Lovec proužků

2. září 2018 v 11:50 | Aneta Burešová |  Realita dnešní doby

Konec prázdnin je za dveřmi, a to doslova. Přípravy před vkročením do nového školního roku vrcholí na všech frontách, rodiče si trhají vlasy při nakupování školních potřeb prvňáčkům, řidiči kamiónů se klepou na rušení zákazů, obchody se klepou na vysoké tržby a studenti středních škol si koušou nehty nervozitou, protože co nový rok, to o krok blíže k maturitě.


Naše rodina má vždy takovou tradici a to - těsně před začátkem školního roku koupit jedny rifle, nějaké ty boty, nějaké to tričko a možná i mikinu. Mamka vždy říká: "Nesmíme nechat vše na poslední chvíli, jako každý rok." Planá slova, vskutku.

Tuto středu jsme podnikli cestu do města a mamka tak nabídla mému čtrnáctiletému bratrovi, že by si mohl koupit boty, a to za peníze, které dostal k narozeninám určené právě na koupi bot dle vlastního výběru.

Slunce svítilo, teploměr ukazoval příjemných 24 stupňů a já, mamka a můj bratr jsme vstoupili do pobočky jednoho obchodního řetězce - Hervis. Nijak jsme se nerozmýšleli a vydali jsme se cíleně k pánské obuvi. Můj bratr jindy tvářící se nerozhodně, dnes kvetoucí rozhodností. Překvapilo mě to. Neváhal ani sebekratší vteřinu a hned si to mířil k jedněm vystaveným botám. Vzal je do ruky a vyhrkl: "No, tyhle vypadají dobře." Mamka zpozorněla a boty přeměřila pohledem. "Dva tisíce tři sta," hlesla. Bratr se zarazil, jelikož měl na útratu "pouhých" 1 500 korun českých. Boty odložil. Popošel o metr vlevo a v ruce vítězně držel další pár bot. "Se podívej na cenu," hlesla jsem a prstem jsem ukazovala na visící štítek pyšnící se částkou 2 299 korun českých.

Netrvalo dlouho a mě blýsklo před očima. Bratr nevybíral dle
"No, tyhle,… tyhle vypadají dobře." Vítězoslavně v rukou svíral jakési tmavě modré boty s oranžovou podrážkou, jež na kilometry svítila svou jasnou září. Zhrozila jsem se. Jen kdyby na sobě nenesly natištěné proužku, tak z úst bratra by mohlo vypadnout: "No to ne, podívej se, jak vypadají, barevný, svítivý, sotva drží podrážka a …nejsou Adidas" Ale oni byly Adidas.zdravého rozumu, ale dle proužků, respektive dle značky. "Adidas, jedině Adidas, nic jiného nechceš, buď Adidas anebo nic," nabádala ho mysl. Všechny další boty mu byly ukradené a to i přes fakt, že byly levnější a mnohdy i Čínou kvalitněji ušité a slepené. Jako papírový čert létal sem a tam a pátral po botách, jež by splnily dva základní parametry a to: Aby na sobě nesly nápis Adidas a aby se vešly pod cenu 1 500 korun českých.

Cena bot se zdála být pozitivní, 1 199 Kč, a tak začala honba za padnoucím číslem. Bratovými oči se již mihla trocha zoufalství v očích - čísla byla malá, ale pak se jeho oči jako dvě světlušky rozzářily. Vytáhal úplně nejspodnější papírovou černou krabici a bez ostýchavosti si začal zkoušet pravou botu. "No, akorát," zmohl se na tyto slova. "Ukaž," špitla mamka a podívala se jakou má mezeru v botě. Zdravá mezera by měla být tak na prst, bratr se však šeredně sekl - tři centimetry volného prostu mezi botou a patou. "To snad nemyslíš vážně," zhrozila se mamka. "Ne, vždyť jsou, však víš, porostu," argumentoval. Já jsem nic nedodávala a pouze jsem se snažila potlačit úšklebek. Jemu bylo zcela jedno, zda mu budou nepohodlné, ale hlavně že byly Adidas,… Adidas, co víc si přát.

Bylo mě do smíchu, ale zároveň do breku. Můj bratr byl ukázka kruté skutečnosti, jak reklamy fungují, jak zasévají své semínko do mladých mozkových tkání dětí a mládeže, a že se semínkům sakra dobře dařilo. Není důležité, zda bota drží pohromadě, zda je opravdu kvalitně ušitá, ale hlavně aby měla na sobě přilepenou značku, a o to tu jde, nebo snad ne?

Nakonec se po další půl hodině dohadování odkudsi z jasna vynořily jedny černé "adidasky" splňující velikost i cenu. Bratr byl šťastný, jako kdyby v ruce držel trofej. Už jsme si s mamkou myslely, že jde platit, ale on zabočil do jakési uličky. Nechápavě jsem k němu vzhlédla. Vybíral si ponožky a jak jinak - Adidas ponožky. Tři páry za 270 korun českých. Mně se protočily šokem panenky.

"Podívej se, jak jsou šitý, mají i patu silnější," chvástal své ponožky v autě na cestě domů. Věřil tomu. Věřil, že ulovil za své peníze odpovídající kořist, jež mu dala důstojnost a zevnějšek říkající: "Teď můžeš s těmito botami a ponožkami v nich vyjít na světlo světa veřejnosti, protože už jsi její právoplatným obyvatelem."

Skutečnost ale hovoří něco jiného. Své peníze odevzdal do kasy obchodního řetězce s faktem, že si koupil sériové boty slepené a vyexpedované Číňany, kdy jejich výrobní cena stála dejme tomu nanejvýš dvě stovky, ale jelikož jakýsi dvacetiletý čínský chlapec s rouškou na puse na ně nalepil jakýmsi lepidlem značku Adidas, tak tento obchodní řetězec mohl díky jakési smlouvě s firmou Adidas prodat boty za lepší peníze.

Kořist tedy může klamat. Můj bratr se tedy zachoval jako pradávný lovec, jenž vykonal svým hozeným oštěpem zásadní chybu. Vysvětlím…


Před očima se mu v lese mihli dva jeleni. Ten první měl zlomený jeden paroh a tvářil se tak nějak "ušláple", ale za to byl dobře živený, kůži měl krásně čistou, nepotrhanou a jeho kosti byly pevné a silné. Druhý jelen však svými mohutnými parohy vyhnal toho prvního a jako manekýn se procházel před bratrovou maličkostí. Rohy krásné, symetrické a impozantní, avšak jeho kůže již postrádala zdravou barvu a podkožního tuku pod ní také neskrýval mnoho.





Rozum by pravil lovit toho prvního - zásoby masa na zimu. Můj bratr ale vrhl oštěpem po tom druhým. Byl zaslepen svou pýchou, kdy se bude ostatním lovcům vytahovat se svou trofejí - parožím, které nabyl a fakt, že s trofejí nezískal kvalitu a pravou kořist, to přeci nikoho nezajímá, ne?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hotmail.com login hotmail.com login | E-mail | Web | 12. září 2018 v 11:00 | Reagovat

This is likewise a decent post which I truly delighted in perusing. It is only one out of every odd day that I have the likelihood to see something like this..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama