Klubko stresu a žádné Maledivy

15. června 2018 v 18:07 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Budoucnost. Budoucnost? Má budoucnost. Počkat, jaká vlastně bude, ta má budoucnost? Dobrá? Nebo špatná? A vlastně, bude vůbec nějaká? Také bych ráda znala odpověď.

Přesně za jeden týden, sedm dní, budu slavit další krůček vpřed ke své smrti, jež se bude odehrávat někde v daleké budoucnosti, tedy doufám, že v daleké. Na mém dortu bude plápolat neškodných osmnáct svíček, které budou oznamovat číslo plnoletosti. Mnoho optimistů v tento den často prohlašuje něco ve smyslu, že: ,,Máš život před sebou,… Dveře do světa se pro tebe právě otevírají,…jsi volná,…čeká tě velkolepá budoucnost." Avšak mé myšlení se u těchto výroků pozastaví, ale pouze na kratičký okamžik, přímo na jednu nanosekundu, protože pozitivní myšlenky vytěsní hromada stresu, stresu,...a dalšího stresu.
Udělám vůbec maturitu? Samozřejmě, že ano. Na čtyřku to vždycky "uhraju", snad, tedy za předpokladu, že nebudu v mezičase přítomnosti a maturity "vymetat" párty, které se mi dostanou pod ruku, a nebudu plavat kdesi v pomyslném bazénu, jenž je naplněn tekutinou, jako je: vodka, rum, víno a k tomu trocha toho tabáku.
Proč vlastně dělám tu maturitu? No, protože se chci dostat na vysokou školu. Lidmi opěvovaná maturita je něco jako potvrzení dospělosti a zároveň klíč, jenž nám otevře bránu univerzity. To ovšem nestačí. Po neskutečném stresu z maturitních zkoušek přichází další vlna stresu, o to větší a mohutnější - přijímací zkoušky na vysokou školu. Na tyto zkoušky se dostavím s pocitem zoufalosti, protože pokud zkoušky neudělám - nedostanu se mezi ty nejlepší, tak mám rok promarněného života před sebou.
Budu ale předpokládat, že se mě ten den natolik drželo štěstí, že jsem byla přijata. V tu chvíli jsem vykopla klubko stresu z mé hlavy a začala si užívat život studenta vysoké školy. Pocházím z malé vesnice, tudíž Praha se pro mě jeví jako nový svět, jenž kvete nespočtem možností a příležitostí. Na půdu školy vstupuji s klidnou myslí, s myslí, jež se těší z budoucích pěti let - bakalářské a magisterské studium. Avšak vzápětí se má dětská naivita poklidného a úspěšného života střídá s krutou realitou, kterou jsem před tím nebyla schopna vidět. Jelikož jsem se nenarodila se zlatou lžičkou v prd… no však víte kde :D, tak jsem si plně uvědomovala, kolik taková vysoká škola stojí - hodně. Každým dnem a nocí, kterou jsem strávila, respektive jednou budu trávit, jsem cítila, jak si mí rodiče škubou peří, jak já jim ho škubu. Uskromnili se, odřekli si plno věcí, jen aby mi umožnili studium, udělali opatření, aby mi poskytli možnost lepší budoucnosti, kterou oni neměli. Vím, je tu brigáda, ale jelikož mám zdravotní problémy se svými zády, kdy nemůžu více jak hodinu sedět a následně hodinu stát, tak se tento zdravotní problém jevil jako největší problém u dosažení slušné brigády. Budu ale počítat s tím, že si malý přivýdělek přeci jen najdu, ale stále to nebude stačit na pokrytí nákladů studia. Celých pět let budu žít v neustálé skromnosti, budu si odříkat plno věcí a místo oveček před spaním, budu počítat korunku po korunce, které se mi sypou z poloprázdné peněženky. A to tady ještě nemluvím o nepříjemných učitelích a zkouškách, které jsou na vysokých školách na denním pořádku.


Pět let nakonec uteče jako voda v řece a na mém dortu, na němž plápolá 25 svíček a za předpokladu, že úspěšně dokončím studium na vysoké škole, se mi až teď otvírá svět plný možností. Možností? Trochu zkreslená představa, ne? Radostná nálada z dokončení vysoké školy jen tak nepoleví, nezmizí, ale mé koutky způsobené širokým úsměvem pomalu začnou klesat po zjištění, že nemůžu sehnat práci. Nemám žádné uplatnění a mí rodiče už na sobě začínají pociťovat následky svého sebeobětování.
Z každé strany se na mě vhrnou hladoví a rozzuření vlci strachu, úzkosti, zoufalosti, beznaděje, stresu a slabosti. Nebudu vědět, co mám řešit jako první. Samozřejmě, že práci, musím si zajistit stálý příjem peněz, a jak se říká: zoufalá situace vyžaduje zoufalé činy. Proto neváhám a popadnu první příležitost práce, jež mi probleskne před očima. Není sice zrovna dvakrát dobře placena, ale pokud ve firmě setrvám více jak pět let, tak se dostanu na lepší post - větší příjem peněz. V tu chvíli opět ze mě vše opadne, ale následně začnu zjišťovat, že jsem sama.


Počkat, to už mi je 32? Kde se to číslo vzalo? Nějaká chyba, ne? Ne, není, ale kéž by byla. Vedle stresu v práci, který mě neustále provází, mi občasné chvilky zpříjemňuje můj protějšek. Nebudeme žít v žádné iluzi a naivitě pohádkových a romantických příběhů, ale budeme se držet předpokladu, že ho potkám kdesi v obchodním centru, když si půjdu koupit něco k snědku.
Když si myslím, že vše běží jako na drátkách, tak se mi život otočí o tři sta šedesát stupňů. Místo toho abych si užívala svých těžce vydělaných peněz, tak se mi dostane zprávy, že jeden z mých rodičů leží kdesi v nemocnici, kdy prodělal srdeční infarkt. Hrdlo se mi stáhne obavami z budoucna a mé myšlenky zabrousí kamsi, kde si uvědomím, že rodiče tu nejsou nastálo.
Avšak i tento stres pomalu odejde. Než ale stačím rozevřít křídla a s přítelem někam odcestovat, například na nějakou dovolenou, tak si mé ženské myšlení začne uvědomovat, že mé biologické hodinky mají za pět minut dvanáct a chtíč něco za sebou zanechat - biologickou zprávu, je někdy prostě silnější než dvoutýdenní dovolená na Maledivách.
Od této chvíle se v pronajatém bytě uskromním, své peněžence nastolím pevnou a přísnou dietu, kdy začnu plánovat první dětské roky mého potomka. Práce se zřeknu a zanedlouho začnu vychovávat svého nejmilejšího. Ve dnech šťastná, po nocích unavená a psychicky vyčerpaná. Mamka mi zemřela při autonehodě, táta na tom nevypadá zrovna dvakrát nejlíp a já sedím u stolu a přemýšlím, na čem bych mohla ještě ušetřit, protože začínám zjišťovat fakt, že pokud se mému příteli něco přihodí - nebude schopen provádět dál svou prácí, tak jsme bez koruny. Nemáme žádnou finanční rezervu,… nemáme vlastně nic, když nepočítám, že máme jeden druhého.


Nakonec se rok sejde s rokem, a já slavím své kulaté narozeniny. Je mi 70 let, a až teď rozevřu křídla. Své poslání života jsem splnila - mám dítě, zázemí, nějakou tu slušnou kariéru a manžela. Bohužel zdraví přestává sloužit,…a já se obávám, že na Maledivy se už nestihnu podívat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 17. června 2018 v 14:06 | Reagovat

Pane jo, to psal sám život. :-D Část o studiu je hodně přesná, na VŠ si člověk myslí, jak super studentská léta a ono to nakonec tak super stejně není... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama