupek dopadla na zem a drobné zboží se z tašky vysypalo. Přihlížející studenti se na sebe podívali přes sluneční brýle pohledem, který jevil nezájem a možná i trocha škodolibého pošklebku vůči stařeně. Nidko z přihlížejících se nezmohl ani na větu: ,,Nechcete pomoct?" Ne, mladé studenty trápila pouze jediná myšlenka, a to: ,,Kdy pojede autobus?".

Scénář 2 - Bez zkoušení


Opět krásný den a opět parno. Ani cvrčkové ve zmiňovaném počasí nemají tu odvahu vystupovt, protože vedro je nesnesitelné a o slunečních paprscích ani nemluvě - jsou smrtící, kůže po nich pálí, a mají tu karciogení schopnost.
Zastávkou tentokrát neprochází stará žena, ale mladá, štíhlá a můžeme říct, že zdravím kvetoucí profesorka matematiky. Na jehlových podpadcích a s hlavou zdobenou slunečními brýlemi a se stejně naloženou nákupní taškou jako naše předchozí hlavní hrdinka - stařena, jako střela upaluje domů. Avšak do cesty se jí vplete malý kamínek, jenž se střetne s pravým podpatkem, ženě se vyvrtne noha v kotníku a nákup opět letí k zemi. Než ale žena stačí zaregistrovat, co se děje, patnácitelí studenti ze stínu vyletí jako stíhačky jen aby byli první, kdo pomůže jejich profesorce. Je to jejich povinnost přeci, ne?
Na první pohled se může zdát, že pomáhající jedinci mají opravdu dobré vychování a jsou plně obeznámeni s pravidly etikety - mají srdce na pravém místě. Může se tak zdát, ale ve skutečnosti v 90% případech jim probleskne hlavou: ,,Tak, když jí pomůžu, tak by mě zítra nemusela zkoušet,..... nebo třeba bude....." a tak dále a tak dále.

Tímto srovnáním jsem tedy chtěla poukázat na fakt, že pohled na člověka, který má prý údajně srdce na pravém místě, může být často milný a jediný důvod, proč se lidé chovají jako ti, kteří jsou ti dobří, tkví v jediném a to: "vyčuranost", jak se lidově říká. A co nová generace, to horší mravy. nakonec vše dojde do stádia, kdy sousloví srdce na pravém místě bude v reálném žiotě vymýceno a lidé ho budou znát jen z knih a vyprávění rodičů a prarodičů.