Za debila aneb kazivost zubů

1. července 2018 v 16:56 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Už na samém počátku dětství je nám do hlavy vtloukána skutečnost, že pokud si nebudeme čistit zuby, budeme se vykrmovat sladkými potravinami, jež následně budeme zapíjet přehnaně sladkými limonádami, tak si zaděláváme na nekonečné množství návštěv u pana zubaře. Je tomu ale tak? V následujícím článku jsem se pokusila přijít na odpověď.

Ráno jsem se probudilo s malým úšklebkem na rtech, jenž ale v zápětí ihned zmizel. Úšklebek proto, že dneska nejdu do školy a tudíž nebudu psát písemku z matematiky - díky bohu. A proč zmizel? Díky jedné nemilé události na pořádku dne - zubař.
"No, jsem zvědavá, co ti na ty zuby řekne," povzdechla si mamka, podívala se na mého čtrnáctiletého bratra a pokračovala, "když si je nečistíš normálně, tak si je aspoň teď vydrhni, ať se ti nemusí koukat na to bláto," nakáže bratrovi. Ten avšak, jelikož se nachází v samém středu puberty, ohrnul nad mamčinou radou nos, a šel si hledět svého. Já jsem pouze mlčky seděla u stolu, dojídala ovesné vločky, jež se mi dostávaly do děr zubů a začala jsem si promítat dění u zubaře. Polkla jsem. Zubaře nesnáším, to Vám říkám s čistým srdcem. Máme neschopného zubaře, a proč? To je nadlouho, povím někdy příště.
Rafičky hodin avšak neúprosně postupovaly vpřed, nedaly mi spát, ale právě naopak. Nervozita se ve mně začala vařit jako kotlík vroucí smůly. Nasedli jsme do auta - já, mamka, a mí dva bratři. Cesta do města, která jindy trvá příjemných dvacet minut, a člověk má čas relaxovat v pohodlně vypolstrované černé sedačce, se nepříjemně zkrátí. Nakonec mamka zaparkovala kdesi před ordinací - mezi pouliční lampu a červenou oktávku.
"Dobrý den," sborově naše rodina vypustila z úst, jakmile jsme vkročili do prosklené recepce. "Dobrý den," odvětila příjemně manželka pana zubaře, kdy v zápětí se z boční chodby vynořil zubní laborant - jejich syn. Jednalo se tedy o malý rodinný podnik, jak milé.
Nakonec jsme se po ohlášení našich jmen odebrali do útulné čekárny, jíž dominovala kožená pohovka kaštanové barvy. Mí bratři se mohli poprat o post na pohovce, avšak já jsem byla rychlejší. Dopřála jsem svému "objemnému pozadí" příjemné zázemí - netrvalo ale dlouho.
"Tak, Aneta Burešová?" nesměle pronesla ve dveřích hnědovlasá sestřička - ta už nepatřila do rodiny zubařů. Má duše, jež se teď strachem z vrtačky choulila kdesi v rohu místnosti, se na tu hrůzu, která mě bude čekat, nemohla dívat. Projevila jsem alespoň malý náznak statečnosti, respektive jsem se svůj strach pokusila zamaskovat falešným a nuceným úsměvem, jenž mi rval koutku úst na kusy.
"Dobrý den," vytrousila jsem po vstupu do samotné ordinace - vstoupila jsem na místo činu. Zubař v letech těsně před důchodem si mě změřil od hlavy k patě a mile se na mě usmál.
"Tak jak je ve škole?" začal konverzaci.
,,Ale jo, jde to, bude za chvíli konec roku, takže dobrý,"
,,Takže všechny písemky už máte za sebou?"
,,Ne ne, to teprve ještě budou, vždycky poslední týden se učitelé zblázní a dají nám tam všechny písemky," pověděla jsem. Doktor se nad mými slovy nepatrně zamyslel, humor zmizel a do rukou si vzal cosi kovového. V hrdle se mi vytvořil knedlík strachu - doslova. Nemohla jsem polknout. ,,Sestři…tady dolní dvojka bude chtít zpravit,…pak…"

Zvuk vrtačky, …vypláchnutí úst,…další vrtačka,…vyfoukaní vzduchem,…vypláchnutí,…další vrtačka…vypláchnutí…a…

"Tak co,?" ihned se tázala mamka, jakmile jsem vyšla z ordinace - div nevyskočila z křesla. Než jsem ale stačila podat hlášení, zubař vyšel ihned za mnou a začal své vědecké mínění.
"Zpravili jsme tři kazy, kdy z toho jeden, dolní stolička měla opravdu velký kaz. Nevím, zda to výplň vydrží, jelikož plomba vyplňuje nejméně třetinu zubu. Vidím to do budoucna tak, že pokud to plomba nevydrží, tak budeme muset dát dovnitř kolík a ten pak zadělat. Uvidí se, ale každopádně Anet, být tebou, tak bych zvýšil hygienu a možná i upravil jídelníček, co se týká sladkých věcí a sladkých nápojů, jelikož je patrné, jak máš na některých místech sklovinu už trochu rozleptanou, kdy vlastně je otázka času, než se začnou tvořit kazy," a odešel. Pohledy pěti čekajících pacientů, mé mamky a dvou bratrů se upínaly mým směrem. "Za debila," pomyslela jsme si v duchu. Ano. Onen doktor ze mě udělal debila, jenž neví, co je to kartáček na zuby a jenž se láduje od východu až do západu slunce brambůrky,"skitlskami" a zapíjí to coca-colou. V očcích přihlížejících v čekárně jsem byla téměř plnoletá dívka, pro niž je hygiena cizí slovo a její stravování nemá se zeleninou nic společného.
Po usednutí do pohodlného křesla jsem se pro sebe pouze trpce pousmála a s mírně skloněnou hlavou - zoufalostí a nechápavostí, jsem si pomyslela: "Změnit životosprávu? Dva roky jsem si neosladila kávu ani čaj, piju čistou vodu, do úst si nevložím ani kousek čokolády, "skitlsky" jsem měla v puse snad před třemi lety, žádný sušenky, bonbony, nepiju pepsinu, nechlastám alkohol, nekouřím, můžu se ujíst k smrti zeleninou a ovocem, zuby si čistým ráno a večer, kdy u toho strávím asi patnáct minut mého drahocenného života, a jemu se to pořád zdá málo?"

Myslím, že tady je můj názor na kazivost zubů zřejmý - dědičnost zubů hraje nesmírnou roli, co se týká kazivosti, o tom žádná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama