Televizní maniačka

18. srpna 2018 v 7:33 | Aneta Burešová |  Téma týdne
Názory na zbytečnost a užitečnost televize mezi lidmi jsou velice pestré a odlišné, a to kolikrát o sto osmdesát stupňů, ne-li více. Jeden člověk kolem televize projde a ani si jí nevšimne - člověk nejevící zájem o televizi a bere ji v potaz jako zbytečnost. Druhý jedinec, jenž se nachomýtne před obrazovkou televize, se pozastaví, podívá se, co tam tak pěkného dávají. Když mu nic nepadne do očka, odejde, pokud však objeví svůj oblíbený seriál či film, shlédne ho, a pak od televize odejde. Nakonec přijde třetí člověk. Posadí se před televizi do pohodlného křesla a začne listovat pořady. Tohoto člověka ani tak vybraný seriál či film nezajímá, ale bude se na něj dívat, protože má kontakt s televizí. Má pocit, že mu nic neuteče a krom toho, po daném seriálu následuje jeho oblíbený.
Stručně jsem tu vypsala tři typy lidí - tři názory na televizi a její zbytečnost. Víte, jaký je ale největší problém? Když se setká typ prvního člověka se třetím typem - potká se člověk pokládající televizi za čistou zbytečnost a člověk projevující k televizi nevídanou úctu, jako k božstvu.


Byl pátek, ani hezky a ani ošklivo. Mraky zatažené bránily slunečním paprskům projevit svou sílu a krásu. Člověk by řekl, že existence venku je stavena na mikinu, nedej bože na slabou bundu, avšak teploměr ukazoval příjemných dvacet sedm stupňů.
S rodiči jsem seděla u jídelního stolu a vychutnávala si večeři - chleba s plátkem šunky a k tomu šťavnatá rajčata. Náhle cosi vyrušilo mou v poklidu si vychutnávající večeři. Zvonek u vchodových dveří se rozléhal celým bytem - babka přišla. Mamka protočila trochu oči, táta docela zvonek ignoroval a já jsem vstala a šla otevřít dveře.
"Tak co, chceš udělat kafé?" zeptal se rozjařeně táta - vždy optimista. "Néé, to néé,…já hned zase půjdu, mám chleba na plotně," zdráhala se babička. Táta se na ni nechápavým pohledem podíval, kdy vyžadoval vysvětlení, co se děje u ní na plotně. "Dědovi dělám obalovaný chleba ve vajíčku," objasnila. My jsme pouze mlčky přitakali, protože se nedalo říct, zda mluví pravdu anebo ne. Vždy, když k nám přišla, nebo když jsme ji potkali na zahradě, tak pokaždé měla něco na plotně - polívka, mléko, těstoviny, omáčka anebo ten chleba. Hloupá a ohraná záminka jak odejít z návštěvy kdykoliv se člověku zachce.
"Tak, a copak vlastně děláš?" zeptal se táta. Babka se trpce a falešně pousmála a postrádala slova. Avšak netrvalo dlouho, a jakmile usrkla trochu ze své kávy, kterou i přes ne-chtíč dostala, jako kdyby se jí v očích cosi rozzářilo. Jako když do ní blesk praští. "No, V Zakázaných láskách," (tady se omlouvám, hned deset vteřin po vyřknutí názvu, jsem zapomněla, co vlastně řekla, tudíž jsem si název vymyslela, snad se nezlobíte :D) trochu se nadechla pokračovala: "Ivet se měla vdávat za už předem domluveného ženicha, Romana, ale ta rodina byla opravdu bohatá, měla kolik vil, jednu na Floridě a jednu ještě v Alpách. Jejich otec se bohužel rozvedl se svou ženou a tak ztratil půlku majetku, tudíž se museli přestěhovat a…blablablabalbala…no a jako svatební dar dostala jachtu, za kolik milionů….balbalbalbala….no a pak tam přišla nová služebná, Sára. Ta se zamilovala právě do něho…balbalbala….onemocněla. Musela až do nemocnice, ale zároveň se narodilo dítě Kateřině…balbalbala….nakonec se ale dali do kupy, ale dlouho to nevydrželo, protože se zamilovala do zahradníka….a…." Myslím, že jako úryvek stačí. Babka se nezastavovala, mlela, mlela a mlela. S mamkou jsme se na sebe podívaly pohledy, kdy jsme se navzájem tázaly, zda to myslí vážně. Táta se díval do počítače, protože prostě táta, stále byl ve spojení s prací. A tak babička nám dvou, mně a mamce, přednášela jakési schéma jakésiho seriálu o jakési rodině prožívající jakési změny v sociálních vztazích.
Pro zajímavost jsem se podívala na hodiny - půl hodiny od příchodu návštěvy, tudíž dvacet pět minut nám předkládala svůj monolog, kdy jsem se ztratila hned u páté věty na začátku. Mamka jen přitakala a nasadila úsměv - jemné zvlněné rty, které neurazí, ale ani nijak zvlášť nepotěší. Babka věděla, že nás to nezajímá, vůbec nemáme tucha, o jaký seriál se vlastně jedná, o co tam jde a hlavně, byly jsme plně šokováni jejím konáním. Svá slova nám předkládala jako něco, co se opravdu stalo, byla u toho, nic nepropásla a hlavně, byla tam romantika, jak by řekla. Náhlé vzplanutí lásky provázené mnoha nezdary, kdy se nakonec ukáže, že dotyčný byl mizera, podvodník a žena se tak musela vypořádat se zlomeným srdcem. Ano, babička nasadila svůj "všeználkovský" výraz, měla navrch, ale v čem?
Pro televizního maniaka, jak vidíte, se televize pojí s božstvem, je to smysl volného času, jenž má tisíce tváří. Ulice, Ordinace v Růžové zahradě a tisíce dalších seriálů typu tzv. mýdlové opera, jsou pokaždé jiné, ale v jádru stejné.
Nakonec babička dopila kávu a s tím i dopověděla poslední větu o daném seriálu, avšak jakmile se nadechla, nastalo druhé kolo, tentokrát Ulice.


Usnesla jsem se proto nad názorem, že televize není jen zbytečná, ale i zařízení, které dokáže na neurčitou dobu vymýt mozek, vytěsnit člověku z hlavy vše smysluplné a místo toho nahraje do hlavy svůj vlastní software, který brání člověku v produktivitě, kdy sedí kolik hodin v podvečer před televizí a sleduje kolik druhů seriálů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dan Dan | Web | 19. srpna 2018 v 14:30 | Reagovat

Vše pro kryptoměny https://www.technologyup.cz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama