Žádné hořké zklamání, ale gerbera

23. června 2018 v 7:31 | Aneta Burešová |  Příhody
Hořké zklamání je často spojováno s negativními záblesky života, ale popravdě řečeno, někdy tomu tak úplně není a mými slovy mohu potvrdit fakt, že občas dostat hořké zklamání může být opravdu milé.

Ráno jsem se probudila s klidnou myslí - psal se datum 19.6.2018, středa. Jakmile jsem si ale připravila snídani a poklidně zasedla ke stolu, jako kdyby mi někdo rozsvítil mozkovou žárovku. "Dneska máš absolventský koncert," hlásila má mysl. Málem jsem z této informace spadla ze židle. A proč se tak málem stalo? Mám z koncertů strach, respektive mé ruce, jež polije chlad a pot, a jelikož hraji na klavír, tak se tento koncertní hendikep jeví jako velice nepraktický. "Den je však ještě dlouhý," uchlácholila jsem se - mylně jsme se uklidnila. Nevím ani jak, ale hodinové ručičky sprintovaly vpřed, až se zastavily na 17:00.
Neochotně jsem se začala strojit do svého koncertního úboru, upravovat si účes, chystat noty, psychicky se uklidňovat. O půl šesté mě mamka vysadila autem před hudební školou. Při vystupování z auta jsem si málem dala na pusu, když se pod podpatek černočerně páskových svátečních bot na klínku připletl jeden neomalený kamínek. Byla to předzvěst něčeho špatného? Možná. Každopádně jsem statečně nekráčela až do učebny mé učitelky na klavír. Přeměřila si mě ze svého bílého koženého křesla od hlavy až po paty a tázala se: "Chceš si to zkusit?" Já jsem pouze mírně kývla a zasedla za klavír. Malé překvapení se ale přeci jen dostavilo. Mé ruce zůstaly nadále příjemně teplé a neprojevovaly náznak stresu a nervozity - zkouška proběhla bez komplikací.
Nestačila jsem se ani napít vody a hodiny odbíjeli 18:00 - koncert začal. Odebrala jsem se tak do chodby spojené s jednou učebnou, kdy chodba sloužila něco jako zákulisí pro hlavní sál, kde se konal koncert. Po přečtení programu jsem zjistila, že jsem napsaná jako 8 ze 16 v pořadí. "Dobrý, mám čas," pomyslela jsem si, ale mé ruce byly trochu jiného názoru. Chlad je začal zalévat, kdy v ruku v ruce se vyrojil nesnesitelný studený pot, který mi ničil ruce natolik, že konečky prstů se jen stěží daly ohýbat. Po tomto zjištění div jsem si nezačala okusovat nehty. "Nesmím to zkazit, nesmím to zkazit," dušovala jsem se. Dodávala jsem si sebevědomí, jež pomalu pohasínalo. Mé oči sklouzly k notám. "Cože? To mám jako hrát? To jsem v životě neviděla!" panikařila má umělecká mysl. Vyjeveně jsem začala studovat řádek po řádku nelogické seskupení not, které se mi v tu chvíli jevilo jako něco cizího. Než jsem ale stačila dojít k nějakému názoru s hlubší myšlenkou, sedmé číslo dohrálo a mé jméno bylo vypuštěno z úst ředitelky, jež komentovala čísla před publikem. Polkla jsem. "Usmívej se," radila mysl.
Rozvážným krokem jsem vstoupila do koncertního sálu a imitující dívku beze stresu jsem se uklonila, div mi nespadlo ramínko šatů a zasedla jsem ke klavíru. Ruce se mi třásly - div jsem noty nevyhodila kamsi do vzduchu a můj výraz v očích mluvil za vše - slova by tady byla zbytečná. Jakmile jsem si připravila noty k první skladbě, nadechla jsem se, přiložila prsty na klávesy a pokusila se vytěsnit myšlenku publika za sebou pryč. Povedlo se tak? Uvidí se.
Po první stisknuté klávese - prvním tónu, nebylo cesty zpět. Ocitla jsem se v rozjetém vlaku, jak se lidově říká. "Dobrý, si za polovinou, to dáš," povzbuzovalo mé vědomí. Avšak na poslední straně si mé prsty řekly své a jeden takt mi zkazily. Celá rozhozená a vykolejená jsem se pokoušela chytit, ale nešlo tak. Teprve až na pátý pokus jsem se chytla. Poslední tón skladby jsem zahrála, poctivě ho dodržela a bylo po všem. Po všem? Ne, to by nebyla ta pravá sranda. Mé vystoupení pokračovalo. V rukávu jsem měla ještě jednu skladbu. Byla kratší, ale o to nebezpečnější. Mé ruce se jako kdyby zhrozily ze skladby - znehybněly a studený pot je začal obalovat stejně tak nemilosrdně jako pavouk, když omotává svou oběť.
Vše vypadalo dobře, slibně a malebně. Ve svém srdci jsem stále držela naději, že nic nepokazím, ale na scénu přišly prsty. Jako kdybych se ocitla na kluzišti, respektive mé prsty, které po klávesách klouzaly jako po rozteklém másle. "To nebude dobré," pomyslela jsem si panicky a v zápětí se má prognóza nemile vyplnila. Z nejsilnější a nejvyšší noty, jež byla vrchol celé skladby, jsem sklouzla, tedy můj prst sklouzl jako po skluzavce o notu výš - tak falešné a tak drásající pro uši, až jsem z toho přivřela oči.
Nakonec jsem se ale nějakým způsobem dobelhala na samý konec a ruce dala od klavíru. Oddechla jsem si, vstala, sebrala si noty ze stojanu, uklonila se a v zápětí za mnou přišla paní ředitelka v kostkovaných šatech, kdy v ruce nesla květinu. Počkat, květinu? A co zbytek věcí? Mé vědomí se podrbalo na bradě - nechápalo. Po pogratulování mi skutečně předala jednu krásnou, stuhou zdobenou gerberu červené barvy a odešla jsem ze sálu.
Místo zklamání ze svého špatného vystoupení jsem začala rozebírat něco docela jiného. Všichni, jež se na absolventském koncertu podíleli, dostali malé balení hořkých bonbonů značky lindt, včetně květiny. Byli obdarováni dary kakaového ráje. Dostali něco, po čem jsem tak toužila a proč jsem absolvovala koncert - pro čokoládu. Celá zklamaná a znechucená jsem si sedla na schody a očima namířila na květinu. "Tak, a to mi chceš jako říct, že ten stres jsem podnikala jenom kvůli tobě?" Červená gerbera mlčela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama