Červenec 2018

Pravé přátelství? Aneb devastace předsíní a komor

30. července 2018 v 17:52 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby
Téma týdne přímo navozuje na romantické prostředí plné těch nejrudějších růží, jež jsou doplněny čokoládovými pralinkami a plyšovým medvídkem v ruce svírajíc vyobrazení růžového plyšového srdce. Jen blázen by pomýšlel nad tímto tématem (Komu dát místo v srdci) jako na něco, co se nemusí nutně týkat svého vysněného protějšku, navazování důvěrnějších vztahů a cesty za svým panem dokonalým.


Lidé často mají tu tendenci se dostat do cizího srdce, tam se na chvíli usídlit, a když uznají za vhodné tak ho rozervou těmi nejšílenějšími způsoby na kusy, kdy srdce následně ještě zašlapou dva metry do země - rozbité přátelství, rozchod, hádky, nevěra, nedůvěra, podrazy anebo prolhanost. Jedná se pouze o drobný výpisek situací či vlastností, které stěny komor a předsíní zdevastují a jejich obnova trvá někdy několik let. Naší povinností je chránit náš do hrudi zasazený cenný dar. Klíč od brány - osrdečníku - jež chrání onen dar, bychom měli věnovat pouze jedincům, u kterých víme, že klíč neztratí, do našeho srdce vstupují s čistým úmyslem a myslí to s námi jen a pouze dobře.
Těm, kterým jsem klíč svěřila, mi na srdci způsobili nádor, jež se jen tak nezahojí. Nepoučila jsem se a klíč jsem svěřila dalším lidem - vkládala jsem do nich svou čistou důvěru. Oni se však zachovali barbarsky a nádor nabral nevídaných rozměrů. Ironií je, že i pouhé přátelství dokáže zanechat na duši nekonečně táhnoucí se jizvy, které mě uvedou do reality, že lidem se nedá věřit a čím víc se pokouším najít v lidech trocha světla, tím více se spálím.
Možná nemám tisíce přátel a možná nikdy ani mít nebudu, ale copak na tom záleží? Den co den usínám s vědomím, že mé srdce může spát klidně a tiše, aniž by se děsilo z budoucích zvratů sociálních vztahů, jež by vedly k dalšímu rozdrobení jeho stěn. Dobrému člověku se nedává druhá šance na udobření přátelství, protože takoví člověk ani neexistuje. Dobrý kamarád člověka nezradí úmyslně, protože k tomu nemá důvod. Však proč by měl člověk zradit či obelstít osobu, ke které nechová zášť, ale přátelství či náklonnost?
Pravý kamarád nemá odvahu vykonat podraz, protože se jedná o dobrého člověka. Pokud ale člověk i přes tento fakt přidělí milost a druhou šanci jedinci, jenž vykonal podraz a jinou křivou zákeřnost, tak člověk může vyčkávat pouze na další podraz. Lidská bytost je neskutečně adaptivní organismus, jenž se neustále vyvíjí a v průběhu let mění, ale lidská povaha je jako prvotní semeno rostliny - zůstává. Je naivní myslet si, že se člověk může změnit po dlouhé promluvě a vyříkání si problémů mezi čtyřma očima. Možná se tak první dny, týdny, a možná i léta může zdát, ale místo nově přetvořeného kamaráda vedle neseme tikající bombu, kdy je pouze otázka času, kdy dojde bombě trpělivost a svou rázovou vlnou opět zboří základy našeho obnoveného srdce - nově vybudovaná důvěra se zhroutí jako domeček z karet - opět.


Pamatujme, že srdce máme jen a pouze jedno a neposkvrněnou důvěru také jednu, proto bychom neměli hazardovat s takto cennými věcmi a měli bychom pečlivě zvažovat, komu dámě přístup k těmto cennostem, protože se může také stát, že za naše mylné konání draze zaplatíme.

Nehubnu, co dělám špatně?

23. července 2018 v 21:27 | Aneta Burešová |  Hubnutí
"Nehubnu,… vážím pořád stejně,…jsem tlustší!,…žiju na sucharech a váha stejná…" vypsala jsem krátké fráze, které občas za život prohodí kde jaká dívka, žena či jiná věková kategorie něžného pohlaví.
Rada tisíců doktorů na efektivní hubnutí je následující: "držte dietu, sportujte, pijte vodu, a mějte dostatek spánku" - rady k nezaplacení. Fungují? No, stručně řečeno: tisíc lidí znamená tisíc druhů postav, metabolismů, spalování tuků a dalších jiných předpokladů.


Před dvěma lety jsem se podívala do zrcadla. Každý centimetr mého fyzického já jsem před zrcadlem studovala a následně jsem vyřkla verdikt: "Tak takhle to nepůjde, bude to muset jít dolů" A tímto dnem započalo mé snažení za lepší postavou, jež nám společnost předkládá - dlouhé štíhlé nohy, úzký pas, jemná viditelnost žeber, malé boky, ploché břicho a hubeňoučké ručičky. Nastolila jsem si zdravou stravu, nikoliv dietu, ale jídelníček, jež neobsahoval žádné koupené sladkosti a jinak industriálně připravené pokrmy. Přepalovaná jídla se stala pro mě tabu a o sladkých limonádách ani nemluvě. Začala jsem se více zajímat o složení toho, co jím a v neposlední řadě jsem se začala věnovat sportu - od volného běhu v lese až posilování vlastní vahou.
Byla jsem na sebe přísná, ale po půl roce jsem začala sklízet své vysněné ovoce. Necelých deset kilo mé hmotnosti bylo kdesi pryč. Ručička na váze mi oznamovala číslo 61 kg - byla jsem spokojená. Domů ze školy jsem se vracela mnohdy v šest hodin odpoledne a po nějakém tom čase mě omrzelo denně trávit 2 hodiny cvičením a dalším fyzickým namáháním. Nakonec jsem svůj sport ve volném čase přeorientovala pouze na posilování vlastní vahou a na rehabilitační cviky na má záda a co se týče konzumace cukru, tak jsem ho mimo ovoce konzumovala nanejvýš v domácích moučníkách.
Netrvalo dlouho a za půl roku jsem nabrala zpět svých 10 kilo. Kde se stala chyba? Ve škole o přestávkách pozoruji spolužačky, jak si k svačině dopřávají "margotky" a zapíjejí je energy-drinky, jak se jim brambůrky a další jiné fritované potraviny do rukou dostávají a v neposlední řadě - nesnídají, nedodržují absolutně žádné pravidla řádného stravování a jsou hubené. Jejich břicha jako z posilovny a o nohách ani nemluvě. Co jsem dělala špatně? Kde jsem udělala chybu, že najednou má váha opět vystřelila kamsi do výšin?
Pro odpověď nemusím chodit daleko. Pro uvedení do kruté reality mi postačil můj čtrnáctiletý bratr, jehož byste zaměnili s dvoumetrovým Somálcem, jenž váží kolem 60 kg. Myslíte, že drží dietu? Omyl. Sepere, co se do něj vejde, pytlík "jojo" bonbonů na posezení, k tomu vypít dva litry coca-coly a zajíst to jogurtovou rýží. Dále si ráno vzít tak čtyři rohlíky, k obědu něco pojíst a večer si dát takové dva hrníčky mléka oslazeného "grankem". Tomu říkám recept na hubnutí. Že by sportoval? Ne, to také ne. Sedí doma od rána do večera a hraje počítačové hry.
Jsem si jistá, že mnoho dívek či žen potkal stejný problém a to: Pokud chceme, abychom alespoň trochu reprezentativně vypadali pro tuto společnost, tak musíme být na sebe přísní jako psi, protože se mám jinak každý kousek nekvalitní čokolády nebo přepalovaného jídla krásně zakomponuje do těla ve formě dalšího podkožního tuku. Kdežto druzí si mohou dopřát cokoliv, a nikdy nepřiberou.
Do teď mě tyto pocity sžírají. Stále si kladu otázku, kde dělám chybu?, proč vypadám, jak vypadám?, proč si nemůžu dovolit toto k jídlu, a zpít toto tímto?. Pomalu si ale začínám uvědomovat, že vlastně nikde nedělám chybu. Pokud mi nevěříte, tak poslouchejte:
Je lepší být ženská krev a mlíko, jejíž organismus je zdravý a orgány si zpívají blahem jaké to výživné a zdravé jídlo jim poskytujeme, než být hubení jako tyčka a dopřávat si kdejakou dobrotu v obchodech zakoupenou, kdy náš organismus by pod samotnou kůží hnil v návalu palmového tuku, cukru, konzervantů a dalších jiných látek, které jsou pro naše správné fungování doslova nežádoucí.


A z toho všeho vyplívá jediná: "Nedívejme se na sebe do zrcadla, ale namísto toho věnujme svůj pohled svému talíři, věnujme svému tělu plnohodnotné jídlo, protože pouze tehdy budeme zdraví. Vnější vzhled je pomíjivý, kdežto vnitřní je stálý."

Falešná narozeninová návštěva

19. července 2018 v 8:22 | Aneta Burešová |  Příhody

Můj nejmilejší a nejmladší bratr, Kuba, slavil 12. 6. své sedmé narozeniny, ale jelikož se ten den vezl s tátou v kamionu, oslava musela počkat.
Jak "na potvoru" tátovi práce nevycházela, jak by měla, a tak jejich příjezd byl z pátka přesunut na sobotu v sedm hodin odpoledne.
"Jestli přijdou, tak zalezu do pokoje," panicky vyřkla mamka. Mluvila o mé babičce a dědovi nad námi bydlící - tátovi rodiče. Naše vztahy nejsou nejrůžovější - stručně řečeno: čistokrevná přetvářka doprovázena průvodem jízlivosti a nucenosti. A proč? To někdy jindy.
S mamkou jsme společně upekly dort - školní taška, vyzdobily fábory strop jídelny, připravily jednohubky a chlebíčky a samozřejmě zabalily dárky. Nakonec o půl osmé před domem zatroubil mohutný kamion s dvěma řidiči - tátou a naším malým oslavencem. Už z okna jsme jim mávaly a těšily se na oči Kuby až vejde do jídelny a uvidí narozeninový dort, dárky, šampus a prostě tak :D
Avšak do našeho zorného pole za oknem se vpletla jakási osoba - babka, jak jí říkáme. Bosá a celá rozjařená utíkala ke dveřím kamionu. "Ahoj Kubi," zápach přetvářky a jízlivost se nedal jen tak přehlédnout.
Nakonec oslava proběhla tak, jak měla - v kruhu mé nejbližší rodiny, což znamená: Já, mamka, táta a oba bratři. Mamka si také oddechla, ale zároveň trpěla v očekávání ze zítřka, kdy dopoledne byla naplánovaná návštěva z hořejšího patra - babky a dědka.
Další den ráno si mamka obrnila nervy a už v osm byla na nohách, převlečená a přichystaná nasadit tvář přetvářky. "Stejně jdou sem jenom proto, aby vyzvěděli, co se dostalo," pronesla a ukousla si z krajíce chleba se šunkou. Já jsem jen přitakala.


Návštěva nikde.


Hodiny avšak odbíjely čas oběda, tedy 11:45. Venku bylo relativně hezky, proto jsme se rozhodnuli pro venkovní grilování pod pergolou. Celá rodina se přičinila a v mrknutí oka bylo venku rozestavených pět židlí okolo malého kovového stolu, jenž se pyšnil pečivem, hořčicí, tatarkou, a samozřejmě den předem naloženým kuřecím masem v marinádě. Táta zaujal post před grilem a začal na rozžhavenou kovovou mříž pokládat prvotní kusy masa.
Asi po půl hodině, kdy každý už dostal svůj příděl masa, se za rohem pergoly kdosi objevil. "Ahoj," smála se "přitrouble" babka, její nucený úsměv byl zjevný - koutky sotva držela silou vůle zvednuté. "Ahoj, jak žiješ!?" pronesl táta s hlasitým a pevným tónem. To víte, táta je věčný optimista a svůj rozjařený úsměv daruje, komu jen může.
"Vy snídáte?" zeptala se se stále tak hloupým úsměvem. Z její otázky mi málem sousto uvízlo kdesi v útrobách trávicí soustavy - v hltanu. Zmateně jsem se podívala na mamku, a ta se následně podívala na tátu. Ten zvedl v údivu obočí a odpověděl: "No to víš, teď právě snídáme, v tuhle dobu." "No, tak co by, když se pozdě vstává, tak se pak všechno posouvá," a přešlapovala nervózně svýma bosýma nohama na místě. "Anebo to je jako předkrm?" tázala se opět hloupě. Mé další sousto mi málem zatarasilo cestu v hltanu. "No určitě, a pak si dáme ještě vepřové a nějaký ten zákusek," vtipně pronesl táta s mírným podtónem sarkasmu.
"No, tak proč ne,…no, tak pak přijdeme s dědou nějak odpoledne," ohlásila nám tak svou návštěvu, otočila se jak na pod patku a zmizela za rohem domu.
"Kolik je?" tázala se zvědavě mamka. Já jsem se podívala na hodiny a hlesla jsem: "No, tak prý snídáme v 12:45,"
Jelikož venku bylo opravdu hezky, respektive sluníčko natolik pražilo, že jeho paprsky se zdály být přímo vražedné, odklidili jsme se domů - zpátky do stínu. Než jsme všechno stihli uklidit a přivést trochu do kulturního stavu, hodiny začaly odbíjet přesných 15:00. "Kubíčku, přijdou ti za chvíli další gratulanti," hloupě utrousil můj druhý bratr, Jirka. Mamce přeběhly přes tvář obavy a nechuť, ale co zbývalo, musela se všemu postavit čelem.
Vchodové dveře horního patra, jež jsou viditelné z našeho jídelního okna, se zabouchly. Tupá rána dřeva o dřeva se začala šířit mým ušním bubínkem. Mamka zpozorněla. Před našimi okny se objevila babka v rukou držící dvě papírové dárkové tašky, které jim přivezla jejich dcera z města na spálení a v těsném závěsu se za babkou kdosi kolébal, dědek. Jako kulička se bosými nohami posouval vpřed jako tučňák trpící obezitou. V rukou cosi nesl. A to cosi bylo…

Pokračování příště… :D

Svoboda slova

17. července 2018 v 18:37 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Naše společnost se pyšní právem, jež ti druzí v dobách minulých neměli, anebo pouze do omezené míry - svoboda slova.


Jedná se o přirozený instinkt - člověk bez ostýchavosti řekne, co má na mysli a nemusí přemýšlet nad tím, zda bude za svá slova potrestán a nést jiné následky. Jelikož žijeme v době, které vládne demokracie, tak toto právo je nám uděleno. Můžeme říkat, co se nám zlíbí, můžeme se rozhodovat, jakému názoru dáme svůj hlas, můžeme interpretovat své myšlenky a nemusíme se jako poslušné ovečky držet nějakého názoru, který se příčí s naší myslí.
Občas si ale říkám, zda to vše je pravda a není to pouze zástěrka toho všeho. Kolikrát si říkám, že čím silnější demokracie, tím více zákazů, pravidel a prosazování svých ideologií, které spasí svět (prý). Nemusím chodit pro tyto pochybnosti daleko, protože na ně narazím hned ve své mateřské učebně, jež se nachází ve druhém patře vedle točitých schodů vedoucích kamsi do neznáma a jež se pyšní číslem 205 - jsme na gymnáziu.
Hodiny předmětu "základů společenských věd" nám mají poodkrýt skutečnosti, co se týká fungování mezilidských vztahů jak na úrovni rodiny, tak na úrovni evropského parlamentu anebo vzájemné snášenlivosti a nesnášenlivosti států. Úkol učitelky je prostý - přednášet fakta bez jakéhokoliv subjektivního pohledu na věc. Jejím úkolem by mělo být poskytnutí objektivních informací, které my, studenti, zpracujeme, následně je vyhodnotíme a vytvoříme si na ně svůj vlastní jedinečný názor.


"Teď, jelikož je demokratický systém a každý má právo si založit svou firmu, nikoliv zestátnění firem jako v minulosti, tak máme díky tomu například v obchodech široký výběr jak pečiva, nebo třeba jogurtů. To dřív neexistovalo. Existovaly tři druhy jogurtů a jeden druh rohlíku. To jste si vzali a zaplatili. Prostě jste si nemohli vybírat," hlásá nám učitelka. Já pouze sedím v poslední lavici v samém rohu a očkem pokukuji po svých spolužácích, jak hltají krutá slova paní učitelky.
Ten samý den se však doma dozvídám, že paní učitelka měla pravdu, skutečně existovalo tak "málo" druhů produktů. V ruku v ruce se ale dozvídám, že jogurt byl jogurt, klobása byla klobása a čokoláda byla čokoláda. Složení současných uzenin a těch za minulých režimů se nedá porovnávat. Je sice pěkné, že můžete u chladicího boxu vybírat z 15 druhů klobás, ale ve finále si domů odnesete cosi rozemletého a obarvené košenilou, což je barvivo z vylouhovaných broučků -bon appetit !
To, co jsem shrnula letem světem v posledním odstavci ohledně porovnání kvality výrobku z dob minulých a těch současných jsem přednesla mé paní učitelce. Stála jsem si za svým názorem, respektive jsem očekávala, co mi na to řekne, zda ustoupí ze svého názoru a ideji, že je dnes všechno lepší než v minulosti. Překvapila mě. Nemusela se ani trochu zamýšlet nad mými slovy a okamžitě začala na mě chrlit odpověď. "No, jak se to vezme. Před tím tu existoval jen vnitřní trh, a tento nápor čeští zemědělci nemohli ustát…….blablabla…..Evropská unie má stanovené přísná pravidla pro každý produkt…..blablabala…..dnešní sytém poukazuje na ekologickou výrobu….blabalbala,…. Možná se to týkalo pár výrobků, ale ne, to sis spletla," srazila mě svými slovy na kolena. Před celou třídou ve stručnosti oznámila: "Burešová nesouhlasí s mým názorem, názorem na svět, jenž šíří Evropská unie. Tato holka nemá pravdu, neposlouchejte ji,"


Učitelé na školách nám do hlav cpou jakousi ideologii, jež by měla být, ale už nám neřeknou, co se za zrealizovanou ideologií skrývá. Jelikož je svoboda slova, otevřené hranice, možnost cestování a studium v zahraničí, tak lidem dávají tyto možnosti naivní myšlenku, že vše můžou a nic není omezené. Slovo vyřčené z úst je svobodné a nikoliv omezené, ale pokud se narazí na ideologie různých politických systémů, tak se ústa rychle semknou v jednu přímou linku. Nemůžu si o dnešním režimu pronést své, je dané, co je demokracie, a musím akceptovat fakt, že teď žijeme ve zlaté éře (to nepopírám) a ten předchozí je jedno velké zlo. Musím se držet slov, jež učitelé přednášejí a všichni, kdo se v téhle době mají jako prasata v žitě.
Můj názor na bývalá léta mých rodičů nemůžu mít subjektivní, ale musím mít ten, který sdílí mí učitelé na škole a všichni, kteří jsou něco víc.


Můžu si tedy opravdu myslet svůj názor? Mám na to vůbec právo? Anebo musím, je mou povinností, přitakat na názory, jež se vymykají mé krevní skupině?

Nezdary aneb klíč k úspěchu

13. července 2018 v 15:53 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Existují na světě dva typy lidí. Ti, kteří považují smůlu, či nezdary svého snažení za znamení, že se příště mají více snažit, dát do toho více úsilí než doposud, a zákony vesmíru je za to v budoucnu náležitě odmění anebo můžeme pohlédnout na stranu lidí, které tyto nezdary pošlou k zemi - na kolena

I já jsem nebyla jiná, a stála jsem na straně pesimismu, co se týče mých neúspěchů. "Dostala jsem tři mínus ve škole? Ne, má chyba to nebyla, za to mohla učitelka, že mě špatně opravila písemku, ne? Upekla jsem špatně korpus, je syrový, světlý, bez chuti a s hrudkami, za to může ta stará hloupá trouba!" Takto bych mohla pokračovat do aleluja. Neznám nikoho, komu by se v životě nedařilo. Je tomu těžké uvěřit, ale fakt, že se nám nějaká věc nevyvedla, například že se nám připálilo jídlo na plotně, nebo jsme zazářili dutou hlavou při zkoušení ve škole, tak vlastně můžeme okolnostem poděkovat, a proč? Je to prosté.


Kdybychom nepoznali v životě nezdary a vše by vycházelo jako na drátkách, nikdy bychom se nesetkali s hořkým pocit na srdci při shlédnutí našeho bídného počínání, nikdy bychom si neuvědomili chyby, jež jsme doposud podnikali a hlavně, ztratili bychom motivaci posouvat se dál -zdokonalovat se a překonávat tak své hranice.
Postupem času při studiu na gymnáziu jsem zjistila fakt, že není tak úplně důležité, zda jsem například v německém jazyce napsala test za jedna, (samozřejmě že je to nejlepší možný výsledek mého počínání), ale zda jsem látce porozuměla, a zda pociťuji pokroky v tomto předmětu.
Je nemyslitelné na chyby pohlížet jako na něco, co chceme vymítit ze svého života. Chyby jsou a budou. Jejich přítomnost nás bude provázet do samého konce života a jediné, co na nich můžeme ovlivnit, je jejich množství a velikost. Chyby tu existují od toho, abychom se zamysleli, proč nám zkřížily cestu a proč jsme tak vlastně konali. Dávají nám motivaci se v příštím pokusu zlepšit a eliminovat je tak. Je jednoduché od chyb odejít, vzdát danou věc, protože jsme ztratili chtíč pokračovat. Pokud se ale podíváme na svět v trochu jiném světle, tak uvidíme, že chyby nás mají dokopat k lepším výsledkům, poskytují nám motivaci se zlepšovat.
Na toto zjištění mohu doporučit jeden osvědčení recept, jenž jsem sama vyzkoušela a od té doby pohlížím na chyby jako na něco, co mě jednou či později potká, budu bezradná a vstříc svým chybám budu muset snášet své neúspěchy. Pečení a vaření. Ideální záležitosti, jak si otestovat své nervy a odhodlanost se nevzdávat. V šestnácti letech mě z nějakého důvody "chytlo" pečení. Každý pátek jsem měla naplánováno, co budu v kuchyni vytvářet, co následně předložím svým rodičům, kdy budu poslouchat samou chválu. Pár týdnů mě štěstěna či um kupodivu provázely. Byla jsem "vysmátá" a šťastná jaká to cukrářka jsem. Žila jsem ve fiktivním světe, kde jsem na sebe vzala kabát stoprocentního člověka. Po pár týdnech, kdy jsem pekla jakýsi čokoládový dort, nastal zlom. Korpus byl syrový, i když jsem se dušovala toho názoru, že jsem striktně dodržovala daný recept a nevím, kde se stala chyba. Ztuhla jsem - pocit mé velkoleposti rychle odešel a tělem se mi začal šířit pocit, který říká jediná - mýlila ses, chybuješ a chybuješ, jsi v kuchyni neschopná.
Od té doby jsem na pár týdnů v kuchyni nic nepodnikala. Vyhýbala jsem se jí velkým obloukem a na troubu jsem ani nemohla pohlédnout. Protivila se mi stejně tak jako veš ve vlasech.
Jakmile se mi ale zlostné myšlenky ke kuchyni trochu rozležely v hlavě, pochopila jsem fakt, že nikdo není stoprocentní a bezchybný, každý tyto přešlapy dělá a pouze ten, který se z nich poučí, může pokračovat ve svém zlepšování a jak mnoho lidí rádo říká: "vyvíjet své dovednosti."
Proto říkám jediné: Važme si chyb a učme se z nich.

Útok šlehačky

11. července 2018 v 14:08 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Kdybych měla vypsat všechny situace, kdy ve svém životě mohu použít sousloví "Když se nedaří", tak bych popsala tisíce stran papírů a možná ani to by nestačilo. Myslím, že na tomto se všichni shodneme - každý může vyprávět ze své zkušenosti, kdy ho tato slova provázela.
Jelikož ale nebudeme věční pesimisté, tak existují tu i hořké chvíle, kdy se opravdu nedaří, ale s odstupem času na ně pohlížíme s úsměvem.


Pamatuji si na to, jako kdyby se vše odehrálo včera. Psal se datum 19. 8. 2017 a s kamarádkou bydlící v sousedící vesnici jsme měly domluvenou malou "akcičku", však to znáte. Kamarádky si naplánují do puntíku, co budou podnikat při přespávání u kamarádky a nakonec všechny plány skončí před počítačem, kdy na youtube běží faily nejrůznějších oborů a nakonec si večer pustí horor, u kterého usnou - typická přespávací akce, alespoň u nás :D
Tentokrát jsem já přespávala u kamarádky a bylo mi hloupé přijít s prázdnou, respektive nic nepřinést na oplátku poskytnutí střechy nad hlavou, jídla a péče mamky od kamarádky. Rozhodla jsem se pro upečení jednoduchého čokoládového dortu - čokoládový korpus s tvarohových krémem a na vrhu politý hořkou čokoládou.
Suroviny jsem měla přichystané a mohlo se jít na věc. Jako první šlo na scénu těsto. Začala jsem oddělovat žloutky od bílků. Celkem jsem musela takhle rozdělit čtyři vnitřky vajíček. Pekelně jsem se soustředila, div se mi nezačalo kouřit z hlavy. "Dokonalý," pomyslela jsem, když už jsem měla rozdělená tři vajíčka a do ruky jsem brala poslední. Opatrně jsem ho uchopila ze stran do svých prstů a jako každé jiné vajíčko jsme i s tímto jemně narazila do hrany misky na bílky. Prasknutí. Mé prsty měli v úmyslu pomalu rozdělit skořápky od sebe, ale jakmile jsem tak učinila, tak jak ten nejjemnější papír se skořápky zřítily do útrob mísy plné bílků. Nežádoucí žloutek se v bílkách roztekl a bylo po sněhu z bílků. V ruce držíc blánu vejce a papírovou skořápku jsem shlížela na dno mísy. Ihned na celý dům jsem začala nadávat, jaké to nám babička dává vejce, jakým humusem je krmí, že mají tak nepevné skořápky, které mi momentálně zhatily veledílo. (Mluvila jsem pravdu, babička totiž krmí slepice zbytky ze školní jídelny, tudíž je už zázrak to, že nějaké vejce vůbec snášejí) Nakonec má vroucí mysl zchladila své stupně naštvanosti a mohla jsem začít rozdělovat další čtyři vejce - tentokrát se už nic nepřihodila a bylo úspěšně odděleno. Dokonalý vyšlehaný sníh ručním robotem jsem zamíchala do tmavě hnědé hmoty a následně jsem hotové těsto nalila do dortové formy a dokončení jsem přenechala na troubě.
Na řadu přišla tvarohová vrstva. Korpus se pekl v troubě a já jsem začala z ledničky vyndávat jednu šlehačku, polotučný tvaroh a dále jsem na stůl přihodila ztužovat a nějaký ten cukr. Začala jsem šlehačkou, pro upřesnění se jednalo o šlehačku na šlehání, pochopitelně, ale nemluvím tu o té v plastovém kelímku, nýbrž o té v papírovém čtyřhranném obalu. Opatrně jsem ji rozdělala a okamžitě vnořila oči do jejího obsahu. Fascinoval mě - přímo uchvátil. Předpokládala jsem, že budu pohlížet na bílou tučnou tekutinu, ale můj zrak zaznamenal dočista něco jiného. Celý povrch vypadal jako tvaroh, ale datum spotřeby byl v pořádku, šlehačka měla projít až za devět dní. Nechápala jsem. Šlehačku jsem pevně stiskla do svých rukou a přenesla ji blíže k obličeji. Jakmile můj stisk zpevnil a příčil se síle krabičky - deformoval ji, ztuhlý povrch šlehačky se dral na povrch. Stále žádná tekoucí šlehačka. "Copak tohle můžu šlehat?" pomyslela jsem si a dále jsem stisk rukou nepovolovala. Po nějaké té chvíli se se šlehačkou něco začalo dít. U strany krabičky se objevily malé puklinky. Nejlépe bych chování šlehačky mohla přirovnat k vystupující bublině při začátku varu vody - bublina věstí, že se bude něco dít a asi tušíte, co se děje s bublinami ve vroucím hrnci. Jako neškodné a mírumilovné vyplují na povrch, tam nás uchvátí svým dokonalým kulatým tvarem a následně, kdy to nejméně čekáme, prasknou, zmizí a pokud jsme u jejich povrch blíže než je zdrávo, tak to nedopadne moc dobře.
Bohužel si má dospívající mysl tento fakt neuvědomila a byla tak za to náležitě odměněna. Šlehačka mi explodovala přímo před obličejem - ozvalo se malé prasknutí a bylo po všem, bylo vymalováno, doslova. Zdi naší kuchyně kdysi oranžové, avšak po mém malířském umění abstraktně strakaté. Mé brýle jako kdyby na sobě nesly bílé pruhy čehosi a tričko černé se pyšnilo bílými skvrnami - noční obloha posázená tisíci hvězd. "Za tohle mě zabije," uvědomila jsem si. Polkla jsem strachem a podívala jsem se z okna na mamku, která díky bohu ještě měla v koši plno prádla na pověšení.
Neváhala jsem ani na vteřinu a do ruky jsem vzala papírové kapesníčky a jako o život jsem začala gruntovat kuchyň. Kapky šlehačky, jež dostřelily až na opačnou stranu kuchyně a dopadly na prosklenou skříňku se skleničkami, jsem utřela, kéžby. Místo toho jsem je na čirém skle rozmázla a skřínku jsem přetvořila na skříňku s matným sklem.
Nakonec ale i přes všechny nezdary v kuchyni vše dobře dopadlo. Kuchyně jako nová, možná trochu zdi byly stále poskvrněné útokem šlehačky, ale bylo uklizeno, já převlečená, druhý tvarohový krém bez problému umíchaný a kuchyní se nesla vůně spáleného čokoládového korpusu, počkat, spáleného?

Kamenná louka

5. července 2018 v 16:59 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Říká se, že život je plný nespravedlnosti - lidé nedosáhnou na stejné jmění, na štěstí v životě, nepotkají vždy ty nejlepší lidi, anebo někomu jsou přisouzené špatné nemoci a beznaděj, jež je provázena nechutí k životu. Avšak život má své hranice spravedlnosti pečlivě promyšlené. Start našeho života započíná spatřením světla světa a my ho oslavujeme pronikavým a mnohdy naříkajícím křikem - brekem. Následně nám dává život možnost dělat si, co chceme. Už nemá předepsáno ve svých instrukcích, co nám neprodleně musí darovat, aby splnil normy spravedlnosti. Nás život se ubírá nekonečnou větvící se větví možností, ale každá větévka oné pomyslné větve života má svůj konec - cíl, jenž je striktně předepsaný.


Dnes za krásného slunného dne jsme se s mamkou vydaly do padesáti kilometrů vzdálené vesnice, kde na jejím nejvyšším bodě dominuje starou zídkou obestavená louka kamenného kvítí. Ze shora na těžké a časem poznamenané kusy kamenů shlíží vysoká a mohutná kaple. Stejně tak jako matka tisknoucí své dítě k hrudi, tak i kaple dbá na ochranu svých svěřenců.
Místo posledního odpočinku našeho dědy leželo na samém vršku tichem pohlcené louky. Nekonečné řady kamenných desek nemile uchvátily mou pozornost. Nešlo nevnímat ten smutek, klid a mír zároveň. Lidé tu spící již nevlastnili to, co vlastnili, co si vybojovali za ty roky svého života. Pouhý kus kamene a umělá květina s vyhaslou svíčkou jim byla svěřena do vlastnictví.
Jindy má osoba výřečná, dnes mlčky kráčející po štěrkem vysypané pěšince. Nechtěla jsem tu nikoho rušit. Nikdo nebyl zvědavý na mou přítomnost, na mé kroky, jež bušily do vrstvy hlíny. Pouhé listí šumící ve vzdušných vlnách větru rušily nekonečné ticho a motýli připomínající můry tvořili společnost vyhaslých duší. Vyhaslých? Ne, duše nemá tu vlastnost dohořet, ale právě naopak. Lidé jsou plně zaneprázdnění hmotnými věcmi, svým měním, majetkem a sami sebou po stránce fyzické - hmotné, že často zapomínají na své skutečné já - duši. Celý život ji necháváme svázanou, a nezasloučíc sebemenší pozornost ji pohazujeme do kouta.
Teprve až v moment, kdy naše nohy doběhnou do cíle, protrhnou suverénně cílovou pásku a strhnou nás tím do temné nicoty, se pouta duše uvolní - má volnost, a život před sebou. Je skromná, protože nic nemá, je chápavá, protože objevila smysl života a je klidná, protože už jí nebrání nic v cestě za pokojným životem.
Má to opravdu nějaký smysl? Hnát se za nějakým životním cílem, který je našima očima zobrazen jako něco hmotného? Co když je cíl úplně někde jinde? Můžeme mít miliony korun na úctě, koupený ostrov kdesi v Tramtárii, ale jak se lidově říká: ,,Do hrobu si pak stejně nic nevezmeme," a je to pravda.
Cíl našeho života netkví v bohatství a životní úrovni po stránce finančních hodnot, ale vše je založeno na duchovních hodnotách. Pilíře naší existence byly postaveny čistou myšlenkou, skutky, pocity a duší. Není nic čistějšího, než je lidská duše. Tam musíme začít hledat náš cíl, naplnění našeho života, na který pohlížíme mnohdy jako samozřejmost.


I mé kroky se zastavily, i oni dospěly k cíli, nikoliv k tomu pohlceného smutkem a zármutkem, ale spočinuly u hrobu mého dědy. Možná se můj koutek úst trochu nadzvedl po promítnutí vzpomínky na jeho historky, jež neustále opakoval dokola a dokola. Dříve mi to přišlo jako mrhání časem, jako něco, co už jsem jednou slyšela, ale dnes bych je vyslechla s radostí v očích znova. Čas se však nedá vrátit zpátky - otočit pomyslné přesýpací hodinky života, ale jde neúprosně vpřed. Můj děda proběhl cílovou rovinkou jako vítr na bouřícím moři neštěstí a protrhl černou cílovou pásku - stuhu. Doběhl do svého životního cíle a…
Myšlenka pochopení mi proběhla hlavou - přímo prolétla či probleskla. Naším životním cílem není umřít, zbavit se fyzické schránky, ale zanechat za sebou nehmotnou část sama sebe - vzpomínky na sebe v myslích druhých, v myslích těch, které jsme tak milovali...

Jaký cíl, takový život

3. července 2018 v 16:31 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by neměl cíle, sny, ambice a odhodlání překonávat své hranice, jít si za svým, nevzdávat se a jen tak si nenechat vzít si svůj názor. Možná už někdo z Vás vstává od počítače a jdete mi povědět do očí, že znáte plno lidí, jež nemají žádnou motivaci něco kolem sebe vylepšovat a postrádají ambice, které vedou k vytouženému cíli. Dovolím ale namítat názorem, že záleží na úhlu pohledu, co dotyčný za cíl považuje. Jsou tací, kteří si stanoví za cíl přežít do dalšího dne, kdy tu můžeme mluvit o lidech žijících v chudobě, ale naším světem se potulují i tací, kteří si své cíle představují trochu jinak - velká vila, sbírka aut, a na účtu sumu, jež obsahuje minimálně sedm desetinných míst před desetinnou čárkou.
Stejně tak jako sportovec, jenž zaujímá startovací pozici, tak i nevinná bytost stvořená pouze ze dvou prvotních buněk se prvním nádechem - vtažením kyslíku do svých plicních sklípků, připravuje na svůj dlouhý závod. Zda bude bez překážek, nebo se trať lusknutím prsty promění na nepropustný prales těžkých životních událostí, nikdo neví, ale kde je začátek - start, musí být i konec - cíl. Dnešní doba je bohužel taková, že pravost cíle nám uklízí kamsi do skříně s pletenými svetry od babičky, které si v životě nikdy neoblékneme. Média, zpravodajství, škola, a další instituce nám do hlavy vštěpují předem určený cíl, který máme naplnit. "Když budete mít vysokou školu, budete mít následně větší uplatnění na trhu, copak chcete skončit někde na lince?" pronese učitelka češtiny. "No, jedině že by si klovla nějakého bohatého," může pronést blízká kamarádka, jež s Vámi probírá budoucí život a jeho úskalí.
Naše mysl je natolik zmanipulovaná pomíjivým životním cílem - ve většině případů kanceláří jakésiho úřadu, že zapomínáme, respektive jsme již zapomněli, co životní cíl obnáší, kdy ho dosáhneme, a jak se při něm budeme cítit - jaká vlna emocí nás jako blesk z nebe zasáhne.
Skromnost, uvědomění, spokojené manželství, zdravé dítě, rodina. Jedním slovem řečeno - domov. Má slova znějí tak nějak růžově, "přibarveně" a přehnaně básnicky a… jako kdyby je pronesla paní učitelka češtiny, ale než Vám takovéto pochybovačné myšlenky vstoupí do hlavy, tak se zamyslete nad tím, zda má cenu a smysl hnát se za dobrou prací, myslím tím hodně dobrou prací, kdy ale v ruku v ruce budete žít samotářský život, nebo budete mít neshody s partnerem či partnerkou, nebudete mít dostatek času sami pro sebe, vaše hlava bude pukat stresem a to díky povinnostem, které musíte dotáhnout do konce, jen aby jste na výplatní pásce dostali o 20 000 korun českých více, protože pak budete spokojení. Spokojení? Nebude spíše spokojená vaše chamtivá část mysl toužící po bohatství? A co zbytek mysli? Ta bude také spokojená? Nebylo by lepší se uskromnit, a podívat se na svět jinýma očima?
Je smutné jak rychle a drasticky ztrácíme pojem o pravých lidských hodnotách, o cílech, které nám paní matka příroda do naší kolébky nadělila. Pokud je člověk skromný, jeho cíle jsou jiné, sice skromnější a ne tak světoborné jako zaujmout post kdesi v Evropském parlamentu, ale člověk s jejich dosažením bude šťastný. A právě o tom život je. Proběhnout cílovou páskou, za kterou na nás bude čekat otevřená náruč štěstěny, jež nás pohltí svou velkolepostí a štědrostí…

Za debila aneb kazivost zubů

1. července 2018 v 16:56 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Už na samém počátku dětství je nám do hlavy vtloukána skutečnost, že pokud si nebudeme čistit zuby, budeme se vykrmovat sladkými potravinami, jež následně budeme zapíjet přehnaně sladkými limonádami, tak si zaděláváme na nekonečné množství návštěv u pana zubaře. Je tomu ale tak? V následujícím článku jsem se pokusila přijít na odpověď.

Ráno jsem se probudilo s malým úšklebkem na rtech, jenž ale v zápětí ihned zmizel. Úšklebek proto, že dneska nejdu do školy a tudíž nebudu psát písemku z matematiky - díky bohu. A proč zmizel? Díky jedné nemilé události na pořádku dne - zubař.
"No, jsem zvědavá, co ti na ty zuby řekne," povzdechla si mamka, podívala se na mého čtrnáctiletého bratra a pokračovala, "když si je nečistíš normálně, tak si je aspoň teď vydrhni, ať se ti nemusí koukat na to bláto," nakáže bratrovi. Ten avšak, jelikož se nachází v samém středu puberty, ohrnul nad mamčinou radou nos, a šel si hledět svého. Já jsem pouze mlčky seděla u stolu, dojídala ovesné vločky, jež se mi dostávaly do děr zubů a začala jsem si promítat dění u zubaře. Polkla jsem. Zubaře nesnáším, to Vám říkám s čistým srdcem. Máme neschopného zubaře, a proč? To je nadlouho, povím někdy příště.
Rafičky hodin avšak neúprosně postupovaly vpřed, nedaly mi spát, ale právě naopak. Nervozita se ve mně začala vařit jako kotlík vroucí smůly. Nasedli jsme do auta - já, mamka, a mí dva bratři. Cesta do města, která jindy trvá příjemných dvacet minut, a člověk má čas relaxovat v pohodlně vypolstrované černé sedačce, se nepříjemně zkrátí. Nakonec mamka zaparkovala kdesi před ordinací - mezi pouliční lampu a červenou oktávku.
"Dobrý den," sborově naše rodina vypustila z úst, jakmile jsme vkročili do prosklené recepce. "Dobrý den," odvětila příjemně manželka pana zubaře, kdy v zápětí se z boční chodby vynořil zubní laborant - jejich syn. Jednalo se tedy o malý rodinný podnik, jak milé.
Nakonec jsme se po ohlášení našich jmen odebrali do útulné čekárny, jíž dominovala kožená pohovka kaštanové barvy. Mí bratři se mohli poprat o post na pohovce, avšak já jsem byla rychlejší. Dopřála jsem svému "objemnému pozadí" příjemné zázemí - netrvalo ale dlouho.
"Tak, Aneta Burešová?" nesměle pronesla ve dveřích hnědovlasá sestřička - ta už nepatřila do rodiny zubařů. Má duše, jež se teď strachem z vrtačky choulila kdesi v rohu místnosti, se na tu hrůzu, která mě bude čekat, nemohla dívat. Projevila jsem alespoň malý náznak statečnosti, respektive jsem se svůj strach pokusila zamaskovat falešným a nuceným úsměvem, jenž mi rval koutku úst na kusy.
"Dobrý den," vytrousila jsem po vstupu do samotné ordinace - vstoupila jsem na místo činu. Zubař v letech těsně před důchodem si mě změřil od hlavy k patě a mile se na mě usmál.
"Tak jak je ve škole?" začal konverzaci.
,,Ale jo, jde to, bude za chvíli konec roku, takže dobrý,"
,,Takže všechny písemky už máte za sebou?"
,,Ne ne, to teprve ještě budou, vždycky poslední týden se učitelé zblázní a dají nám tam všechny písemky," pověděla jsem. Doktor se nad mými slovy nepatrně zamyslel, humor zmizel a do rukou si vzal cosi kovového. V hrdle se mi vytvořil knedlík strachu - doslova. Nemohla jsem polknout. ,,Sestři…tady dolní dvojka bude chtít zpravit,…pak…"

Zvuk vrtačky, …vypláchnutí úst,…další vrtačka,…vyfoukaní vzduchem,…vypláchnutí,…další vrtačka…vypláchnutí…a…

"Tak co,?" ihned se tázala mamka, jakmile jsem vyšla z ordinace - div nevyskočila z křesla. Než jsem ale stačila podat hlášení, zubař vyšel ihned za mnou a začal své vědecké mínění.
"Zpravili jsme tři kazy, kdy z toho jeden, dolní stolička měla opravdu velký kaz. Nevím, zda to výplň vydrží, jelikož plomba vyplňuje nejméně třetinu zubu. Vidím to do budoucna tak, že pokud to plomba nevydrží, tak budeme muset dát dovnitř kolík a ten pak zadělat. Uvidí se, ale každopádně Anet, být tebou, tak bych zvýšil hygienu a možná i upravil jídelníček, co se týká sladkých věcí a sladkých nápojů, jelikož je patrné, jak máš na některých místech sklovinu už trochu rozleptanou, kdy vlastně je otázka času, než se začnou tvořit kazy," a odešel. Pohledy pěti čekajících pacientů, mé mamky a dvou bratrů se upínaly mým směrem. "Za debila," pomyslela jsme si v duchu. Ano. Onen doktor ze mě udělal debila, jenž neví, co je to kartáček na zuby a jenž se láduje od východu až do západu slunce brambůrky,"skitlskami" a zapíjí to coca-colou. V očcích přihlížejících v čekárně jsem byla téměř plnoletá dívka, pro niž je hygiena cizí slovo a její stravování nemá se zeleninou nic společného.
Po usednutí do pohodlného křesla jsem se pro sebe pouze trpce pousmála a s mírně skloněnou hlavou - zoufalostí a nechápavostí, jsem si pomyslela: "Změnit životosprávu? Dva roky jsem si neosladila kávu ani čaj, piju čistou vodu, do úst si nevložím ani kousek čokolády, "skitlsky" jsem měla v puse snad před třemi lety, žádný sušenky, bonbony, nepiju pepsinu, nechlastám alkohol, nekouřím, můžu se ujíst k smrti zeleninou a ovocem, zuby si čistým ráno a večer, kdy u toho strávím asi patnáct minut mého drahocenného života, a jemu se to pořád zdá málo?"

Myslím, že tady je můj názor na kazivost zubů zřejmý - dědičnost zubů hraje nesmírnou roli, co se týká kazivosti, o tom žádná.