Útok šlehačky

11. července 2018 v 14:08 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Kdybych měla vypsat všechny situace, kdy ve svém životě mohu použít sousloví "Když se nedaří", tak bych popsala tisíce stran papírů a možná ani to by nestačilo. Myslím, že na tomto se všichni shodneme - každý může vyprávět ze své zkušenosti, kdy ho tato slova provázela.
Jelikož ale nebudeme věční pesimisté, tak existují tu i hořké chvíle, kdy se opravdu nedaří, ale s odstupem času na ně pohlížíme s úsměvem.


Pamatuji si na to, jako kdyby se vše odehrálo včera. Psal se datum 19. 8. 2017 a s kamarádkou bydlící v sousedící vesnici jsme měly domluvenou malou "akcičku", však to znáte. Kamarádky si naplánují do puntíku, co budou podnikat při přespávání u kamarádky a nakonec všechny plány skončí před počítačem, kdy na youtube běží faily nejrůznějších oborů a nakonec si večer pustí horor, u kterého usnou - typická přespávací akce, alespoň u nás :D
Tentokrát jsem já přespávala u kamarádky a bylo mi hloupé přijít s prázdnou, respektive nic nepřinést na oplátku poskytnutí střechy nad hlavou, jídla a péče mamky od kamarádky. Rozhodla jsem se pro upečení jednoduchého čokoládového dortu - čokoládový korpus s tvarohových krémem a na vrhu politý hořkou čokoládou.
Suroviny jsem měla přichystané a mohlo se jít na věc. Jako první šlo na scénu těsto. Začala jsem oddělovat žloutky od bílků. Celkem jsem musela takhle rozdělit čtyři vnitřky vajíček. Pekelně jsem se soustředila, div se mi nezačalo kouřit z hlavy. "Dokonalý," pomyslela jsem, když už jsem měla rozdělená tři vajíčka a do ruky jsem brala poslední. Opatrně jsem ho uchopila ze stran do svých prstů a jako každé jiné vajíčko jsme i s tímto jemně narazila do hrany misky na bílky. Prasknutí. Mé prsty měli v úmyslu pomalu rozdělit skořápky od sebe, ale jakmile jsem tak učinila, tak jak ten nejjemnější papír se skořápky zřítily do útrob mísy plné bílků. Nežádoucí žloutek se v bílkách roztekl a bylo po sněhu z bílků. V ruce držíc blánu vejce a papírovou skořápku jsem shlížela na dno mísy. Ihned na celý dům jsem začala nadávat, jaké to nám babička dává vejce, jakým humusem je krmí, že mají tak nepevné skořápky, které mi momentálně zhatily veledílo. (Mluvila jsem pravdu, babička totiž krmí slepice zbytky ze školní jídelny, tudíž je už zázrak to, že nějaké vejce vůbec snášejí) Nakonec má vroucí mysl zchladila své stupně naštvanosti a mohla jsem začít rozdělovat další čtyři vejce - tentokrát se už nic nepřihodila a bylo úspěšně odděleno. Dokonalý vyšlehaný sníh ručním robotem jsem zamíchala do tmavě hnědé hmoty a následně jsem hotové těsto nalila do dortové formy a dokončení jsem přenechala na troubě.
Na řadu přišla tvarohová vrstva. Korpus se pekl v troubě a já jsem začala z ledničky vyndávat jednu šlehačku, polotučný tvaroh a dále jsem na stůl přihodila ztužovat a nějaký ten cukr. Začala jsem šlehačkou, pro upřesnění se jednalo o šlehačku na šlehání, pochopitelně, ale nemluvím tu o té v plastovém kelímku, nýbrž o té v papírovém čtyřhranném obalu. Opatrně jsem ji rozdělala a okamžitě vnořila oči do jejího obsahu. Fascinoval mě - přímo uchvátil. Předpokládala jsem, že budu pohlížet na bílou tučnou tekutinu, ale můj zrak zaznamenal dočista něco jiného. Celý povrch vypadal jako tvaroh, ale datum spotřeby byl v pořádku, šlehačka měla projít až za devět dní. Nechápala jsem. Šlehačku jsem pevně stiskla do svých rukou a přenesla ji blíže k obličeji. Jakmile můj stisk zpevnil a příčil se síle krabičky - deformoval ji, ztuhlý povrch šlehačky se dral na povrch. Stále žádná tekoucí šlehačka. "Copak tohle můžu šlehat?" pomyslela jsem si a dále jsem stisk rukou nepovolovala. Po nějaké té chvíli se se šlehačkou něco začalo dít. U strany krabičky se objevily malé puklinky. Nejlépe bych chování šlehačky mohla přirovnat k vystupující bublině při začátku varu vody - bublina věstí, že se bude něco dít a asi tušíte, co se děje s bublinami ve vroucím hrnci. Jako neškodné a mírumilovné vyplují na povrch, tam nás uchvátí svým dokonalým kulatým tvarem a následně, kdy to nejméně čekáme, prasknou, zmizí a pokud jsme u jejich povrch blíže než je zdrávo, tak to nedopadne moc dobře.
Bohužel si má dospívající mysl tento fakt neuvědomila a byla tak za to náležitě odměněna. Šlehačka mi explodovala přímo před obličejem - ozvalo se malé prasknutí a bylo po všem, bylo vymalováno, doslova. Zdi naší kuchyně kdysi oranžové, avšak po mém malířském umění abstraktně strakaté. Mé brýle jako kdyby na sobě nesly bílé pruhy čehosi a tričko černé se pyšnilo bílými skvrnami - noční obloha posázená tisíci hvězd. "Za tohle mě zabije," uvědomila jsem si. Polkla jsem strachem a podívala jsem se z okna na mamku, která díky bohu ještě měla v koši plno prádla na pověšení.
Neváhala jsem ani na vteřinu a do ruky jsem vzala papírové kapesníčky a jako o život jsem začala gruntovat kuchyň. Kapky šlehačky, jež dostřelily až na opačnou stranu kuchyně a dopadly na prosklenou skříňku se skleničkami, jsem utřela, kéžby. Místo toho jsem je na čirém skle rozmázla a skřínku jsem přetvořila na skříňku s matným sklem.
Nakonec ale i přes všechny nezdary v kuchyni vše dobře dopadlo. Kuchyně jako nová, možná trochu zdi byly stále poskvrněné útokem šlehačky, ale bylo uklizeno, já převlečená, druhý tvarohový krém bez problému umíchaný a kuchyní se nesla vůně spáleného čokoládového korpusu, počkat, spáleného?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 11. července 2018 v 16:17 | Reagovat

:D :D Článek mě pobavil, ale hlavní je, že dort se nakonec povedl!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama